Rozhovor Haló novin s politologem profesorem Oskarem Krejčím

Bělorusko je branou na geopolitické dálnici

V Bělorusku nyní, opět v přímém přenosu, bezpochyby sledujeme další barevnou revoluci. Jsou západní státy tak dokonalé, že se jim ty revoluce daří, nebo v tomto případě Alexandr Lukašenko někde hrubě chyboval?

Obé je pravda, ovšem jen částečně: »barevné revoluce« se povětšině daří. První byla odzkoušena na Slovensku proti Vladimíru Mečiarovi v devadesátých letech. Tehdy byly programově zobecněny zkušenosti z roku 1989, především ze sametové revoluce v Československu a událostí v Pekingu. Cíle »barevných revolucí« bývají různé, povětšině směřují ke změně zahraničněpolitické orientace, ale i k privatizaci či reprivatizaci, byť heslář »revolucionářů« zpravidla mluví o boji proti korupci a za lidská práva. Organizátoři připravených manifestací, obvykle zpochybňující výsledky voleb, jsou označeni za představitele »demokratické opozice«. Pak se dostanou pod ochranu západních diplomatů, západních poslanců či senátorů, často i europoslanců, kteří o situaci samozřejmě nemohou nic vědět. A především se na čas stanou nejdůležitějším předmětem zájmu hlavního proudu západních médií. Takto manifestanti získají imunitu. Mají po­voleno téměř vše.

Co bylo přelomem pro realizaci tohoto v posledních letech stále se opakujícího scénáře, ovšemže v různých kulisách?

Zlomové se jeví druhé období vlády amerického prezidenta George Bushe ml. a pak vláda Baracka Obamy. Tehdy došlo ke zdokonalení modelu »barevných revolucí« – začalo se používat a Západem tolerovat násilí. To platí o tzv. arabském jaru po roce 2010 i o druhé »barevné revoluci« na Ukrajině v letech 2013 a 2014.

Jenže – co je úspěch revoluce? Svržení vlády, nebo splnění slibů? Především dochází ke změně zahraničněpolitické orientace a k privatizaci, ovšem o odstranění korupce, o prosperitě či naplnění ideálů lidských práv si bývalí manifestanti mohou nechat zdát.

První fáze barevných revolucí se dá ustát, když se státník rozhodne nepodlehnout tlaku demonstrantů, diplomatů a orchestru západních médií. A když se nerozloží silové složky – tedy armáda a policie. Takto zvládají »barevnou revoluci« ve Venezuele, takto situaci několikrát ustál i Alexandr Lukašenko. Tentokrát ale běloruský prezident situaci podcenil, neočekával onu razanci, které jsme byli svědky první dny, a to včetně protestů dělníků.

[o]

Rozbuškou v tomto případě jsou prezidentské volby, ačkoli v této zemi byly v posledním čtvrtstoletí již mnohokráte, ale rozbuška se z nich vytvořila až nyní. Čím to?

Rozbuškou byly v Bělorusku volby už několikrát. Situace je jiná v tom, že se jedná o souběh několika událostí. Kromě samotných voleb tu bylo i rozhodnutí USA přesunout část svých vojáků z Německa do Polska, tedy blíž k Bělorusku – což jistě některým organizátorům manifestací dodalo odvahu. Další zvláštností byla úspěšná operace zahraničních zpravodajských služeb, která těsně před volbami vedla v Bělorusku k zatčení údajných teroristů z Ruska. To mělo oslabit vazby mezi Minskem a Moskvou.

V neposlední řadě tvrdý zásah bezpečnostních složek v Minsku proti manifestantům zvedl vlnu emocí v celém Bělorusku, což výrazně rozšířilo odpor proti prezidentovi. Obdobně jako zprávy o smrti studenta na Národní třídě v roce 1989.

Nebylo chybou běloruského státu, že nepřipustil na tyto volby pozorovatele ze západoevropských zemí? Pak by oni dosvědčili regulérnost voleb. Myslím, že v uplynulých volbách byli přítomni i čeští pozorovatelé. Je to tak?

Byla to hrubá chyba, byť by to situaci příliš nezměnilo – na nestranné pozorovatele dnes už věří málokdo. V Rusku začali používat monitorování volebních místností kamerami a přímé přenášení záznamu na internet. To se zatím jeví jako nejčistší způsob kontroly a dodatečného prověření věrohodnosti hlasování.

Lukašenko, který 26 let stojí v čele země, se chová v mnoha ohledech nestandardně. Zaznamenala jsem jednoho českého údajně věci znalého rozhlasového komentátora, který tvrdil, že Lukašenko čeká, až předá moc svému mladinkému synovi. Je to možné?

To se mi nezdá, tak naivní nemůže být.

Česká mainstreamová média dávají prostor Bělorusům žijícím u nás nebo i demonstrantům z běloruských měst, kteří tvrdí, že v zemi je brutální režim, mučení lidí apod. Jak to hodnotíte vy?

Mediální dinosauři, hlavně ti veřejnoprávní, jsou zcela nedůvěryhodní v okamžiku, kdy se do hry dostane otázka vazby na Rusko nebo Čínu. Tito novináři nechápou, že se doba mění, že druhohory mohou trvat dlouho, ale nejsou věčné. Díky primitivismu v médiích přesné informace z Běloruska nemáme – jenom několik politiků si myslí, že vědí všechno.

Řada lidí si akce v Bělorusku srovnává s událostmi v Katalánsku, když tam vyvolali referendum o samostatnosti. Brutalita španělských represivních složek nás překvapila, ale asi to nikomu v EU ani USA nevadilo. Je to opět dvojí metr, když západní státy kritizují zásahy běloruských policistů?

Nejde jen o Katalánsko. Stačí připomenout zásahy proti manifestacím »žlutých vest« ve Francii či při současných občanských protestech v USA. Politiku dvojího metru doprovází i žurnalistika dvojího metru. Embargo na zprávy z amerického Wisconsinu, kde policista střelil do zad dalšího černocha a vypukly tam další nepokoje, doprovází zveličování negativních zpráv z Hongkongu. Inu – mediální dinosauři…

V Bělorusku se hraje o státní, tudíž nezprivatizovaný majetek, tedy podniky, dále suroviny, a hlavně – o prostor pro budoucí americké základny. Je to tak? v takovém případě by to byl poslední článek řetězce obkličujícího Ruskou federaci a Bělorusko jako nástupní prostor na cestu na Moskvu - tak jako Napoleon a Němci. To nikdo ve světě nevidí?

Touha vytvořit kolem Ruska sanitní kordon má své dávné kořeny. Pokud jde o jeho nejnovější podobu, od roku 2014 jeho dostavba znamená propojit Pobaltí s Ukrajinou a Gruzií – což vyžaduje převrat v Bělorusku. To, že oblast Běloruska představuje bránu na geopolitické dálnici ze západu do jádra ruského státu, je historicky prokázaná zkušenost. Fakt, že se o tom nemluví, neznamená, že to nikdo nevidí. Vidí to generálové v Pentagonu i v Bruselu. Ale i generálové v Rusku.

Na Ukrajině organizátoři barevné revoluce mohli počítat s nenávistí části ukrajinského obyvatelstva vůči Rusům, ale Bělorusové a Rusové, to jsou zcela jiné vazby, velmi úzké a rodinné. Mění toto nějak situaci v této geopolitické hře?

To máte pravdu, je tu však pověstné ale. Když se »barevná revoluce« podaří, novou mocenskou elitu nebude zajímat, jaké jsou nálady veřejnosti. Ve jménu lidských práv provedou privatizaci i změnu zahraničněpolitické orientace. Ať to stojí, co stojí. A novináři, kteří přeběhnou mezi prvními na druhou stranu barikády, všem vysvětlí, že i dějiny byly jinak, než si pamatují jejich otcové a dědové. Pak přijde bourání pomníků…

To, že na manifestacích v Bělorusku nejsou vlajky Evropské unie či USA, jako tomu bylo na Ukrajině, naznačuje jinou povahu protestů – ovšem také se může jednat o dobře zvolenou taktiku organizátorů manifestací. Zároveň ale platí, že ne každý příslušník běloruské opozice je nutně protiruský či zastáncem absurdní historiografie, která v médiích panuje u nás. Nalézt přijatelnou náhradu za Alexandra Lukašenka je ovšem obtížné. To je problém všech autoritářských státníků.

Jak se situace bude vyvíjet dále? Ruská federace přece nemůže provést intervenci, okamžitě by to připodobňovali ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa.

Jakmile Minsk a Moskva začnou brát ohledy na to, co říkají západní média, prohrály. Tohle je geopolitický souboj. Rusko se svazovou smlouvou zavázalo k pomoci ochránit Bělorusko před vnějším nepřítelem i před vnitřní nestabilitou. Vladimir Putin už veřejně prohlásil, že Moskva svým závazkům dostojí – čímž zchladil některé horké hlavy na Západě. To ale neznamená, že by si Moskva svoje silové zaangažování přála. Určitě by na tom propagandisticky prodělala. Putin mluví o potřebě řešit vnitroběloruský konflikt v rámci ústavy.

Připodobňovat ale případný zásah Ruska v Bělorusku k roku 1968 v Československu je nesmysl. V Bělorusku není žádné »pražské jaro«, žádné volání po demokratickém socialismu. Varšavská smlouva už dávno neexistuje. A konflikty kolem běloruského prostoru sahají do dob Kyjevské Rusi.

Na serveru Časopis Argument uvádíte, že nelze vyloučit, že by v případě vyhrocení situace nezaletěly nad Minsk americké bombardéry stejně jako v roce 1999 na Bělehrad. To opravdu hrozí? Šéf NATO Stoltenberg se dušoval, že nikoli.

O těchto věcech Jens Stoltenberg nerozhoduje. Úkolem generálního tajemníka NATO je organizovat schůze a propagandisticky zajistit akce Aliance. Už dnes Západ pomáhá opozici velice pestrými prostředky a požaduje řešení mimo rámec běloruské ústavy. Je možné vyloučit použití západních násilných prostředků, když k tomu bude mít NATO prostor? Prostor, jaký měla Aliance v roce 1999… Že by se ve Washingtonu a Bruselu polepšili? Vy jste někdy slyšela omluvu za tisíce zabitých při bombardování Jugoslávie?

»Spoléhat na oddanost míru současných západních politiků a vojáků je více než hazard« - to je váš citát. Co má tedy běžný člověk dělat, když jsme součástí tzv. západního společenství?

Bojovat proti militarismu v jeho všech podobách. Proti nákupu zbytečných a předražených zbraní. Proti oslavám militarismu v kultuře. Proti šíření nenávisti k jiným státům a národům… Bojovat znamená nebát se demaskovat lži a jejich nositele, ve volbách hlasovat pro odpůrce militarismu. Hájit tu část západních tradic, která je skutečně humanistická.

Jak hodnotíte chování a výroky českých politiků v případě Běloruska? Ministr Petříček se nechal v rozhlase slyšet, že hlavně nesmí do událostí zasáhnout Rusko, »tak jako na Ukrajině«, a přitom na Majdanu stepovali právě západní politici, Victoria Nulandová, Jaromír Štětina a další.

Jak premiérovy, tak i ministrovy výroky týkající se současné krize v Bělorusku svědčí nejen o neznalosti tamní situace, ale také o nepochopení českého národního zájmu. Současná liberální demokracie prochází hlubokou krizí, jejímž průvodním jevem je volba ambiciózních laiků či výběr ministrů v důsledku kompromisů. Výsledkem je, že pak tito amatérští představitelé státu ochotně přitakají na každý pokyn Velkého bratra.

Jak do všeho zapadá propagandistická cesta Pompea do střední Evropy a také kauza Navalnyj - kdo by ho trávil? Jeho smrt by speciálně prezidentu Putinovi neprospěla.

Akcí, které mají v Moskvě vyvolat depresi a odradit ji od pomoci Bělorusku, je celá série. Západ intenzivně do běloruských záležitostí zasahuje, ovšem Rusko by nemělo - tak to hlásají západní představitelé. A proč by nemělo zasahovat? Třeba proto, že se bude starat o jiné, uměle vytvořené kauzy...

Nevím, co se Navalnému stalo, nic zlého mu nepřeji, ovšem jedno je jasné: nejméně jeho případná otrava vyhovuje Kremlu. Celé je to absurdní divadlo. V době, kdy se svět potýká s pandemií a propadem ekonomiky, v době, kdy se v USA řeší zásadní otázky demokracie na ulicích, a během přípravy voleb prezidenta se všichni mají starat především o Navalného a Lukašenka? Český informační prostor je skutečně deformovaný.

A ještě na doplnění aktualitu: co říkáte návštěvě předsedy Senátu na Tchaj-wanu?

Počátkem problému je nedokončená občanská válka – než revoluční armáda překročila Tchajwanskou úžinu, vpluly tam americké válečné lodě. Z pevniny vyhnaná kuomintangská vláda a zbytky její armády se na ostrově opevnily a dostaly se pod ochranu USA. Dlužno říci, že i kuomintangci a jejich následníci zastávají názor, že existuje pouze jedna Čína. Spor tedy není o to, zda tu jsou dvě Číny s právní subjektivitou suverénního státu, ale o to, kdo Číně vládne. Až v posledních letech se začal uměle pěstovat názor, že na Tchaj-wanu vládne jiné, nečínské etnikum.

Předseda Senátu nevyjádřil jasně, zda podporuje ideu dvou Čín, nebo prostě v zajetí vulgárního antikomunismu si pouze přeje svržení vlády v Pekingu a nastolení vlády jiné, pocházející například z Tchaj-wanu. Je možné, že to ani sám neví a jde mu jen o provokaci a sebezviditelnění. Vždy jsem si myslel, že Senát je u nás zbytečný. Teď se navíc domnívám, že dělá Česku ostudu.

Monika HOŘENÍ

2. 9. 2020  Monika HOŘENÍ