Dobrovolnost

Dobrovolně pomáhat, kde bylo potřeba. To dokázaly tisíce lidí v době nejpřísnějších opatření proti koronaviru. Opatření ustupují a mnozí se vracejí do svých běžných životů. Ale mnozí ti, kteří dobrovolnou pomoc potřebovali, ji budou potřebovat stále…

[o]

Dojít nakoupit, pomoci sehnat léky či zdravotnické prostředky, uvařit či roznést obědy, ale i pomoci s úklidem, dezinfekcí, sanací. Mnoho lidí v době krize objevilo, jak příjemné je pomáhat. Samozřejmě to stojí mnoho osobního času a energie, ale přináší to i pocit zadostiučinění, spokojenosti a štěstí, které dávají ti, kterým bylo pomoženo.

Opatření ustupují, ale lidé odkázaní na pomoc jiných nemizí. Mizí ale dobrovolníci. A mizí nejen ze spolků, které zajišťují například rozvozy jídla a léků. Mizí i ze spolků, které jsou na dobrovolné práci postaveny. Jen v mém blízkém okolí zanikla, nebo se v počtu lidí velmi zúžila nejedna jednotka Sboru dobrovolných hasičů. Přitom na jejich obětavé a mnohdy vskutku časově i energeticky náročné práci jsou přímo závislé nejen obce, ale mnohde i státní jednotky hasičů.

Dobrovolní hasiči, to ale není jen koníček na pár hodin v týdnu. Je to spíše něco jako životní poslání. Osobně si dělám srandu, že můj muž a jeho kamarádi jen vyměnili malá hasičská autíčka, se kterými si hráli jako kluci, za ta velká s opravdovými houkačkami, světly a hadicemi. Nakonec ta nadšená světýlka v očích kluků, kteří jsou povolaní k výjezdu a skutečně si mohou naživo navléknout uniformu, zasednout za volant velkého auta, s řevem projet městem a pak chlapácky vytáhnout velké hadice a uhasit požár, jsou v jejich očích stejná, ať je jim pět, pětadvacet nebo pětapadesát.

Problém je, že dobrovolnost, která byla dříve součástí života vesnických i městských komunit, téměř zmizela. Dříve se konaly například Akce Z, ve vesnicích i na sídlištích místní usedlíci pořádali plesy a karnevaly pro dospělé i děti, nejrůznější dětské závody, ale i dospělácké turnaje, a jednotlivé rodiny i generace se seznamovaly, pomáhaly a dobrovolnost byla něčím samozřejmým. Dnes, když už se někde pořádá nějaká z akcí, jen málokdy je čistě dobrovolná. Většinou je jejím prvotním cílem zisk pořadatelů. A to je škoda, protože pak se akce stává výběrovou, chybí široké zapojení všech generací i pocit dobře odvedené práce z pouhých šťastných úsměvů zúčastněných. Nejmladší generace jsou tak vychovávány v tom, že za každou i bohulibou činnost se platí, a jim, pokud se zapojí, náleží odměna.

Je potřeba nezapomínat na to, že peníze si do hrobu nevezmeme. Ale štěstí a vděk z pomoci, ty skvělé zážitky, ty nám nikdo nevezme.

Helena KOČOVÁ

3. 6. 2020  Helena KOČOVÁ