Není naděje, ale třeba se pletu

Sepisujeme své názory s použitím nějakých čtyř set až tisíce slov. Většina z nás používá »musíme« a »měli bychom« a končíme odstavcem, který nabízí naději. Dobrá; já na naději celkem kašlu.

Je to tenhle virus, COVID-19, co mění skoro všechny aspekty našich ranních hodin, když diktuje, kdo, co, jak, kdy a kde. Můžeme toho přidat ještě spoustu. Kolik lidí se může sejít, aniž by porušili omezení? Kolik znám lidí, kteří měli na virus pozitivní test, kteří si myslí, že jej pozitivní měli, myslí si, že mají, kteří jej mají a jsou bez příznaků? Kolik lidí zabil? Kolik rolí toaletního papíru použiju za týden, kolik jich teď mám, budu schopná jej nakoupit, když už mám jen poslední dvě nebo tři? COVID-19 změnil i naše noční hodiny, jak nám diktuje sny, to, kolikrát se budíme, kolik minut či hodin nám zabere, než zase usneme.

Zpět k době probuzení. Dokonce se častěji bavím s dětmi a sourozenci. Každé ráno se obracím na syny: »Všichni v pořádku?« A s obavami čekám na souhlas. Telefonování s nejlepší přítelkyní je teď skoro pokaždé přerušeno zavoláním mého bratra M. (víc o něm později) nebo sestry. Můj chlap se ozývá v osm hodin, dřív, než si přijde vypít kafe. Naše hovory zabírají hodně témat, od posledního Trumpova zmatkování přes Bidenovu demenci k naprostým hloupostem, jako třeba kolik kdo z nás použil archů toaleťáku. (Takhle jsem si povídala i se sestrou a s nejlepší kamarádkou.) Před pár dny to jaksi vedlo až k něčemu méně důstojnému než hloupému, jak jsme zabředly do praštěností (také známých jako sračky), to víte, důslednost - je jich spousta druhů.

Předešlý odstavec je příliš osobní, já vím. A najednou je toho osobního víc. Malý nezávislý obchůdek s knihami. Přežije? A co zaměstnanci? Indická restaurace (jež krmí v době oběda bezdomovce [víc o bezdomovcích později]), jejíž majitelka jednou řekla, že to dělá měsíc co měsíc jen tak tak. Co asi dělá teď? Jak si natrvalo udrží kšeft a zaměstnance? Kolik jejích zaměstnanců je teď bez práce? Jak dlouho může šek na 1200 dolarů udržet ty, u nichž ztráta zaměstnání vyústila v trvalou nezaměstnanost?

Zpátky k mému bratrovi M., který je bavič - kouzelník s obrovským podnikem, stabilně objednávaný ve školním roce, předvádějící vzdělávací scénky. Stejně tak stabilně je na celý rok objednaný na večírky dospělých a na oslavy dětských narozenin. Je pevně dopředu objednán na letní trhy. Teď jsou objednávky zrušeny. Minulý týden začal pracovat v pečovatelském domě v recepci, měří teplotu, zajišťuje, aby všichni lékařští asistenti, kteří dorazí, prohlédli pacienta, byli bez horečky a nosili roušku. Dezinfikuje pero, jež oni asistenti používají k podpisům, doprovází je do pacientova pokoje. Také se do pokoje vrací, aby vyprovázel asistenty z budovy. Když mi volá a říká, že má depresi, řeknu mu, že ho chápu, ale připomínám mu, aby byl vděčný, že má práci, byť jakkoli nebezpečnou, když tolik lidí o práci přišlo. Jeho manželka je vrchní sestrou na klinice. Její hodiny byly sníženy o polovinu, a tak i ona pracuje v témže pečovatelském domě.

A co naši bezdomovci? Muž, který mnohokrát denně projde kolem našeho domu, v černém hábitu s kápí přes hlavu, sepnutém na krku, se vleče po chodníku. Diagnostikovala jsem toho muže v kápi, a i když, jak víte, jsem ukrutně nekvalifikovaná k něčemu takovému, musí to být schizofrenik, protože obvykle mluví, asi s hlasy ve své hlavě, a vykřikuje: »Děvko, jdi do hajzlu, jdi do prdele, ty děvko.« Jednou, když jsem stála u okna a dívala se na něj, nehulákal. Zvedl hlavu. Nevěděla jsem, zda mne vidí, tak jsem zamávala. Nádherně se usmál a zamával zpátky.

Když sleduji zprávy o viru, jeho šíření, potvrzených případech, nejhůře zasažených populacích, ptám se, zda se někdy vrátíme k normálu. A potom se ptám: Co je normální? Co je normální pro mne, není normální pro bratra. Co je normální pro bratra, není normální pro někoho, kdo nemá šanci najít práci. Co je normální pro nás, není a nikdy nebude normální pro chlapa v kápi. Zvedám se a jdu chlapa v kápi vyhlížet. Jsem daleko od naděje, ale doufám, že spatřím ten nádherný úsměv - jeho úsměv, co mě přivádí k slzám. Jak řekl Pete Seeger: »Není naděje, ale třeba se pletu.«

Missy COMLEY BEATTIE, Překlad Vladimír SEDLÁČEK

(Autorka píše pro Národní veřejný rozhlas státu Tennessee a pro nashvillský Life Magazine. Při překladech jejích statí se snažím používat nejmírnější výrazy, obsažené ve slangových slovnících.)

21. 5. 2020  Missy COMLEY BEATTIE