Nejen za restituci Walderode je odpovědný pan stát aneb Restituční bordel státu v příkladech

Nemohu jinak, než se vrátit k procesu Walderode. Po x právních reparátech byly jeho potomkům opět uznány restituční nároky. Nic nového pod sluncem, pravil by dokumentátor protektorátních restitucí. Tentýž soud v Hradci již jednou vydal Salmům majetky – a zarazil to až Ústavní soud. Salmové dostali špetku z jedenáctimiliardové restituce – lesy kolem Veselice z vojenského újezdu, a kvůli promlčení je ani nemuseli vracet. To byl první bordel pana státu.

Pak nastaly různé právní reparáty protektorátní německé šlechty. Thun-Honenstein nárokoval Choltice a pro prokázaný nacismus je nakonec po lítém boji o Ústavní soud nedostal. Kauzu U. F. Kinskyho zná snad každé školní dítě. Argentinec, jehož táta v uniformě SA-mana vítal Hitlera, požadoval po státu majetek v sumě hodné církevních restitucí – cca 150 miliard – a bral hajným střechu nad hlavou. Až spor dotekl do Národní galerie, probudili se ministři z dogmatického spánku, a počal tanec, který skončil opět Ústavním soudem, který Kinskymu (neplést se slušnými Kinskými ze Ždáru!) zarazil restituci v Česku. Načež potomci byli Štrasburkem odškodněni prý za nevhodné jednání Ústavního soudu.

Pak vyvstala opět argentinská madam Dietrichsteinová s nároky na celé Mikulovsko – bratru 50 miliard? Zase neuspěla, pro nacismus předka. Ústavní soud zas rozhodl pro stát.

Nyní se rozpoutal po letech mlčení opět divoký boj kolem rodu Des Fours Walderode. Dědička po hruborohozeckém šlechtici dr. Karlu Des Fours Walderode žádala, slibovala, mimosoudně se vyrovnávala, a opět žalovala. Liberecký soud dr. Jiřiny Tauchmannové – budiž blahoslavena! – jí restituce zarazil. Ne tak soudy ostatní. Proč? Prý byl uznán »čistý nacismu prostý profil« pana doktora Walderode. Řada odpůrců však tvrdí opak. A mají pro toto tvrzení pádné argumenty. Otázka je, zdali soudy slyší a vyslyší. Proč? Pro bordel pana státu. Copak to způsobil pan stát – a to nejen v kauze Walderode, ale i v kauze Salm?

Pan stát v obou kauzách se nikdy nepostaral s péčí řádného hospodáře, jak praví právníci, o zajištění řádné dokumentace o profilu předků restituentů v rozhodné době protektorátu. Zkrátka, nezajistil všechny dokumenty o jejich kolaboraci.

Už poválečný pan stát v kauze Salm

- nezajistil a strpěl krádež výslechového protokolu Huga Salma tří komisařů vyšetřovací komise Rájce s podpisem Salma, ze září 1945;

- nezajistil 24 příloh spisu o Salmovi, ukradených před Zemským národním výborem v Brně;

- nezajistil ofotografování rubových stran registračních karet Salma v NSDAP, které mohly svědčit o placení příspěvků;

- strpěl krádež vojenských reálií pana Salma, album nacistického spolku s jeho foto (odhadní cena 160 tisíc) a praporu rakouských kriegerkameraden (odhadní cena 250 tisíc);

- a za havlostátu strpěl krádež protokolních knih Rájce z městského úřadu se zápisy o Salmovi v úhrnné hodnotě 340 tisíc. (Ty jsem svým trestním oznámením a následným vyšetřováním policie nakonec zachránil pro stát.)

V kauze Walderode pan stát nikdy s péčí řádného hospodáře nezajistil

- všechny dokumenty o vojenské službě dr. Walderode v Neuruppin u pancéřového pluku;

- a dále jeho službu v tlumočnické četě Abwehrstelle Prag;

- a konečně archiv Abwehrstelle Prag (nikoli legionářů, jak blábolí MF!, nýbrž nepřátelské francouzské zpravodajské služby a abwehru!).

Dále pan stát nezajistil veškeré doklady o jeho příslušnosti k Henleinpartei, kterou Herr Walderode sám přiznal v dotazníku Fragebogen – přihlášce k Říši – svým vlastnoručním podpisem, a posléze ve svém životopise dvakrát zapřel jako Petr Krista (Ve »vylhaném životopise«, podle badatele dr. Stehlíka 2003).

Tyto kauzy jen dokládají archivní, úřední a orgánový bordel státu – a potom soudy stavějí svá rozhodnutí na kontroverzních konstrukcích konání předků restituentů za okupace.

Vinen je tudíž v první řadě pan stát a jeho orgánové – justice pak nemůže soudit objektivně, a přece nechceme připouštět možné vlivy nadržování a jiných nezákonných praktik, na něž se po čase stejně přijde, protože u nás se přece nakonec vždy vše provalí. Bohužel někdy v čase nepřipouštějícím nápravu. Právo je u nás žel vždy vlak s tak značným zpožděním, že mezitím poškodí řadu občanů, a nakonec i sám stát.

Zatím se nenacházejí Héraklové, kteří by totálně čistili Augiášův chlév archivů, úřadů a kompetentních instancí, zodpovědných za průběhy protektorátních revanší nazývaných eufemisticky restitucemi. A veřejnost vždy hloupě čeká na »blanické rytíře«, kteří to mají za všechny vyřešit – a oni nepřicházejí, jako ten příslovečný pan Godot. Zato přicházejí advokáti, restituenti a sudeťáci, a řvou a řvou o majetky a omluvy na nebohém českém národu. A příslušní kolaboranti politici jim servilně posluhují – protože jsou zvoleni hlupáky a jinými kolaboranty. Kdy přijde poučení z »krysového vývoje«?

Veřejnost navíc balamutí tzv. hlavní média, jejichž jednání, řečeno slovy jedné restituentky, »je účelové a účelově se projevuje«. Tento výrok není sémantická blbost, jak by se mohl zdát na první pohled. Je to de facto termín vyslechnutý od některých právníků. Tak jednou se tvrdí, že se »nikdy neprokázaly dohady o Walderodově členství v NSDAP«. Blbost na entou. Jak by řekl mytický Poirot – o NSDAP přece nešlo! Šlo o SdP v dané době, tj. o Henleinpartei, a tam si »investigativec MF Dnes« nikdy nepovšiml (bodejť!), že pan doktor Walderode vlastnoručně podepsal svou příslušnost (Zugehörigkeit) k Henleinově straně v říšském dotazníku k udělení říšského občanství.

Že mu dva úřední darebáci po roce 1945 udělili bez ohledu na tento fakt národní spolehlivost a občanství, patří k dalšímu bordelu pana státu. Ovšem kdyby soudy slyšely, slyšely by i názor právní kapacity pana prof. Pavlíčka, ústavního experta a znalce dekretů Karlovy univerzity – a ten praví: Tento dokument nikdy nenabyl právní moci! Tak copak se tu ke všem čertům stále dokola řeší? Právní reparáty ve prospěch zesnulých předků restituentů, to se tu řeší.

A právě proto by v těchto tragických selháních právního a demokratického státu – jenž má a musí ctít přednost dekretálního práva před určovacími žalobami, jak to kodifikoval Ústavní soud – měly konečně nastat restituční tečky. Dokonalé a definitivní – pokud tu není záměr rozkrást stát ve prospěch protektorátních pohrobků.

Jiří JAROŠ NICKELLI

20. 1. 2020  Jiří JAROŠ NICKELLI