Pyrrhovo vítězství vedení Evropské unie

Prosincová Evropská rada byla značně dramatická. Vzhledem k prohlubující se koronavirové krizi to nepřekvapilo. Hlavní dramata ale s touto krizí nesouvisela. Tedy, vakcíny proti koronaviru budou jen západní, na pochybnostech o jejich kvalitě zas tak moc nezáleží, hlavní je, že nejsou z Ruska. Ta ruská je sice nejkvalitnější a nejlevnější, ale Unie má své evropské hodnoty a ty bude uplatňovat až do úplného zhroucení. Prý napřed evropské »hodnoty«, pak teprve obchod. Posledním významným obráncem liberálního obchodu tak zůstává komunisty řízená Čína.

Bezrozporný se prý zdá zvýšení závazku snížit emise skleníkových plynů v EU proti roku 1990 z dosavadních 40 na 55 procent v roce 2030. Nevládní ekologové žádali zpřísnění až na 65 %. Z hlediska ochrany klimatu je to jistě potřebné. Otázka je, jak toho chce EU dosáhnout. Zjevně neefektivním obchodem s povolenkami na emise oxidu uhličitého? Pokračováním v intenzívním zbrojení, v nepřátelské politice vůči mnoha zemím světa, v embargování konkurentů, v podpoře fašistických režimů, nejen na Ukrajině? Tudy cesta nejen k záchraně klimatu určitě nevede! Kromě poměrně rozsáhlých dotací ale žádný nový návrh předložen nebyl.

Osobně bych preferoval konkrétní opatření k zajištění snižování emisí skleníkových plynů a zvláště pak stopnutí těch nástrojů, které klimatické cíle zjevně podrážejí (přímé dotace a úvěry průmyslu fosilních paliv, nepřímé křížové dotace, daňové úlevy), dále prosazení skutečné internalizaci externalit, výraznou redukci dálkové, silniční a letecké dopravy, zastavení energeticky velmi náročných způsobů získávání energie, byť by to bylo z obnovitelných zdrojů, zásadní omezení výroby takzvaných biopaliv (vede k prohlubování hladu ve světě a ničení životního prostředí) ad. Není mi ale známo, že by se o něčem takovém v Bruselu uvažovalo.

Směřování k tvrdému brexitu

Významným bodem jednání Evropské rady bylo vyjednávání o odchodu Velké Británie z EU. Nejprve bruselští mocipáni svou arogantní politikou přesvědčili většinu britských voličů o nutnosti EU opustit, viz britské referendum o brexitu v červnu 2016. Poté při vyjednávání o podmínkách rozchodu kladou Británii nepřijatelné požadavky. Koledují si tak o tvrdý brexit, který ještě více poškodí obě strany. Je sice prý na spadnutí (času do 31. 12. 2020 mnoho nezbývá), ale ustupovat se prý Británii nebude. Představa mnohých byrokratů v Bruselu, že Velká Británie si zachová povinnost respektovat všemožné směrnice a nařízení EU a nebude o nich spolurozhodovat, je zjevně mimo realitu. Proto se brexit opravdu nekoná. Konečně, Britové již letos na jaře zrušili pro svou zemi platnost všech směrnic a nařízení EU, která regulují migraci. Že se o tom nepsalo, nepřekvapuje, holt velké zpravodajské agentury objektivností nevynikají. Britové nemají nejmenší důvod se k mnohým pravidlům EU vracet.

Samozřejmě, vzájemné vztahy se mohou odvíjet od pravidel Světové obchodní organizace. Podle nich spolupracuje mnoho států světa. Problém je, že to znamená větší ekonomickou dezintegraci a tím i další ztráty, než by byly nutné při troše rozumného přístupu Bruselu.

Rozporuplný fond koronavirové obnovy

Návrh rozpočtového výhledu EU na léta 2021-27 má tu zvláštnost, že předpokládá vynaložit asi deset miliard eur na podporu migrace do EU. Takový rozpočtový výhled není hoden podpory. EU by na prvním místě měla tvrdě bránit své vnější schengenské hranice. Pokud toho není ochotna či schopna, měla by schengenský systém zrušit a ponechat ochranu státních hranic na jednotlivých členských státech. Zatím Evropská komise od března vyhrožuje členským státům, které za jarní koronavirové pandemie zavřely své státní hranice a omezily tak šíření zhoubné nákazy. V kritice možného nového zavírání státních hranic kvůli pokračující pandemii koronaviru bruselští vládci pokračují, na zdraví občanů a hrozící sociálně ekonomické katastrofě jim zřejmě nezáleží. Tím jsou ale nebezpeční všem!

Psát, jak strašně koronavirová krize pouští žilou jednotlivým členským (i nečlenským) státům EU je nošením dříví do lesa. Bezprecedentní sociálně ekonomickou krizi má řešit jistý fond koronavirové obnovy. Obávám se, že tomu tak nebude. Předně, asi třetina jeho obrovských prostředků má sanovat staré dluhy některých členských států EU, zejména Itálie a Španělska. Nejde tudíž ani tak o fond obnovy po koronavirové krizi, jako o fond záchrany eura a eurozóny před bankrotem. Na to konto se má EU nově mocně zadlužit. Ručení za tyto dluhy řešeno není, zřejmě to spadne na všechny zbylé členské státy, prakticky nezávisle na míře čerpání z tohoto fondu. To je zjevně špatné. Inu, odmítání smrtícího eura se musí tvrdě trestat! Přitom zatím stále relativně málo zadlužená Česká republika si je s to na finančních trzích půjčovat levněji než mnohem víc zadlužená eurozóna na fond koronavirové obnovy. Pro ČR nejde o vítězství, jak nám někteří namlouvají, ale o zjevnou prohru.

Také o způsobu využití oněch peněz jsou vážné pochybnosti. EU žádá jejich významnou část využít na sociální a klimatické programy, zejména na rozvoj získávání paliv a energie z obnovitelných zdrojů, prakticky za jakoukoliv cenu. Základní prioritou ČR je pak další výstavba silně devastačních dálnic, v příkrém rozporu mimo jiné s požadavky ochrany klimatu, viz tzv. Národní investiční plán. Miliardy eur vláda sousedního Německa »investuje« do záchrany letecké společnosti Lufthansa, jinde se mají zachraňovat automobilky. Jde o výsměch úsilí o ochranu klimatu. Evropská komise pro dopravu nadále řeší, jak tutlat velké emisní skandály – tu u aut, tu u námořních lodí… Rakousko vetovalo záměr vyrábět vodík elektrolýzou s využitím elektřiny vyrobené v jaderných elektrárnách. Že by ochrana klimatu? Rozumná zemědělská a zdravotnická politika, zejména pro bývalé socialistické státy, nehrozí. Podobně je na tom politika energetická ad. Nejen v Česku.

Nedávno u nás skončila práce tzv. uhelné komise. Pokud někdo čekal, že se bude zabývat klíčovými problémy naší energetické a klimatické politiky, byl zklamán. Komise pouze modelovala, kdy lze (spíše teoreticky) ukončit v ČR těžbu uhlí podle kontroverzních požadavků EU. Většinovým hlasováním se usnesla na roce 2038. Základní podmínkou je postavení nových jaderných zdrojů. O tom by nemělo být pochyb, leč je to torpédováno z mnoha stran včetně EU, viz ani euro na ochranu klimatu rozvojem jaderné energetiky. Zdá se, že po 31 letech křižáckých tažení proti plánování ČR již klesla tak hluboko, že není s to vypracovat a přijmout realistickou politiku energetickou, klimatickou, dopravní, lesnickou, zemědělskou, vodohospodářskou… Na místo ekonomického a společenského optima vládnou tvrdé lobbistické tlaky, o zhoubnosti mnohých směrnic a nařízení EU nemluvě.

Zaklínadlem právní stát

Myšlenku právního státu asi obecně zpochybňovat nelze. Problém je, že se dá pojímat velmi rozdílně. Historie zná státy, kde se řádně soudilo a na základě rozsudků popravovalo ve velkém a z hlediska tehdy platného práva bylo vše v pořádku. Zná právní stát, kde platilo: soudí se podle platných zákonů, přitom v rámci absolutní monarchie v zásadě záleží na vůli panovníka. Známe rozpor světského a církevního práva, vyjádřený nejčastěji frází: »Co je císařovo, patří císaři, co je papežovo, patří (katolické) církvi.«

Moderní stát zná oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, leč i tento systém často selhává. Zřejmě proto vymyslel prakticky úplnou nezávislost soudní moci na moci výkonné a zákonodárné. V praxi to znamená, že se soudní moc stane nezávislá i na platných zákonech a že se k soudu chodí pro rozsudek, nikoliv pro spravedlnost. Zdaleka nejde jen o případ Česka po roce 1989. O řádění justiční mafie můžeme aktuálně číst na bratrském Slovensku. V Německu ústavní soud rozhodl, že i když zdejší ústava zakazuje mnohoženství, u migrantů ho bude tolerovat coby kulturní odlišnost. V migrantských »no go« zónách již řadu let neplatí zákony hostitelské země, ale muslimské a nejednou také islámské středověké právo šaría. Často se tam neodvažuje ani policie. Kriminalita migrantů se zpravidla nevyšetřuje, pokud nejde o velké zločiny s mnoha poškozenými. EU ale netvrdí, že by kvůli tomu byl například ve Francii či ve Švédsku právní stát ohrožen, o křiklavé zvůli španělských soudů například v Katalánsku nemluvě.

Vázat dotace z rozpočtu EU i tzv. fondu obnovy na dodržování právního státu znamená umožnit libovůli bruselské byrokracie a tím i její prakticky neomezenou zvůli. Jde o mimořádně nebezpečný princip, který může paralyzovat prakticky každou nezávislejší politiku toho či onoho členského státu EU. Je tristní, že se proti tomu postavilo jen Maďarsko, Polsko a Slovinsko, později ještě Portugalsko. Největší obavy jsou, že EU bude vázat poskytování dotací na přijímání převážně muslimských migrantů v rámci falešné solidarity a politiky svévolného budování multi-kulti EU. Je smutné, že Česko a Slovensko své nejbližší spojence v EU v této klíčové věci nepodpořily. Jde přece i o ně.

Evropská rada nakonec upekla podivný kompromis, že případný spor o porušování právního státu bude muset nejdříve projít soudy EU. Někdo možná spoléhá na pomalost soudů. Problém je, že politické věci soudy soudily vždy přednostně, překvapivě rychle a v souladu s požadavky vládců. To se může nejen Polsku a Maďarsku vymstít. Totiž, vedení EU se po přijetí tzv. Lisabonské smlouvy rychle mění v totalitní organizaci, která je nebezpečná všem svým členským státům.

Jan ZEMAN

22. 12. 2020  Jan ZEMAN