Rozhovor Haló novin s Denisem Parfenovem, poslancem Státní dumy a tajemníkem MV KPRF Moskva

V KPRF už probíhá výměna pokolení

V pátek jste vzdal hold maršálu Koněvovi u jeho pomníku v Praze 6, který se tamní neoliberální radnice snaží odstranit. Co na tuto protiruskou hysterickou kampaň říkáte?

Velmi silná vlna antikomunismu začala hned po rozbití socialistického tábora a SSSR. Našim ideologickým odpůrcům se povedlo očernit a poplivat prakticky vše, co bylo spjato se sovětským státem. VŘSR počínaje, sociálními úspěchy konče… Jediné, co se jim nepovedlo, bylo zpochybnění vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. A dobře si uvědomují, že to bylo jedno z nejdůležitějších témat socialistické ideologie v uvědomění si lidových mas. Tím spíš, že je to nějakým způsobem spojeno se jménem Stalina. Proto vidíme ze strany liberálních sil a dalších našich protivníků snahu zničit toto naše poslední ideové povzbuzení v souvislosti s výsledky druhé světové války a toho vkladu, který vnesl SSSR do vítězství nad nacismem. Je to součást kampaně zaměřené na přepisování dějin, komolení historické pravdy, přirovnávání Sovětského svazu k nacistickému Německu, obvinění SSSR ze společného podílu (spolu s nacistickým Německem) na rozpoutání druhé světové války atp.

Přiznejme si, že mnoho z toho už se bohužel našim odpůrcům podařilo, včetně tendenční analogie, že nebyl-li sovětský režim v ničem lepší než nacistický, pak se to posune, že ruský se podobá fašistickému a fašisti, jak víme, se můžou a musí bít!

[o]

No u nás tahle kampaň proti pomníku a Koněvovi začala relativně nedávno, teprve vloni, 28 let byl v podstatě klid. Proto si klademe otázku, co stojí za tím zásadním náhlým obratem?

To souvisí podle mého názoru za prvé s posílením konfrontace mezi USA a jejich satelity s Ruskem, a za druhé si uvědomte, že se blíží 75. výročí vítězství sovětského lidu nad nacismem a víme, že aktivizace antikomunistických sil probíhá vždycky právě v době tak významných výročí.

Přijel jste ale především na konferenci proti antikomunismu, za sociální pokrok, v roce 100. výročí založení Kominterny. Myslíte si – jako ekonom a politolog – že ideály tohoto hnutí mohou ještě někdy být aktuálními i v politické praxi?

Jasně. Představujeme přece stranu historického optimismu (úsměv). Ne, samozřejmě je to hodně vzdálená perspektiva. V nejbližším období, v tom, kterého budeme svědky, bude situace samozřejmě nesrovnatelně složitější. Bereme na vědomí všechny souvislosti, mezinárodní události, gigantické síly, které mají k dispozici prostředky, materiální, informační i peněžní zdroje. Na druhou stranu vidíme, že pulsující svět se dostal do fáze nových výzev a rozumíme, že onomu unipolárnímu světu, který se vytvořil v důsledku rozbití Sovětského svazu (kdy se USA staly jedinou supervelmocí planety), odzvonilo. Vytváří se nová střediska moci, především samozřejmě v regionu jihovýchodní Asie – tedy Čína, ale svým způsobem se dostatečně intenzivně rychle rozvíjí i Indie, obdobné je to v arabském světě. To na jednu stranu dává novou intenzitu světovému imperialismu, ale otevírají se tím i možnosti levicovým silám, aby si vybojovaly svou pozici v politickém prostoru.

Koneckonců i ruské impérium před více než 100 lety procházelo velkou krizí, zejména ekonomickou, no a nakonec to vedlo k socialistické revoluci, která změnila chod dějin. Proto při všech složitostech, kterým jsme vystaveni při naší práci, hledíme do budoucnosti s optimismem.

Jak si ale konkrétně představujete ono překonání kapitalismu ve 21. století? V souvislosti s klimatickou apokalypsou a celkově ekologickým holocaustem, kterého postupně začínáme být svědky, nebo jinak?

Právě. V první řadě je třeba si uvědomit, že ani jedna ze seriózních výzev, které stojí před současnou lidskou civilizací, se v rámci kapitalismu vyřešit nedá. Zrod mezinárodního terorismu, zničení celých ekosystémů, absolutní zvěrské vykořisťování lidí a zdrojů; zejména ale také morální krize se vším, co přináší. V této souvislosti je třeba ukázat, že existují alternativy. Ano, naše alternativa už prošla zkušeností 20. století a zachránit socialistické zřízení se bohužel nepovedlo – z celé řady důvodů a faktorů v čele s chybami v řízení plánované ekonomiky. Idea ale špatná nebyla. Chápeme, že levicové ideje jsou dnes bity jako nikdy, v první řadě idea komunistická, kde člověk stojí na prvním místě (ale ne člověk-egoista jako v liberálních režimech, ale člověk jako součást společnosti, jako sociální bytost). To ale neznamená, že levicovým idejím už není předurčeno ještě sehrát svoji historickou úlohu. Jsem přesvědčen o opaku.

Nemohu se vás jako tajemníka městského výboru a někdejšího konzultanta volebních kampaní nezeptat na obrovský úspěch Komunistické strany Ruské federace (KPRF) v nedávných komunálních a městských volbách v Moskvě. Co všechno za ním stálo? Předpokládám, že nešlo jen o protestní hlasy v souvislosti s poněkud divokým předvolebním vývojem?

Volby jsou vždy mnohovrstevnatý proces, v němž výsledky ovlivňuje nepřeberné množství faktorů. Takže se nedá přesně určit, která z těch věcí a okolností vedla k tak mimořádnému úspěchu pro KPRF nejvíc.

Naše frakce se zvětšila z pěti poslanců na 13 (z celkových 45 mandátů, které byly v moskevské městské dumě k dispozici), což se nám povedlo skutečně poprvé. V průměru naši kandidáti v Moskvě získali 34 % hlasů. Kandidáti dosavadních mocenských uskupení přitom jen o čtyři desetiny více, tedy 34,4 %. K tomu je třeba brát v potaz běžný jev při volbách u nás, tj. masové falsifikace a narušování volebního procesu. To dorůstá obvykle takových rozměrů, že ovlivňuje i množství získaných mandátů…

Je dobře, že se i s těmito zkušenostmi dopředu nevzdáváte…

No to určitě ne, naopak, pracujeme o to víc. Všichni naši lidé se podíleli na velmi energické a efektivní volební kampani. Každý kandidát měl k dispozici další desítky agitátorů, na štábech bylo připraveno obrovské množství vytištěných agitačních materiálů, v den hlasování pak velké množství pozorovatelů. Celý tenhle volební »stroj« pracoval denně od samého rána do pozdního večera velmi aktivně.

Samozřejmě tu byl i vnější vliv – právě ono vámi naznačené dění v Rusku. Vedle stran u moci – v čele s Jednotným Ruskem – o sobě dala vědět liberální opozice – prozápadní, proamerická, která je řízena ze zahraničí, podporuje ji nemalá část ruské buržoazie orientované na nadnárodní kapitál s prakticky nekončícími finančními zdroji. Liberálové jsou jinak rozděleni na systémové a nesystémové – usilující o pád kabinetu. Právě ty proto stát bez milosti z volebního procesu vyřadil, vyloučil jejich kandidáty. V této souvislosti ale dostatečně nevyhodnotil míru skandálu, který toto nepřipuštění může vyvolat, co kolem toho rozpoutá právě kapitál za těmito liberály stojící.

Takže to kapitál stál za rozpoutáním oněch masových pouličních protestů?

Ano. A před komunisty byl najednou úkol, jak nejlépe v této situaci manévrovat. Z jedné strany podporovat spravedlivé lidové protesty (protože Moskvané vyšli do ulic nejen kvůli podpoře zablokovaných opozičních kandidátů, ale i proto, že už jim došla trpělivost s aktuální ekonomickou politikou a kroky vlády), ale zároveň jsme se museli jasně vymezit jak proti vládním silám, tak i liberálům usilujícím o jejich svržení. Nezavdat si ani s jednou z těchto sil. A to se podle metodiky přístupu vedení KPRF podařilo. Stali jsme se skutečně samostatnou silou v těchto volbách. Odsoudili jsme jak moc, tak liberální věrchušku (vedení) a neustále opakovali, že podporujeme Moskvany, důstojnou sociální politiku, jejich právo na důstojný život atd.

I proto se KPRF mohla stát tou alternativou, která byla podpořena i lidmi, jež nehlasovali pro náš program, naši vizi, ale proti mocenským »elitám«.

Vy jste byl ale zvolen už dříve, dokonce do Státní dumy, ve svých 28 letech! A dokonce v jednomandátovém obvodu. Jak se tohle může komunistovi v pravicovém státu ve státě, jakým Moskva je, povést?

Ano, v jednomandátovém obvodu – ona Moskva i pro parlamentní volby je rozdělena pouze do 45 jednomandátových obvodů. V každém z nich jde o soutěž nikoli stran, ale konkrétních lidí, kteří buď byli navrženi stranami, nebo se prosadili sami. Vítězem se stane ten, kdo získá mezi ostatními prostou většinu hlasů. Lhostejno, zda je to 60 %, nebo jen 15 % například. Právě v mém volebním obvodu byl rozdíl mezi prvním a čtvrtým místem méně než devět procent…

A jak se to povedlo? Měli jsme tři až pět akcí denně, každý volič ode mne a mého týmu dostal sedm informačních předvolebních materiálů, tedy sedm tiskovin na hlavu, přičemž voličů v onom obvodu bylo 450 000! Byla to ohromná práce, ale vyplatila se.

Dá se tedy na vašem příkladu říct, že KPRF pochopila, že bez mladých není pro jakoukoli politickou stranu budoucnosti?

Tak momentálně jsem nejmladší poslanec v naší frakci ve Státní dumě, ale Gennadij Zjuganov velmi dobře chápe, že potřebujeme mládež, svěží síly, svěží krev, proto strana dělá velmi mnoho, aby získávala mladé do našich řad, no a ačkoli to samozřejmě nejde tak rychle, jak bychom si přáli, výměna pokolení v KPRF už probíhá – na všech úrovních. Takže můžeme tvrdit, že komunistická strana se dnes opírá o moudrost starších soudruhů a z druhé strany o energii mladších lidí.

Je vám 32 let, takže jste stále ve věku komsomolce. Právě v Komsomole jste byl také dlouhou dobu aktivní. Zúčastnil jste se i některého z tradičních levicových Světových festivalů mládeže a studentstva Světové federace demokratické mládeže?

Ano, byl jsem přítomen předloni na posledním SFMS v Soči, který se konal mj. u příležitosti 100. výročí VŘSR. Získal jsem tam mnoho dojmů, byla tam zřejmá snaha levicové síly na festivalu spolupořádaném mocenskými silami nějak vyčlenit do ústraní, o to působivější naopak bylo úsilí levicových a komunistických delegátů nepřipustit, aby se z jejich festivalu stal jen bezpohlavní svátek, jakýsi vzdělávací kongres a show, bez fóra boje proti vykořisťování, imperialismu atp.

V Praze jste pobýval ve dnech, kdy si Češi nepřipomínali maršála Koněva, ale především ikonu naší popkultury, fenomenálního zpěváka Karla Gotta, který se během své bezmála šedesátileté kariéry mj. prosadil i v SSSR a Rusku. Znal jste jeho tvorbu – vzhledem ke svému mládí?

To právě ne, to jsem bohužel nestihl. Ale znám jeho jméno a chápu, co pro vás znamenal. Tohle je velmi důležitá otázka, resp. souvislosti z ní vyplývající. Kultura pokolení sovětských časů a kultura současné mládeže je totiž logicky silně odlišná.

Buržoazie dnes je nepřítelem kultury, podsouvá mladému publiku jiné kulturní vzory a kódy, usiluje o determinaci tradiční kultury ze sovětského období. Nahrazuje ji kulturou západoevropskou, americkou – a funguje to. Mladé pokolení už nezná ani sovětské filmy, literaturu, představitele sovkultury, za to ty zahraniční, zejména z Hollywoodu, ano.

Pro světové oligarchy je tohle důležité – aby jim ze škol vycházeli lidé, kteří neznají historii svých národů, ale ani kulturu, tradice předávané mezi pokoleními. Jim jde o to mít pod sebou bezduchého spotřebitele, který bude pracovat tak maximálně s vidinou toho, že po práci vyrazí do obchodního centra, aby si tu pořídil víc a víc dalšího a dalšího zboží.

Proto je jeden z hlavních úkolů komunistického a levicového hnutí se vzepřít tomuto buržoaznímu tlaku na kvalitní kulturu a tradiční hodnoty.

Roman JANOUCH

16. 10. 2019  Roman JANOUCH