Och, ten »češtin«

Ne, nespletl jsem se. Vím, že slovo čeština je ženského rodu. Jenže dnes se mně někdy zdá, že už ani »o rod« či dokonce o slovní zásobu nejde. Nejsem jazykový puritán, který lpí na tom, co je staré, je dobré, a novému neotevírá dveře. Ale někdy při poslechu televize či četbě zpráv v tisku, přiznávám, nerozumím, oč vlastně jde. Ani slovník cizích slov, který mám na pracovním stole, mně nepomáhá. Prostě některé výrazy nezná a tváří se, že je ani nechce znát.

[o]

No řekněte, víte, co jsou to »gefy«, o nichž v souvislosti s koronavirem jsme slyšeli v reportáži přímo z ruzyňského letiště? Nebo víte, co znamená, že »projekt byl autsorcován«? Či co znamená »řešit bajgler«? Ani to, že něco vyroste »na brounfieldu«? To, že »já vás nabrífuju«, jsem si přeložit dokázal, jako »navedu«. Slova »ekonomy lifestyle« zase jako »ekonomický životní styl«, byť nejsem schopen pochopit, oč v takovém stylu jde. Že »kola bierbajku« jsou kola »pivního vozidla«, které se potulovalo se svými ožralými zahraničními klienty po Praze, jsem také rozřešil, zvláště když na obrazovce se nám takové vozidlo objevilo.

Ale že bych to všechno bral jako obohacení českého jazyka? Ani náhodou. Už jsem si však zvykl na to, že »voucher« je vlastně poukaz. Jenže slovo »poukaz« nezní tak vznešeně. I na to, že snad každý nový hotel musí mít anglický název. Už jsem si zvykl na slova »off« a »in«, přesto, že si je občas pletu, zato umím zpívat »Happy birthday to you«, i když jsem dříve dobře ovládal popěvek »živijó«. Když se chci rychle najíst, zastavím u »fastfoodu« namísto u »rychlého občerstvení«. Vím, že »vystajlovat se« znamená »pěkně se vyfiknout« v souhlase s obecním pojetím té nejmodernější módy. U méně majetných to znamená alespoň navléknout na sebe čínské či vietnamské plagiáty nebo Angličany odložené zboží, které jsme koupili v »secondhandu«, tedy pro nás starší »ve frcu« nebo v asijském »marketu«.

Zvykám si? Nezvykám. Žiji v zemi, která za svůj jazyk musela krutě bojovat. Nápor však vydržela. Nový atak je ale veden jinak. My sami jsme ochotni se stát jeho nositeli. My sami? Asi to není přesné. Módnost a světovost úmyslně vsugerovávaná mladé generaci vytlačuje obranné látky. A mládež je k takovým výstřelkům nakloněna. Neuvědomuje si totiž, že jazyk je její obranný štít, který dokáže odrážet mnohé nepřátelské, někdy i vedené nečistě, útoky na nás jako národ. Nejsme totiž Evropani, ale Češi žijící v Evropě sjednocené podle vůle jednotlivých evropských národů v Evropské společenství. I když se to mnohým z nás, včetně mě, moc líbit nemusí. Pravdu měl Hašler, i když zpíval jakoby o písničce: »až se ta písnička ztratí, potom už nebudem žít«. A dnes náš boj není jen o písničku, ale jde o jazyk, potažmo o národ. Proto můj povzdech: Och, ten češtin.

Jaroslav KOJZAR

23. 4. 2020  Jaroslav KOJZAR