Výzva filosofům

Nelze stále žít v nenávisti. Evald Schorm v závěru filmu Žert.

Když pominulo šílenství dementních císařů, kteří vyvolali WWI, Hitlerova představa světa dočasně spojila do jednoho šiku kapitalisty a socialisty.

Když skončila WWII, vítězné strany se navzájem prohlásily za nositele pokroku a vytvořily si vlastní definice dobra a zla, tedy prostředky ospravedlňující účel.

Když řádí propaganda, nedaří se filosofům. Tento stav trvá dodnes. Filosofové kdesi přežívají, ale nemají vliv a nikdo jim nenaslouchá. Spolu s historiky si dávají moc dobrý pozor, aby neřekli, co vrchnost nechce slyšet. A přitom jedině oni mohou varovat, že neexistují absolutní pravdy nebo hodnoty.

[o]

Výročí popravy Milady Horákové jim nabídlo příležitost. Její případ má dvě roviny. První, faktická, se týká špionážní činnosti (podle Paměti národa si pouze vyměňovala informace se západními přáteli). K tomu lze dodat, že je těžké zjistit, které důkazy, použité u soudu, byly nepravdivé.

Druhou rovinu představovala propaganda. Tehdejší moc vzedmula vášně poukazováním na to, že Horáková a další sloužili Západu, který chtěl rozvrátit budování lepší (spravedlivější, pokrokovější… atd.) společnosti. Vy budujete a oni rozvracejí.

Je třeba vidět, že v té době již tři roky trvala studená válka, zahájená Churchillovým projevem ve Fultonu. V něm šlo o sféry vlivu, nikoli o lidská práva. Ostatně projev byl přednesen v zemi plné rasismu.

Před několika dny zemřel generál Radovan Procházka. Propaganda mluví o jeho těžkém osudu, protože se dostal do komunistického vězení. Bylo to ovšem složitější: »Roku 1950 sloužil jako operační důstojník u hodonínské posádky. Spolupracoval s vojenskou skupinou, která předávala informace na Západ.« Pro jednu stranu byl vlastizrádce, pro druhou hrdina v boji za cizí cíle. Záleží na definici.

Mordechai Vanunu dostal v Izraeli 18 let za prozrazení existence izraelského programu výroby jaderných zbraní. Pro jednu stranu byl zrádce (řekl, co se stejně vědělo), pro jiné byl oběť.

Současná propaganda otočila o 180 stupňů. V den výročí popravy Milady Horákové se studenti jako ovce shromáždili, aby vytvořili jakousi uličku hanby. Do mozku jim implantovali slovo vražda, které usilovně opakují, aniž by věděli cokoli o počátku padesátých let, o šílenosti mccarthismu v USA, a o způsobech prosazování pravdy druhé strany.

Nevědí, že Eisenhower nechal popravit Ethel Rosenbergovou, když i on oslyšel žádosti ze světa o její omilostnění. Milada i Ethel měly smůlu, že se tehdy odsouzení špioni popravovali. Teprve později se přišlo na to, že je lepší odsouzené zpravodajce čas od času kus za kus měnit.

Mladí lidé nechtějí slyšet o válkách a rozvrácených zemích. Biblické úsloví o rozdílu mezi třískou a trámech v oku jim je neznámé. Američané přesunou část vojáků z Německa do Polska, patrně i s jadernými zbraněmi. To je významnější událost než výročí popravy. Zajímá to někoho z té uličky na mostě?

Politici, respektive propagandisté, předstírají, že jsme se po rozpadu sovětského impéria přiblížili k té pravé a dokonalé společnosti. Zbývá už jen poklidit v Tibetu a udělat pořádek, třeba silou, v Číně, Rusku a Severní Koreji. Na domácí půdě to kazí Babiš.

Ozývá se volání po dekomunizaci naší společnosti. Jenže, má se to týkat těch současných, nebo překabátěných?

V KSČ byli Zeman, Babiš, Kubera, Štěch, Fischer (bývalý ministr financí), Rusnok a z mladších kandidát na prezidenta generál Pavel, generál Šedivý a třeba i Havlův guru přes etiketu Špaček. Konec konců i Jára Cimrman je dítě komunistické buňky složené ze Svěráka, Čepelky, Smoljaka a Šebánka. Nelze všechny držitele rudé knížky vymazat z historie.

Proto potřebujeme filosofy, kteří mohou dát věcem a událostem smysl a řád. Když se to nepodaří, přijdeme o schopnost vidět souvislosti a bránit se možným katastrofám.

Jiří JÍROVEC

9. 7. 2020  Jiří JÍROVEC