Plivou stále titíž

Letošní výročí osvobození od fašismu a Vítězství ve druhé světové válce má zvláštní příchuť. Spíše pachuť. Radost z toho, že před 75 lety přišla i do našeho domova svoboda, kalí jedovatá a nevděčná slova některých lidí – některých vrcholových či komunálních politiků nebo veřejných činitelů, kteří se derou do médií. To slovíčko někteří je velmi důležité, protože v každém národě a v každé době se objevují vypočítaví, prohnaní, lstiví a zlí lidé. Vzpomeňme jen na útrapy, které prožíval Karel Čapek za své statečné protiválečné postoje, vzpomeňme na jeho veřejnou skandalizaci, což uspíšilo jeho skon.

[o]

Když se podíváme, kdo plive na historii, tak jsou to stále titíž. A je to vlastně jen relativně pár jedinců, i když drží ve svých rukou momentálně nějakou moc. Jsou akceptováni kvůli formální funkci, kterou zastávají. Mají prostor v médiích, protože provokují.

Studujme stále vzpomínky pamětníků druhé světové války a německé okupace, sledujme dokumentární filmy, navštěvujme památná místa národního odboje a útlaku, čtěme knihy, jež nás obohatí a dodají argumenty. Vyhledávejme takové publicisty, z jejichž textů sálá poctivost a upřímnost. Takovou je také rozsáhlá stať slovenského velvyslance v České republice Petera Weisse nazvaná Stále je za co děkovat (Právo 7. 5.). Autorova statistika hrůz druhé světové války vnímavého čtenáře rozesmutní. Uvědomí si více než »jen« všeobecně známé číslo 72 milionů lidských obětí. Spojenci v protifašistické koalici ztratili asi 60 milionů lidí, ztráty zemí Osy 11 milionů. Znamená to, že němečtí, italští a japonští vrazi, jakož i jejich soukmenovci a přisluhovači v satelitech, sprovodili ze světa 60 milionů lidí, z nichž každý měl svůj osud, své radosti a tužby, svou rodinu. To skóre je děsivé: na straně pachatelů válečných zločinů jen asi šestinové ztráty, než je počet jejich rukama a jejich zbraněmi zahubených lidských bytostí. Z toho je zřejmé, jak ďábelsky výkonná byla zločinecká mašinérie a jak velké úsilí bylo nutné k jejímu přemožení.

Weiss každoročně upozorňuje, že kdyby nedošlo k vítězství Spojenců (tedy i vítězství našemu), nikdo z nás, kdo nyní čteme tyto řádky, by nežil. Generalplan-Ost z roku 1941 to měl jasně nalajnované: genocida a zotročování slovanských národů. Historici prý zrekonstruovali cíle Němců takto: Poláci měli být vyhubeni z 85 %; Bělorusové ze 75 %; mělo být zabito 65 % Ukrajinců; 50-75 % Čechů; 50-60 % Rusů...

Weiss připomněl Roosevelta a Churchilla, kteří věděli, že pokud Rudá armáda nezvrátí německou agresi na svém území a nepřevezme strategickou iniciativu, pak by Hitlerův režim povzbuzený surovinovým, průmyslovým, vědeckým a lidským potenciálem SSSR pohltil celý zbývající svět. Vítězství nad Německem není proto pro Rusko mýtem, zdůraznil Weiss. »Je to strašná zkušenost plná krve a nesmírného utrpení, předávaná v rodinách z generace na generaci, na jejímž konci bylo nejen vyhnání okupantů z vlasti, ale i dobytí Berlína a nezastupitelná pomoc při záchraně Evropy.« A proto, uvádí autor, znevažovat ruské oběti a hrdiny je stejně hanebné jako znevažovat jakýmkoli způsobem oběti nacistického řádění v Lidicích, Ležákách, v Kremničce a Tokajíku.

A tohle je kritérium, kterým nutno posuzovat výroky a činy veřejných činitelů, z nichž někteří zesměšňují, ironizují, ponižují či jinak znevažují úlohu Rudé armády v osvobození od fašismu nejen podstatné části Československa, ale také poloviny evropských národů.

Monika HOŘENÍ

9. 5. 2020  Monika HOŘENÍ