Paříž přijala třístranné prohlášení chladně

Francie a USA vyjádřily po pařížském jednání svých ministrů zahraničí Jeana-Yvese La Driana a Mikea Pompea souhlas s jednostrannou úspěšnou ruskou iniciativou, při níž bylo dosaženo příměří v konfliktu o Náhorní Karabach.

Oba státy patří s Ruskem do takzvané Minské skupiny OBSE, která se karabašským konfliktem léta zabývá, třeba USA se naposledy v říjnu snažily o příměří. Pompeo hostil ve Washingtonu ministry zahraničí obou bojujících zemí, úspěch však neměl. Podle zlých jazyků proto, že prezident Donald Trump v přítomnosti vyjednavačů vyzdvihoval mírumilovnost Arménů a nevzpomněl ani slovem Ázerbájdžánce, kteří se cítili uraženi. Pompeo zahájil ve Francii svou »velkou cestu« po světě, média jí nazvala rozlučkovou, právě kvůli konfliktu. Nechal se slyšet, že příměří je dobrá věc, chtěl by však od Ruska více informací, hlavně o roli Turecka při jednáních. V rozhovoru pro list Le Figaro prohlásil, že při urovnání konfliktu v Karabachu musí nadále hrát významnou roli Minská skupina. Také uvedl, že USA jsou znepokojeny »růstem vojenského potenciálu Turecka«. Nezmínil se o Izraeli, který podle všeho hrál v konfliktu důležitou roli, vyzbrojil Baku drony, které pak na bojišti efektivně ničily arménskou vojenskou techniku.

Tři vítězové

List Liberation v rozsáhlém článku uvedl, že třístranné prohlášení uzavřené Ruskem, Ázerbájdžánem a Arménií má tři vítěze. Baku získalo zpět část území, které ztratilo před 30 lety a může v budoucnu přijít s požadavky na zbytek zabraného území. Za dalšího vítěze list považuje Rusko jako garanta a navrhovatele dohody, která mu zaručuje stálou vojenskou přítomnost v Ázerbájdžánu prostřednictvím jednotky mírotvorců. Konečně za třetího vítěze označil Liberation Turecko, které bude s Ruskem spolurozhodovat o dalším vývoji v regionu. Západ byl z rozhodování vyloučen, Minská skupina ztratila vliv. Podle listu se tak splnilo přání tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana a prý také tajné sny ruského prezidenta Vladimira Putina, Rusko zůstalo v centru dění, Francie a USA ne. To byl podle listu důvod, proč Francie příměří přijala chladně a trvá na své účasti v dalších rozhovorech, které prý »rozhodně neskončily«. Paříž vyvinula v posledních letech značné úsilí prostřednictvím aktivní arménské enklávy, jež ve Francii žije, aby odtrhla Arménii od Ruska, o totéž se pokoušely USA. Teď se snaží přenést problém do Rady bezpečnosti OSN, která by podle jejich představ neměla potvrdit Ruskem zprostředkovanou dohodu o příměří. Není známo, jak to oba státy hodlají udělat, Radu bezpečnosti nikdo o potvrzení nežádá, Paříž dala na srozuměnou, že doufá v »aktivní diplomacii nového amerického prezidenta Joe Bidena«.

Bude to drahé

Ovšem Arménie je závislá na Rusku vojensky i ekonomicky, třístrannou dohodou závislost ještě narostla. Západ podle Liberation má jedinou naději vrátit se do hry předkládáním námětů na kompenzaci pro všechny uprchlíky, jak arménské tak ázerbájdžánské, kteří trpěli od počátku konfliktu, tedy od 90. let 20. století, dále tlakem na ukončení všech blokád včetně otevření turecko-arménské hranice, požadavkem na vyšetření všech válečných zločinů, také za celou dobu konfliktu, a konečně by se Západ měl zajímat o rozvoj dvou třetin Karabachu, které zůstávají Arménii, protože územní zisky Ázerbájdžánu se netýkají samotného Karabachu s výjimkou města Šuša, ale okresů, které Arménie zabrala v posledním desetiletí 20. století jako »bezpečnostní val« kolem Karabachu. Budou na to třeba značné prostředky i hodně vůle vyjít s »autoritativní vládou«, jež podle listu v Arménii po prohře logicky vznikne.

Něco jako remíza

Další francouzský list Le Figaro také píše o ruském úspěchu, nemohlo se přímo postavit proti ázerbájdžánskému boji za návrat svého území, mezinárodní právo stojí na straně Baku, dosáhlo však svým způsobem remízy. Navíc, jak zdůrazňuje i Figaro, ruští vojáci jsou nově v zóně konfliktu přítomni. Co víc si může Rusko přát? List uvádí, že Západ se dlouhodobě snaží dostat Rusko s Tureckem do konfliktu v blízkosti Kavkazu, což se ale znovu nepovedlo, i když v Karabachu prý pro to »byly nadějné předpoklady«. Rusko i Turecko opět prokázaly vzájemnou zdrženlivost. Le Figaro poukazuje na fakt, že to vše se děje v době, kdy eskaluje spor Turecka se státy Evropské unie a NATO ohledně vlivu kolem Středozemního moře. List napsal, že Turecko, USA a Francie se stále častěji dostávají do konfliktů »s příčinami i bez nich«, napětí kolem svévolné turecké snahy zabrat v moři místa bohatá na ropu a zemní plyn, roste. Rusko si může dovolit roli pozorovatele, nepochybně ho to těší, uzavírá Figaro.

(pe)

24. 11. 2020  (pe)