Koronavirus svlékl globalizaci do naha

Globalizaci geniálně předpověděl Karel Marx a Bedřich Engels v Manifestu komunistické strany na přelomu let 1847/48. V rámci sovětského bloku ji poměrně rozumně rozvíjel reálný socialismus (politika sociálně ekonomického vyrovnávání jednotlivých regionů i států), méně rozumně tehdejší vyspělé kapitalistické státy. Totiž, sdírání rozvojových států z kůže souvisí nikoliv s racionalitou, ale s brutálním kořistěním. Po pádu evropských států reálného socialismu se prý stala kapitalistická globalizace bezalternativní. Vyvíjela se kořistnicky, až narazila na velkou ekonomickou krizi 2008-09, která se řešila opět perverzně nalitím stamiliard US dolarů a eur do krachujících soukromých bank a dalších velkých soukromých podniků. Na jaře 2020 ji měla zastavit sílící klimatická krize, ale nakonec ji zastavila pandemie koronaviru. Po jejím odeznění lze jistě čekat silnou snahu vrátit vše do dřívějších kolejí. Je na vedení České republiky, aby vyvodilo z krize dostatečná poučení a zejména aby omezilo mimořádně silnou a nebezpečnou závislost země na zahraničí.

Pandemie koronaviru zaskočila všechny země světa zjevně nepřipravené. Záleželo a záleží na vedení jednotlivých států, jak se s ní vyrovná, byť výchozí podmínky jsou značně rozdílné. Desítky let devastované zdravotnictví v mnoha státech světa v čele s USA, Velkou Británii či Řeckem je jistě špatný základ pro léčení masy těžce nemocných. Pokud se nákaza rozjede do rozměrů pandemie, zdravotnictví ji nezvládá, jak vidíme v severní Itálii, ve Španělsku či v New Yorku.

Pandemie koronaviru ukázala vysokou zranitelnost jednotlivých států. Tato zranitelnost je tím vyšší, čím otevřenější je ekonomika a čím víc je specializovaná. Markantně je to vidět na České republice: mnohé klíčové sektory ekonomiky jsou plně (bankovnictví, ropovody a ropný průmysl, tranzitní plynovod ad.) či částečně (část vodovodů a kanalizací) v zahraničních rukou. Mnohé klíčové provozy (řada nemocnic, poliklinik a velká část lékařských ordinací bylo zprivatizováno), stát, kraje ani města je neovládají, vliv zdravotních pojišťoven je nedostatečný. Nebezpečná je ale i vysoká specializace ČR na výrobu automobilů a součástek všeho druhu, často objednávaných »ve mzdě«. Hlavní zisky bere jejich zahraniční odběratel.

Mnozí čeští politici a ekonomové byli ještě nedávno hrdi na velmi vysokou otevřenost naší ekonomiky a její značnou specializaci. Rozumnější varovali před monokulturou automobilek, před specializací na výrobu součástek, před zánikem rozsáhlého perspektivního investičního strojírenství… Trh ale takové a jiné disproporce řeší pozdě a brutálně a nejednou ještě k horšímu.

Co společnost skutečně potřebuje?

Společnost potřebuje uspokojit základní potřeby obyvatelstva. Je to zásobování pitnou vodou, potravinami, základním množství oblečení a obutí, střecha nad hlavou pro všechny včetně dodávek nezbytných energií a bytového zařízení, dostatečné a kvalitní vzdělání mladé generaci, zdravotní péče přiměřená době pro všechny, rozvoj kultury a pokud možno potírání bujícího, za kulturu vydávaného braku. Dále je nutné zajistit přiměřenou bezpečnost vnitřní i vnější, přiměřenou dopravu a přibližně vyrovnanou zahraničně obchodní a platební bilanci. Celkem vzato, ostatní je více či méně něčím, co lze v případě nouze dočasně oželet, byť sobci a zhýčkaní se zlobí. Čím víc jsou uvedené potřeby zajišťovány z vlastních zdrojů, tím lépe. Totiž, dodávky za zahraničí se mohou z různých důvodů zastavit a vzniká pak ožehavá otázka, jak je zabezpečit z náhradních zdrojů. Ne vždy je to reálné, resp. soběstační v ropě a zemním plynu ČR není a nejspíš nikdy nebude.

Vidíme to názorně dnes, v době koronavirové krize, kdy nezbylo než uzavřít státní hranice a prakticky zastavit osobní dopravu do a ze zahraničí. Nákladní doprava sice příliš omezená nebyla, leč praxe je nákazou poznamenána též. Automobilky stojí, podobně mnohé jiné výroby.

Tristní je, když koronavir zastaví výrobu v italské penicilínce, která zajišťuje údajně 80 procent antibiotik spotřebovávaných v Evropské unii. Inu, ve výrobě hlavních druhů léků bychom měli být soběstační, byť by to bylo dražší. Česko je nuceno za nemalé peníze dovážet i základní zdravotní pomůcky včetně roušek. Schopna a ochotna prodat je nám pouze některými tolik zatracovaná Čína, podobně jiným západním státům. Dodávky z Vietnamu jsou jen vítaným doplňkem, podobně dodávky od vznikajících domácích výrobců. Ne jinak je tomu v jiných západních státech.

Zásobování pitnou vodou ohrožuje zhoršující se stav půdy a lesů, rostoucí sucho v důsledku sílících klimatických změn. Zranitelnost prohlubuje i pronájem části podniků vodovodů a kanalizací zahraničním nadnárodním firmám. Odsávání zisků je zde pak jen dalším zlem.

Potravinová soběstačnost

Zásadním problémem je ztráta soběstačnosti v potravinách našeho klimatického pásma, zvláště pak v mase, ovoci a zelenině, v 90. letech z důvodu velmi špatně provedené transformaci zemědělství a poté kvůli přijetí takřka koloniálních podmínek vstupu ČR do EU. Jíst se musí, byť rozežranost občanů vyspělých států včetně ČR není na místě, a to nejen ze zdravotních důvodů. Snaha ministra zemědělství Tomana posílit naši potravinovou soběstačnost je jistě na místě. Dopouští se ale vážných chyb – netlačí na urychlené rozdělení velkých lánů orné půdy pásy vyšší zeleně na velikost pod 30 hektarů a na rychlou revitalizaci koryt vodních toků. Prý si to v dnešní krizové situaci nemůžeme dovolit. Nikoliv. My si to vzhledem k dnešní krizové situaci musíme dovolit!

Rozsah vymrskávání orné půdy dosáhl v Česku alarmujících rozměrů. Současná neschopnost půdy vsakovat vodu je mimořádně nebezpečná a lze ji řešit jen podstatně vyšším hnojením statkovými hnojivy (podmínkou je nejednou podstatné zvýšení stavů skotu a ovcí), zásadním zmenšením lánů a u vodních toků též revitalizací v minulosti brutálně technicky upravených koryt. Na velkých lánech vznikají vysoké teploty, které významně zvyšují odpar vody, vodní pára stoupá vzhůru a vítr ji odnáší daleko, takže se sucho prohlubuje. Velké lány také významně zvětšují větrnou erozi. Současně je nutné urychleně obnovovat lesy, resp. delší bezlesí tváří v tvář nejen kůrovcové kalamitě a oteplování klimatu si nemůžeme nejen z důvodů potřeby akumulovat vodu v půdě dovolit.

[o]

Krize v řadě oblastí života

V ošacení a obutí jsme bývali zdatným vývozcem, špatná transformace po roce 1989 z nás udělala velkého dovozce. Dovoz sice asi nebude ani v budoucnu zásadnější problém, přesto bychom měli usilovat o posílení textilního, oděvního a obuvnického průmyslu.

Bytová politika ČR je po roce 1989 tristní. Chlubit se může jen zajištěním luxusního bydlení pro nové zbohatlíky. Budí strach nemalého počtu lidí ze ztráty střechy nad hlavou. Desetitisíce bezdomovců jsou jevem zjevně nehodným 21. století. K tomu přičtěme územní imobilnost pracovní síly a rostoucí dopravní náročnost života.

Energetická soběstačnost je nutností a trojnásobně to platí o soběstačnosti v elektřině. Po roce 1989 se výrazně snížila. ČR dlouhodobě trpí jak nízkými úsporami paliv a energie (mimořádně zlou roli zde hraje politika maximalizace přeprav a reálná preference energeticky náročné silniční a letecké dopravy), tak hrubě neefektivní a v řadě případů i perverzní podporou využívání obnovitelných zdrojů energie. Velkou chybou je i neustálé odkládání výstavby nových jaderných elektráren.

Vzdělanost občanů se statistiky závratně zvýšila, reálně se ale snížila v důsledku četných transformací školství, při nichž je žactvo, studentstvo i učitelstvo v roli pokusného králíka. Myslet v souvislostech se vesměs neučí, což je velmi špatné.

Kvalitní zdravotní péče je i není. Převážně je ve velkých městech a chybí na venkově, zejména na tom odlehlejším. Zrušení řady regionálních nemocnic pod praporem úspor a ignorace venkova bylo hrubě chybné. Systém financování zdravotnictví má řadu disfunkcí, které odnáší pacient. Zdaleka nejde jen o nedostatečnou prevenci. ČR i nadále trpí odlivem mozků nejen ze zdravotnictví, byť sama též krade mozky v zaostalejších státech.

Z vysoce kvalitní kultury, zatížené jistým kádrováním za socialismu, byla učiněna kůlnička na dříví. Prolnulo se tu obrazoborectví, zavedení tržních vztahů a přidělování grantů, často na základě známostí. Tristní je, že občané jsou vystaveni záplavě nejrůznějšího braku. Smutné je, že v tomto směru vedou veřejnoprávní Česká televize a Český rozhlas.

Problémy bezpečnosti

Bezpečnost občanů ČR se po roce 1989 podstatně zhoršila. Začalo to velkými amnestiemi Václava Havla, pokračovalo to rozvrácením právního řádu (již dávno se v něm nevyznají ani právníci) a končí to vznikem různých mafií včetně těch policejních a soudních. Stav, kdy se k soudu chodí pro rozsudek, nikoliv pro spravedlnost, je tristní, byť v rámci demokratického západu běžný.

Není zabezpečena vnější bezpečnost ČR. Vojenský pakt NATO, jehož jsme se stali bez referenda členem, zaručuje jen bezpráví. Bojeschopná armáda ČR byla zredukována na nevelký sbor žoldáků k intervencím v zahraničí, kdekoliv USA ukáží. Bránit naše území není s to ani náhodou, o ohromné korupci a nekompetentnosti v resortu obrany nemluvě.

Bezpečnost ČR významně zhoršuje i politika Evropské unie, která po nedemokratickém přijetí tzv. Lisabonské smlouvy zdegenerovala v tyranii. Mimo jiné podporou masové migrace převážně muslimů do EU ničí západní společnost. Velkou minou se stala i společná měna euro. Po uši zadlužená eurozóna je zralá ke krachu. Obrovské emise eur s cílem řešit dopady koronavirové krize říkají, že buď dojde ke gigainflaci anebo k zániku eura a rozpadu eurozóny. Odstartuje ho zřejmě státní bankrot Itálie, který z vnitřních italských zdrojů již delší dobu není odvratitelný. Koronavirová krize jej jen urychluje.

Je zlé, že rozhodující část deviz má Česká národní banka v eurech. Před časem to bylo asi 75 %. Už mnoho let je předlužený i US dolar. Od krachu ho chrání jen silná americká armáda. To ale může také přestat platit, tím spíš, že velmi nákladný záchranný program Donalda Trumpa pro USA je hodně perverzní. Už dávno měla být podstatná část devizových rezerv ČR převedena do zlata a dalších drahých kovů, kterým neublíží inflace ani krach té či oné měny.

Kontroverzní doprava

Zvláštní kapitolou je převážně neefektivní rozvoj dopravy po roce 1989. Odepisuje zejména odlehlejší venkov, jako by tam ani nežili lidé. Prý v souladu s politikou EU. Špatná je politika maximalizace přepravy osob i zboží i silná preference dálkové dopravy, především pak letecké a silniční při nedostatečném rozvoji dopravy kolejové. Samostatnou kapitolou jsou zjevně chybné projekty rozvoje dopravní infrastruktury a obrovská nehospodárnost, zejména při výstavbě silnic dálničního typu.

Lze důvodně čekat, že zejména mezinárodní dálková doprava se ze současné koronavirové krize bude vzpamatovávat velmi dlouho a k původní úrovni se nemusí vůbec dostat. Bylo by to spíše dobře. Svět by měl nejlépe okamžitě zrušit nesmyslné mnohostranné dohody o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně jí spotřebovávaných paliv a energie a o osvobození mezinárodní letecké a vodní dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Je-li možné věřit poněkud chatrné statistice, lze vypočítat, že jen ČR v roce 2016 tak mezinárodní dopravu daňově podpořila obrovskou částkou 48 miliard korun, z toho asi 14 mld. Kč byla přímá daňová podpora spotřeby paliv a energie, zpravidla vyráběných z nejzávadnější ropy.

Omezily by se tak ty nejšílenější dálkové přepravy, posílily by se místní ekonomiky, zlepšilo by se životní prostředí a veřejné zdraví, snížily by se stimuly pro ropné války. Není po roce 1900 mnoho válek, v kterých by nešlo mimo jiné o ropu. Z velkých snad jen ta afgánská. V ČR je nutné zvýšit sazbu spotřební daně za motorovou naftu asi o tři koruny za litr, zvýšit sazby silniční daně asi o 300 % a zásadně omezit zvýhodnění aut s nižšími emisemi u silniční daně, dálniční známky a u elektronického výkonového zpoplatnění (maximálně 10 % a tři roky). Enormní nákladnost dopravy je dlouhodobě neudržitelná, i před koronavirovou krizí brzdila rozvoj ČR, byť hrubý domácí produkt zvyšovala.

Stinnou stránkou tohoto nevyhnutelného manévru je snížení HDP a dopravního strojírenství, v podmínkách ČR zejména automobilového průmyslu. Z dopravně oborového by se měla snížit především letecká a silniční doprava, naopak doprava železniční a MHD by měla dále růst. ČR nemá podmínky pro větší rozvoj vodní dopravy, byť se tvrdí opak.

K nejpostiženějším koronavirouvou krizí patří jistě cestovní ruch. Tedy, mnohý cestovní ruch je divný. Dovolená – vyvalování se u moře – příliš smysluplná není i bez teroristů, ti jen její absurditu korunují. Dovolená v podobě hltání kilometrů, historických památek ad. s rozumem nesouvisí. Za kvalitní dovolenou není nutné až na výjimky jezdit přes půl světa. Velkou část přírodních i kulturních krás skýtá i ČR a její blízké okolí. Se skutečným odpočinkem také málo souvisí obří hotely, o zbytečném luxusu nemluvě.

Ano, smutnou realitou je, že mnoho občanů v důsledku pandemie přijde o práci. Nutné budou velké rekvalifikace, byť se to mnohým nemusí líbit. Co je záhodno rozvíjet, jsem už poslal výše. Včetně práce z domova, stávající výpočetní technika totiž mnohé umožňuje.

Prioritou zůstává zastavení epidemie

Abychom vyšli z koronavirové krize s co nejmenšími ztrátami, je nutné především vyřešit samotnou epidemii. Pokud se to nepodaří, bude to hodně špatné, a nejen na zahraniční dovolenou budeme moci zapomenout. Není to jen o rozhodnutích vlády, jak někteří tvrdí. Není to jen o těžce zkoušeném zdravotnictví. Je to také hodně o odpovědnosti občanů. Ne všichni ji mají. Horliví kritici vlády za některé dílčí chyby v rámci těžkého boje s nákazou by se měli podívat na západ. Nebo snad chtějí, aby to u nás dopadlo jako ve Španělsku, Francii, Velké Británii, Švédsku nebo v USA, kde se liberálním režimem přehlížejícím bezpečnost lidí dostali k dnešním deseti, dvaceti i třiceti tisícům mrtvých včetně praxe, že ne všechny nemocné jsou kapacitně s to léčit?

Jan ZEMAN

29. 4. 2020  Jan ZEMAN