Rozhovor Haló novin s právníkem a publicistou Zdeňkem Jičínským

Nemám z toho radost, ale v české politice není nic úplně nemožné

Pane profesore, byl jste poslancem Federálního shromáždění a posléze i dolní komory českého parlamentu. Zažil jste na vlastní kůži bouřlivé diskuse o návrzích státních rozpočtů. Jak vnímáte situaci, kdy se zatím jen o první nástřel toho letošního před očima všech přou vládní ANO a ČSSD, a i přes média si podávají vážné informace?

Přiznám se, že toto téma vůbec nekomentuji rád. Zanedlouho si budeme připomínat 30. výročí listopadových událostí roku 1989. V tomto směru to, co se teď děje obecně v české politice, a pokud jde o jednání o státním rozpočtu na příští rok a o poměry v koalici zvláště, svědčí o tom, že stav české politické kultury a demokracie vůbec není dohodou, kterou bychom se mohli u příležitosti 30. výročí předání moci z rukou komunistů do demokraticky utvářené politické reprezentace chlubit.

Pokud jde o samotnou situaci při projednávání státního rozpočtu, je to sporná věc vždycky, a v průběhu jednání, po předložení prvního pracovního nástinu, začínají vyplouvat na povrch nejrůznější spory, ať už mezi opozicí a vládou, nebo i ve vládním, většinou koaličním uskupení. Letos k tomu však dochází zvláštním způsobem. Přece jen je teď ještě okurková sezona, Sněmovna má prázdniny. Podle mě se však tyto věci normálně řeší tak, že se uskuteční spousta kabinetních jednání, na kterých se řada věcí vyřeší, spousta rozporů zmizí. Uvedu příklady – třeba ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) se s ministryní financí Alenou Schillerovou (ANO) dohodl, dohodl se s ní i ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD). To jsou signály, že určité věci se dají vyřešit, aniž tím vzniká zvláštní politické napětí a mediální kauza, která plní stránky novin a televizní obrazovky. To je něco, nad čím je třeba se zamyslet.

[o]

Hlavně ČSSD, alespoň některé její představitele, je však slyšet i hodně hlasitě, a rozhodně ne vždy provládně...

Osobně si nemyslím, že sociální demokracie v této věci postupovala dosti uváženě, s jistým nadhledem, když v průběhu situace, kdy výrazná jednání mezi koaličními stranami ještě neprobíhají, svolala tiskovou konferenci, na které předložila zvláštní požadavky ČSSD na státní rozpočet. Chápu to tak, že sociální demokracie a její současné vedení se z řady důvodů cítí ponižováno nebo zneuznáváno v pozici koaličního partnera, protože hnutí ANO a jeho lídr Andrej Babiš dává nejednou směrem ke koaličnímu partnerovi najevo svůj despekt. A zároveň je také ČSSD předmětem různých úsměšků z opozičních stran i většiny médií. Takže se chce tímto způsobem prezentovat před veřejností, dát jí najevo, že má na zřeteli zájmy těch, pro které sociální demokracie ve vládě je - tedy zájmy pracujících, důchodců, rodin s dětmi atd. A je to součást jejího úsilí o plnění sociálního programu Babišovy vlády, která v tomto ohledu pokračuje v sociálním programu předchozí Sobotkovy vlády, kde to však mělo nakonec z různých důvodů tragický či tragikomický konec, podle toho, jak to kdo posuzuje. Sociální program levicového charakteru vláda plnila, ale tím, že Sobotka vyhnal Babiše z vlády, si pak způsobil velikou volební porážku, ze které se ČSSD dodnes nevzpamatovala. To jsou určité souvislosti.

Za vším, co se dnes před očima veřejnosti děje, je boj o dosavadní voliče ČSSD, z nichž se mnozí přiklánějí k ANO, které si přisvojuje většinu úspěchů vlády. Je to tak?

To také, ale nevím, zda tímto způsobem si tu ztracenou důvěru sociální demokraté získají. Volič ČSSD bývá střízlivě uvažující, není to žádný fantasta, a dává přednost reálnému solidnímu jednání před vytahováním nějakých trumfů jednoho na druhého v situaci, kdy je v zájmu jak obou koaličních stran, tak v zájmu české společnosti, aby se dosáhlo dohody a vláda pokračovala v kurzu, který pro většinu společnosti je přijatelný. Nakonec i průzkumy veřejného mínění ukazují, že stupeň důvěry vlády je relativně vysoký. V poslední době se důvěra ve vládu dokonce mírně zvýšila, takže to jsou signály zvláštního stavu české politiky, ve kterém se v současné době nachází.

Ještě bych doplnil – ono zvláštní chování sociální demokracie, k němuž mám své výhrady, spočívá v tom, že bohužel po té minulé volební porážce, o níž jsem mluvil, se vnitřně velmi rozštěpila a ani novému vedení se nepodařilo stranu dostatečně sjednotit. Nejrůznější rozpory, které byly už v době Sobotkovy vlády, se ještě po té volební porážce prohloubily, byl velký spor o to, zda ČSSD má být členem menšinové vlády, nebo ne. Ve vnitrostranickém referendu se 60 procent členů nakonec vyslovilo pro účast ve vládě. Osobně si myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, které umožnuje pokračovat v sociálním levicovém programu předchozí Sobotkovy vlády. A není možné, aby si pozitivní efekty přisvojovalo jenom hnutí ANO.

Zvlášť komické je, že je vedené miliardářem, jedním z největších oligarchů v této zemi, a plní program přijatelný pro bývalé voliče ČSSD, kteří mu tehdy zajišťovali první místo na politickém slunci, a ČSSD pak z důvodů, které jsem naznačil, o toto místo do jisté míry vlastními chybami přišla. A tyto rozpory se nepodařilo vyřešit ani po referendu, kdy se zvolilo nové vedení strany. Byla tu například skupina senátorů ČSSD, která od začátku trvala na tom, že sociální demokracie by ve vládě být neměla. To jsou rozpory, které stále ČSSD trhají a způsobují ony postupy, které podle mého soudu z politického hlediska optimální nejsou.

Ekonomové říkají, že když se ekonomice daří, je politické rozhodnutí, zda navržený schodek státního rozpočtu bude třicet, čtyřicet či šedesát miliard, v podstatě bez ekonomického rizika. Takže 20 mld. Kč, které požaduje ČSSD pro své resorty navíc, by ekonomika vzhledem k dnešnímu výkonu zvládla...

Nejsem ekonom a nezabývám se finanční politikou státu, nechci se vyslovovat meritorně, jestli deficit třicet, jak žádá KSČM, čtyřicet, jak navrhuje ministerstvo financí, či šedesát, jak by asi ráda viděla ČSSD. Osobně si však myslím, že při velmi seriozním jednání, kdy obě strany si budou vědomy vzájemné odpovědnosti, se dá i v rámci stávajícího návrhu rozpočtu plus mínus dosáhnout dohody, která by uspokojila i požadavky sociální demokracie. Nemám pochybnosti o tom, že návrhy Jana Hamáčka na lepší vybavení policie, jsou na místě. U hasičů se asi všichni shodneme na tom, že potřebují novější techniku. Pokud jde o policii, je jistě potřeba její vybavení obnovovat, otázka ovšem je, zda právě v dané míře a v tomto roce, což je věc diskuse. Nejsou tu žádná tak objektivní kritéria, že to musí být právě tolik a tolik, to dobře víme.

Ministryně práce Jana Maláčová (ČSSD) vydala tiskovou zprávu s tím, že resortu chybí 11 mld. Kč, a rozepsala, na co je potřebuje. V této oblasti asi nebude nikdy dost peněz, přesto mi její argumentace zavání až vydíráním. Všiml jste si, že na demonstracích proti Babišovi zaznívá i kritika sociální politiky ANO?

Osobně nemohu být proti demonstracím, jsou součástí demokracie. Vzpomínám si ještě na demonstrace před 17. listopadem 1989, kterých jsem se na Václavském náměstí také zúčastnil. Ale musím se přiznat, že k tomu, jak v režii hnutí Milion chvilek pro demokracii probíhají, mám řadu pochybností, protože oni jsou nyní proti Andreji Babišovi. Svého času byli proti ministryni spravedlnosti Marii Benešové, i když své útoky či požadavky typu »Benešová zmiz!« – měli zrevidovat, protože ministryně Benešová ve všech kritizovaných věcech ukazuje, že je pro pozitivní řešení, je přístupná ke kompromisům v různých souvislostech. A z řad opozice tzv. demokratického klubu pořád jen zní - »Babiš pryč!«.

Ale jaký mají tito lidé pozitivní požadavek? Za daného stavu věcí, po výsledcích posledních parlamentních voleb, tu není jiná strana, která může utvořit fungující vládu. A tato strana, tedy hnutí ANO, na svém lídrovi trvá. Sami svolavatelé, iniciátoři demonstrací říkají, že s žádnými pozitivními požadavky nemohou vystoupit, protože by se na nich nedohodli. A je otázka, zda v této podobě to může být prospěšné pro demokracii v České republice nebo ne. Spíš to může mnohým občanům způsobit deziluzi, rozladění, že něco chtěli, pro něco se angažovali, a nic z toho není.

Nebudou se nakonec přece jen muset koaliční partneři ve vládě nějak dohodnout? Pochybuji, že by ČSSD chtěla odejít z vlády, to si asi nepřeje ani ANO.

Já myslím, že si to Andrej Babiš nepřeje, je v jeho v zájmu, aby tato koalice fungovala, ale i on by měl vyvinout větší pozitivní úsilí k tomu, aby vztahy s koaličním partnerem byly normální z hlediska fungování jisté politické kultury. To mi tam do značné míry chybí. A teď se k tomu bohužel připojila ona nešťastná epizoda s ministrem kultury. Nechci říci, že ministerstvo kultury a ten, kdo post ministra obsazuje, je z politického hlediska zcela nevýznamné, to není pravda. Já si kultury velmi vážím a vážím si toho, že stát v řadě věcí dělá leccos, je to ochrana památek, podpora různých kulturních aktivit, festivalů apod. O tom není pochyb. Ale z hlediska fungování současného státu a současné vládní koalice, je to záležitost bagatelní. A jestli tato malá epizoda v důsledku postupu hlavních aktérů skončí vládní krizí, tak to považuji za velmi neblahé.

Svého času jsem napsal, že jsem patřil a stále patřím k podporovatelům prezidenta Miloše Zemana, protože oceňuji některé jeho zejména zahraničně politické aktivity. Vždycky jsem si vážil jeho kritického postoje k chování Evropské unie v rámci ukrajinské krize a jeho zájmu o obnovu normálních politických vztahů s Ruskem a prezidentem Putinem, který si nezaslouží označování za nepřítele EU. Ocenil jsem Zemanovu kritiku i oligarchického režimu na Ukrajině, to je jedna z iniciativ, které nelze opomenout, ale zároveň to nedává právo chovat se v určitých věcech mimo rámec Ústavy a nerespektovat ústavní pravidla. K tomu jsem se v minulých týdnech vyjádřil velmi kriticky a na svém kritickém stanovisku trvám. Pokud dojde k vládní krizi, hlavní odpovědnost za ni bude mít prezident Miloš Zeman. Je mi to líto, ale musím to takto opakovat.

Myslíte si, že prezident opovrhuje Ústavou ČR, když nechce jmenovat navrženého kandidáta ČSSD, kterého mu předložil premiér Babiš?

Osobně si myslím, že Zemanovo chování v této věci není dobré, on není hlavní tvůrce personálního naplnění Ústavy v tomto směru, tím je ten, kdo vládu sestavuje, tedy premiér. To však neznamená, že prezident do toho vůbec nemůže mluvit. Úroveň sestavování vlády má různé roviny. Má úroveň politických jednání, která ani na veřejnost neproniknou, a pak v poslední fázi nastává ono formální, ústavně právní - že premiér podává návrh na jmenování nebo na odvolání ministra. Jenom zase nesmíme tu věc vytrhovat zcela z kontextu. Já jsem při polistopadovém vývoji připomněl, že prezidenti Václav Havel a Václav Klaus si nejednou vyhrazovali »pravomoc« zasahovat do personálního složení, a odmítali některé návrhy na ministry, které jim tehdejší premiéři předložili.

Copak to Miloš Zeman jako premiér nekritizoval?

To jsem chtěl právě říct, měl konflikt s Václavem Havlem, a svůj názor, že je to premiér, kdo rozhoduje o personálním složení vlády, si proti Havlovi prosadil. Václav Havel v této věci ustoupil, byl si vědom toho, že síla Ústavy, nikoli síla politické moci, opakuji - síla Ústavy, je na Zemanově straně. Je mi líto, že prezident Zeman na toto své tehdejší počínání zapomněl. Uznávám u politika jako u každého jiného člověka, že může v průběhu času měnit své názory na tu či onu věc, ale musí to být podloženo věcně. Ne jako v tomto případě, kdy je to podloženo změnou pozice. Teď je Zeman v pozici, ve které byl tehdy Havel. A on Havlovi jeho pozici neumožnil prosadit a najednou tuto pozici chce pro sebe. To nemá elementární logiku v tom, že bychom mohli mluvit o organickém vývoji názoru prezidenta Zemana v této věci. Je to prostě zvláštní mocenský kalkul, který má různé pozadí, o kterém bylo napsáno mnoho věcí, a mohli bychom se dlouho dohadovat, co je a co není pravda, a co je výmysl.

Spor jednou musí skončit, někdo bude muset ustoupit...

Máte samozřejmě pravdu, proto tvrdím - není to tak, že by vina byla jen na jednom aktérovi, ale v té poslední fázi je to na Miloši Zemanovi. Opakuji, dojde-li ke krizi vlády a ta padne, bude to jeho hlavní odpovědnost.

Vy si opravdu myslíte, že kvůli sporu o ministra kultury může padnout vláda?

V české politice není nic úplně nemožné. Neříkám to s žádnou radostí, spíše se smutkem. Možná jsem naivní člověk, ale přece jen jsem po listopadu 1989 předpokládal, že po jistém opovrhování ústavními hodnotami, které jsme zažili v souvislosti s rozdělováním Československa a přijetím Ústavy ČR, to bude jinak. Vzpomínám si na postoje ODA, která se vychvalovala tím, že je hlasatelem demokratických hodnot, a vehementně se zasazovala o zřízení druhé parlamentní komory, Senátu. A když měl být zřízen a hlavně naplněn zákonodárci, tak protože se aliance nedostala do FS, zasadila se o to, že po rozpadu Československa česká federální reprezentace, která byla tehdy v české politice první ligou, byla vyloučena ze hry, a Senát z bývalých federálních poslanců utvořen nebyl. Tam někde jsou ony základy opovrhování Ústavou, které dnes zažíváme v této zvláštní podobě.

Marie KUDRNOVSKÁ

20. 8. 2019  Marie KUDRNOVSKÁ