Rozhovor Haló novin s předsedou OV KSČM Praha 3 Milanem Krajčou

Je iluzorní vyvozovat, že pandemie přispěje ke zmírnění rozporů světa

V době koronavirové krize jste se zapojil jako dobrovolník. V čem spočívala vaše práce?

Tak jako mnoho dalších jsem se v době propuknutí koronavirové pandemie COVID-19 zapojil do dobrovolnických aktivit. V hlavním městě v té době vznikla společná iniciativa Českého červeného kříže, některých dalších organizací a pražského magistrátu pod názvem Pomáháme Praze 2020, která má za úkol koordinovat dobrovolnické aktivity v našem hlavním městě. K ní jsem se, tak jako řada jiných, přidal. Coby registrovaný dobrovolník tak v současnosti rozvážím po Praze především léky, ale i dezinfekci, roušky a další ochranné prostředky.

Co bylo pohnutkou toho, že jste se zapojil?

Všeobecně považuji dobrovolnictví za mimořádně důležité. V minulosti jsem se podílel na různých dobrovolnických projektech v České republice i v zahraničí, dostalo se mi i té cti, že jsem reprezentoval naši zemi na mezinárodních dobrovolnických fórech. Ve složité situaci, kterou přinesla současná pandemie a opatření namířená proti jejímu šíření, jsem proto nijak neváhal a nabídl pomocnou ruku.

Kolik lidí podobně smýšlejících jako vy se takto zachovalo?

Ochota lidí pomáhat v této složité době je opravdu mimořádná. Jenom do zmiňované iniciativy v metropoli se přihlásily tisíce lidí a nabídka pomoci tak dokonce násobně překročila poptávku. V dalších částech naší vlasti pak situace není jiná. Jako člena KSČM mě pochopitelně velmi těší, že společně s dalšími lidmi se ve velké míře do dobrovolnických aktivit po celé republice zapojili i komunisté, kteří šijí a distribuují roušky, obstarávají nákupy, různými způsoby podporují ty, kdo zajišťují zdravotnické a sociální služby. Komunisté tak jasně ukazují, že solidarita není prázdné slovo.

[o]

Jaké byly reakce lidí, kterým jste jako dobrovolník něco zavážel nebo pomáhal?

Rozvážím léky lidem, pro které je problém si je vyzvednout nejen proto, že jsou třeba v rizikové skupině a obávají se nakažení, ale i z toho důvodu, že mají problém s pohybem, starají se o nemocné děti atd. Pokud by jim léky nikdo nepřivezl, pochopitelně by měli velký, někdy neřešitelný, problém si je obstarat. Lidé jsou samozřejmě za takovou pomoc velmi rádi a oceňují ji.

Vaše manželka je doktorka farmacie. Jaké bylo její nasazení, zejména v prvních týdnech té mimořádné a pro zdravotníky náročné situace?

Moje manželka kromě jiných aktivit pracuje především jako vedoucí oddělení nemocniční lékárny ve Fakultní nemocnici v Motole, tedy největší lékárny v zemi s takřka stovkou zaměstnanců. Jako v celém zdravotnictví pochopitelně i zde s příchodem pandemie nastala mimořádná situace, se kterou se ale tamním zdravotníkům daří vypořádat. Je pravdou, že manželka je nyní v nemocnici takřka neustále a vidíme se tak ještě méně než obvykle.

Takto to dnes však mají nejen zdravotníci, ale i pracující v řadě dalších oborů. Jsem ale rád, že i pracovišti mé ženy se nám s kamarády podařilo pomoci a na začátku pandemie jsme tam kupříkladu dobrovolnickou prací vyrobili a instalovali speciální výdejovou přepážku, aby pracovníci lékárny ani pacienti nebyli zbytečně ohroženi možnou nákazou.

Máte dvě malé děti, tedy logická otázka: jak o ně pečujete, kdo se s nimi doma učí?

Kus dobrovolnické práce mohu dnes zastat i díky pomoci svých rodičů, kteří se v době uzavření škol nabídli a obě děti si k sobě vzali do slezské metropole Opavy, odkud pocházím. Mám štěstí, že má maminka je celoživotní pedagožka učící na všech stupních vzdělávacího systému, od základní školy přes gymnázium až po univerzitu, tak se jí daří s náročnou formou distanční výuky zdárně vypořádat. Asi jen málokdo má takové štěstí, i proto se toho snažím využít a být nápomocen zase jinde.

Stíháte kromě toho také pečovat o své starší příbuzné?

S nejstarším členem rodiny, svou babičkou, jsem z důvodu velké vzdálenosti alespoň v pravidelném telefonickém kontaktu. Musím ale říct, že přes svůj věk a fakt, že patří do pandemií nejvíc ohrožené skupiny, snáší současnou situaci velice statečně. Jak říká, dnešek pro ni není nic v porovnání s tím, co zažívala jako dítě v době hitlerovské okupace, kdy musela například s celou rodinou přežívat po měsíce v malém, temném a vlhkém sklepě poté, co byl její dům zabrán jednotkami wehrmachtu. Určitě je správné, pokud ani starší lidé nepropadají strachu či trudomyslnosti. Situaci ale není vhodné ani podceňovat, je proto třeba, abychom k ní všichni přistupovali zodpovědně.

Čeho se obáváte v příštích týdnech a měsících? Nezaměstnanosti či sociálních dopadů?

Asi již není pochyb o tom, že světová koronavirová pandemie uspíší příchod nové kapitalistické hospodářské krize, která je zřejmě bezprostředně před námi. Jsem přesvědčen, že to nesmí být pracující ani jiné lidové vrstvy, kdož za ni ponesou náklady. Musíme se proto bránit všem snahám o propouštění, snižování mezd a odstraňování sociálních výdobytků. Východiskem z krize určitě totiž není další nárůst nespravedlnosti, vykořisťování a útlaku. Proto je dnes aktuální a správné hovořit o socialismu coby alternativě ke kapitalismu, jehož neřešitelné problémy se opět odhalují v celé nahotě.

Dobrým důsledkem pandemie je, že se omezují i vojenská cvičení, snad i válčení.

Současná pandemie skutečně poznamenala různé vojenské plány, včetně například provokačních vojenských manévrů především ozbrojených sil Spojených států amerických, plánované pod názvem Defender Europe 2020 na území střední a východní Evropy, které měly být největší za poslední čtvrt století. Bylo by ale iluzorní vyvozovat z toho, že stávající pandemie přispěje ke zmírnění rozporů současného světa. Domnívám se, že mnohé z nich budou naopak ještě více vyhroceny. To ostatně můžeme vidět již dnes.

Jako příklad, jak tyto rozpory negativně ovlivňují současný boj proti pandemii COVID-19, lze uvést kroky imperialismu Spojených států amerických jako ukončení financování Světové zdravotnické organizace, odmítnutí zrušení ekonomických sankcí proti zemím bojujícím s touto nemocí, jako je Írán, Sýrie, Kuba nebo Venezuela, přímý nátlak na různé státy světa, aby nepřijímaly kubánskou lékařskou pomoc či stupňování protičínského tlaku na různých úrovních.

Pandemie přišla na dny slavných výročí - zrovna v dubnu až květnu před 75 lety byla osvobozována i česká, moravská a slezská města. Lidé si zpravidla poradili a zašli k hrobům a památníkům osvoboditelů sami nebo v malých skupinách. Co jste dělal vy?

Skutečně, pandemie COVID-19 letošní 75. výročí osvobození Československa od fašistické okupace značně poznamenala. O to hanebnější je, že se ji neostýchaly využít síly snažící se o falšování historie boje proti fašismu, případně o její úplné zapomenutí. Konkrétně například ti, kteří nařídili zničení pomníku osvoboditele Prahy maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva, otevřeně se přihlašujíce k tomu, že využili nouzového stavu a zákazu volného pohybu osob, aby proti jejich barbarskému činu »nemohla spodina demonstrovat«.

I jim navzdory však lidé na události před tři čtvrtě stoletím nezapomínají. KSČM pod heslem Ani pomník bez kytičky vyzvala všechny, aby si přes složitost dnešní doby důstojně připomenuli vítězství nad fašismem a ke každému hrobu, pomníčku či soše našich osvoboditelů položili jako výraz vděku a úcty alespoň malou kytičku.

Mimo jiné i s touto výzvou jsme se snažili v souvislosti se 75. výročím osvobození Prahy oslovit obyvatele našeho hlavního města a postavit se tak nehorázné kampani namířené proti pravdě o událostech před tři čtvrtě stoletím. Protože vzhledem k opatřením souvisejícím s pandemií COVID-19 byli naše možnosti působení mezi veřejností omezené, rozhodli jsme se ve větší míře využít v této souvislosti internetu, především sociální sítě Facebook, vytvořili jsme také několik úspěšných videí umístěných na server YouTube. Podařilo se nám alespoň takto soustavně opakovaně oslovovat mnoho desítek tisíc Pražanů. I tímto způsobem jsme se snažili o to, aby ti, kteří usilují o vymazání hrdinného zápasu proti hitlerovskému fašismu z historické paměti, v žádném případě neuspěli.

V rámci možností daných současnou mimořádnou situací zorganizovali komunisté a další antifašistické, demokratické, vlastenecké a mírové síly nespočet různých pietních aktivit po celém našem hlavním městě. U nás na Praze 3 jsme tak například uctili památku zdejších padlých bojovníků v Pražském povstání nebo desítek obětí masakru ve škole Na Pražačce, kam hitlerovci na sklonku války zavlekli civilní rukojmí, které pak nelidsky mučili a zavraždili. Dne 9. května jsme se pak přišli poklonit na čestné vojenské pohřebiště na Olšanských hřbitovech padlým vojákům Rudé armády. Učinili tak ale nejen komunisté, ale mnoho dalších obyvatel našeho hlavního města. Přes všechny mrzké snahy současných pražských mocipánů o přepisování dějin totiž Pražané ani po 75 letech nezapomněli na ty, kteří přinesli za cenu nesmírných obětí do jejich města svobodu.

Protože jste angažován i ve veřejném životě a politické práci, není možné si do budoucna více osvojit i v KSČM využití elektronických možností pro konání schůzí, porad, konferencí?

Naštěstí patřím ke generaci, která s moderní technikou prakticky vyrůstala. I před koronavirovou pandemií jsem tak různé formy elektronické komunikace denně používal. Za současného stavu jsou pak opravdu neocenitelné. Ne vše je však možné řešit stejně efektivně jejich prostřednictvím. Osobní kontakt pak určitě plně nahradit nelze. Doufám proto, že se situace bude zlepšovat a nejen politická práce a společenské aktivity, ale i další oblasti lidského života budou alespoň v tomto ohledu méně komplikované.

Monika HOŘENÍ

13. 5. 2020  Monika HOŘENÍ