Džin z lahve primátora Hřiba

Primátor Hřib »vypustil džina z láhve«, když prohlásil, že Rudá armáda vstoupila do již osvobozeného města. Mohl říci, že vlastně to bylo stejné jako v Plzni, kde sami osvobodivší se Plzeňané mohli vítat Pattona s kyticemi květů, dokonce už několik hodin před oficiálně udávaným osvobozením.

Přesto každého 5. května se v poslední době, kromě letošního období koronaviru, zde pořádá velká »děkovná« show. Jenže na rozdíl od onoho osvobození tady v Praze a v jejím okolí se ještě bojovalo. A tvrdě. Svědectvím je prostor od Zlíchova po Cukrák, barrandovské vršky i okolí Radotína a Zbraslavi atd. Sem totiž ještě v průběhu povstání se uchýlila část Waffen SS a nechtělo se jí město opustit. To všechno bylo i ve chvíli, kdy na Václavském náměstí se tancovalo, a Pražané se přestali bát, že nějaká ta jednotka SS nebo wehrmachtu vedená fanatickým nacistou zaútočí ze svých skrýší nebo shromaždišť. A generál von Pückler, jenž tady velel, takovým fanatikem byl. Sovětské tanky přijely včas, jinak mohly být desítky dalších mrtvých. S těmi jednotlivci střílejícími z oken by se jistě Pražané dokázali vypořádat, s pücklerovci to bylo neskonale těžší. Takových pücklerovců zůstalo v Praze – na rozdíl od Plzně – požehnaně. Teprve příjezd Rudé armády znamenal konec, alespoň v samotném centru Prahy a v jejím severozápadním okolí. Poslední fanatici Třetí říše tady konečně pochopili, že všechno je skutečně prohráno.

[o]

Zbývá se ještě zeptat: Kdy teprve se může člověk cítit svobodným? Až tehdy, když svobodní jsou i lidé kolem. A to ještě nebylo ani vpodvečer a v noci z osmého na devátého května, kdy z různých konců Prahy nacisté směřovali na plzeňskou silnici, aby snad ještě do půlnoci se dostali do rukou Američanů a mohli být prohlášeni za válečné zajatce. Mohli se tedy lidé žijící v prostoru dnešní Evropské a v komplexu dejvických »německých« fakult, kde byly stovky všehoschopných nacistů, cítit už svobodnými? Mohli se ti, co žili v předmostí Malé Strany, odkud Němci zatím neodešli, také? Ti kolem Malé říčky, Stromovky, kbelského letiště? Ti od Zlíchova směrem na jihozápad? Ti, kteří plakali nad svými mrtvými na Pankrácké pláni stále ještě nesvezenými po zvěrstvech divize Wallenstein? Proudy nacistů opouštěly Prahu po bělohorské výpadovce, desítky však ještě zůstávaly v hlavním městě. Plné silnice bránily útěku a také stále u nacistů přetrvávala jistá víra, že Rudou armádu zadrží a že budou ještě potřeba pro případný střet armád Spojenců, a válka by tak pokračovala dál.

Byla tedy Praha svobodná, když tu nebo v její blízkosti byli stále dobře vycvičení ozbrojenci ochotní dál bojovat? A že bojovat uměli, dokázala 11. května poslední bitva v Evropě s mnoha mrtvými v prostoru Milína.

Kdyby »poslední občan« Prahy – obrazně řečeno - se cítil stále ještě ohrožen, nemohlo by se cítit svobodné ani celé hlavní město. Ne jinak tomu bylo v Plzni, Rokycanech, v Českých Budějovicích, ve Slaném, v Kladně, Velvarech či třeba ve východočeských a jihočeských místech, kam dorazila Rudá armáda až poté, co v Praze už dávno umlkla střelba. Nebo to, že na Václavském náměstí se při vjezdu Rybalkových tanků už nestřílelo, se bere jako svoboda pro všechny, když v některých městských částech se nejen stále bojovalo, ale byli hrůzně ubíjeni lidé? Odváží se primátor Hřib i na tyto otázky odpovědět?

Jaroslav KOJZAR

12. 5. 2020  Jaroslav KOJZAR