Západ – Rusko. Nové kolo konfrontace?

V březnu roku 2009 na jednání v Ženevě ministryně zahraničí Hillary Clintonová, v té době ve funkci ministryně zahraničních věcí USA, darovala ministru zahraničních věcí Ruska Sergeji Viktoroviči Lavrovovi tlačítko, které mělo symbolizovat restart vztahů mezi oběma zeměmi. Omylem však Američané napsali na tlačítko nikoli »restart«, ale »přetížení«. Američtí překladatelé se asi mýlili. Oni v latince napsali nikoli »perezagruzka«, ale »peregruzka«, což není v ruském jazyce totéž. »Přetížení« (peregruzka), jak je známo, v elektrických sítích vede k selhání pojistek nebo, jak se říkalo, dopravní zácpy a může začít požár.

Když si vzpomenete na tento příběh o deset let později, nepřestanete se divit, jak symbolická byla tato chyba. Vždyť úroveň konfrontace mezi Ruskem a západními zeměmi je dnes nejhorší od vstupu SSSR do války v Afghánistánu.

Rusko s nástrojem vojenské síly

V Mnichově nedávno skončila bezpečnostní konference a vidíme, že rok od roku Západ stále více zvyšuje napětí vůči Rusku. Na pozadí celkové obavy o ztrátu jednoty mezi spojenci západní politici obviňují Kreml z ničení bezpečnostní architektury a použití ozbrojené síly jako nástroje pro provádění politiky. Německý spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier ve svém projevu prohlásil: »Rusko, ať je spravedlivé nebo nezranitelné a distancované, nejenže anektovalo Krym bez ohlédnutí za mezinárodním právem, ale opět udělalo z politického nástroje vojenskou sílu a násilnou změnu hranic na evropském kontinentu.« Tady je vidět strategický význam připojení Krymu.

[o]

Je třeba poznamenat, že myšlenka o tom, že Rusko již považuje mezinárodní právo jako imperativ (rozkazovací způsob), se vyvíjí v myšlení odborníků, kteří komentují v Rusku ústavní reformu (jedna z navrhovaných změn je, že se odstraní ústavní teze o prioritě mezinárodního práva nad vnitrostátním). V komentáři prezidenta k navrženému dodatku v Ústavě mluvčí hlavy státu Dmitrij Sergejevič Peskov řekl: »Jde jen o to, aby tento systém odpovídal úrovni rozvoje politického systému a občanské společnosti, reagoval tím očekáváním, které roste ve společnosti, a to včetně, ve větší hloubce politického systému.«

Udržení moci

Většina západních médií, která tradičně velmi kriticky vnímají Putinovy kroky, vidí v návrzích ruského prezidenta jen snahu udržet si moc a v čemkoliv kontrolu. Diskutuje se také, že spolu s balíčkem pozměňovacích návrhů mohou být přijata rozhodnutí o změně administrativně-územního rozdělení země, konkrétně se jedná o sjednocení řady regionů. Rozsah změn, které nastanou v blízké budoucnosti v Rusku, nutí přemýšlet o tom, jak to může ovlivnit vnitřní situaci země, jak mít vliv na zahraničně-politické přístupy k politice západních zemí vůči Rusku.

Jedním z klíčových bodů reformy je Putinova nemožnost zůstat v prezidentské funkci po roce 2024 (termín ukončení současných pravomocí) a nutnost v budoucnu obsadit tento post. Většina analytiků se shoduje, že pokud by se ústavní reforma realizovala podle dnes navrhovaného scénáře, Putin by v roce 2024 z funkce odešel. Řada odborníků na zahraničně-politickou problematiku poukazuje na to, že pozornost Putina vyžaduje rychlé přehodnocení současné zahraničně-politické situace, restart přístupů k Rusku ze strany Severoatlantické aliance, USA a jejich spojenců v Evropě. V lednu 2020 generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil, že Rusko je jednou z »VÝZEV« pro Severoatlantickou alianci. Podle Stoltenberga zůstává ve vztahu k Ruské federaci přístup k odstrašení a dialogu.

Změna taktiky NATO

Může to znamenat, že s Putinovým odchodem NATO změní tuto taktiku a přesune se od pouhého strašení k přímým vojenským i politickým aktivitám a pokusí se o odvetu za Sýrii a Ukrajinu? Tato myšlenka se bude jevit na první pohled a dle hlavního mediálního proudu jako konspirační, ale já se domnívám, že toto žádná konspirace není, naopak je to velmi reálný očekávaný přístup ze strany Západu. Moc dobře si pamatuji na období 2008-2012. V té době byl Putin předsedou vlády a funkci prezidenta zastával Dmitrij Medveděv. Právě v tomto období došlo k událostem, které definovaly současnou geopolitickou mapu. »Gruzínsko-ruský konflikt« (2008), »arabské jaro« (2010), vojenské operace sil západní koalice v Libyi (2011). V Rusku byly koncem roku 2011 a začátkem roku 2012 vyhlášeny největší protesty v dějinách moderního Ruska a radikalizace opozice. Není to vůbec žádná náhoda, v tomto ohledu vypadá aktivita politiky Bílého domu a návštěva ministra zahraničí Mika Pompea na Ukrajině, v Bělorusku, Kazachstánu a Uzbekistánu, tedy v tradiční součásti sféry vlivu Ruska (kdysi bývalých republik SSSR) jako provokace.

Navíc Polsko velmi agilně podepsalo s USA dohodu o nákupu bojového letectva za několik miliard dolarů, která bude naplněna právě ve Varšavě nejpozději do roku 2024.

Rusko na historické křižovatce

Tak jak »perestrojka« z dob Gorbačova vedla ke zhroucení SSSR - myšlena byla možná dobře, ale dopadla katastrofálně pro sovětský lid - tak může dnes Ruská federace nepřijetím nové ústavy či změnou zásadních bodů navrhované ústavy stejně upadnout jako tentokrát, ale dnes by to bylo doslova fatální, a to nejen pro Rusko.

Západ vidí velmi dobře v reformě Putina příležitost získat vlastní vedoucí postavení na Blízkém východě, vyřešit neboli zvrátit krymský problém, problém Kurilských ostrovů nebo Kaliningradského regionu. To vše nakonec již brzy uvidíme. Osobně si myslím, že pokud bude nová ústava přijata beze změn, je to cesta k novému silnému suverénnímu Rusku. A vzhledem k tomu, že Rusko je v současnosti zásadním stabilizačním prvkem v mezinárodní a globální politice, je nutno, aby tato ústava byla přijata, tak jak byla předložena prezidentem Vladimirem Valdimirovičem Putinem.

Roman BLAŠKO

FOTO – autor

20. 2. 2020  Roman BLAŠKO