Zvoní zrady zvon

Vypůjčil jsem si tento titulek od Františka Halase, z jeho básně Zpěv úzkosti. Je to báseň o rozčarování českého lidu z mnichovské dohody, o nedodržení smlouvy Francie a Velké Británie o pomoci Československu.

Viděl jsem slzy v očích žen

Viděl jsem pěsti zaťaté

Počkejte málo málo jen

Však vy nás poznáte

[o]

Tyto verše povzbuzovaly lidi v těžkých časech. Jako každé umění. Stejně tak může přinášet útěchu krásná věc. Například krajka. Taková, jakou uměly utkat ruské ženy. Krása vologdské krajky byla (a stále je) taková, že i v době války ji akceptovali v zemích západní Evropy jako platidlo. Sovětský svaz i takto získával finance na boj proti nacistickému Německu a jeho spojencům.

Měl jsem možnost navštívit před lety Muzeum krajky ve Vologdě. Byla tam tehdy vystavena i expozice dopisů, které psaly ženy svým mužům, otcům, manželům, bratrům na frontu. Psaly jim o tom, jak se starají o hospodářství, o domy a jak pak po večerech při světle petrolejek a loučí tkají krajky a pomáhají tak na dálku získat peníze na rychlejší ukončení války a jejich návrat.

Spousta z nich se návratu svých mužů nedočkala. Padli.

A vůbec bych se nedivil, když bych dnes viděl v jejich očích slzy a zaťaté pěsti, když slyší, jak se v Praze, a bohužel i v jiných zemích, zachází s památníky, které připomínají oběti jejich blízkých.

Odpovězte si sami na otázku, kdo v tomto případě opět rozeznívá zvony zrady a k čemu to může vést!

Ivan STRACHOŇ, zastupitel Moravskoslezského kraje (KSČM)

9. 5. 2020  Ivan STRACHOŇ