Vzpomínka na pozoruhodnou ženu

V sobotu 27. března se rodina a veřejnost rozloučily s význačnou obyvatelkou Lidic, někdejším »lidickým dítětem«, aktivní a statečnou ženou Marií Šupíkovou, rozenou Doležalovou, která zemřela 22. března ve věku 88 let.

I já jsem měla příležitost se s paní Šupíkovou osobně setkat. Rok co rok jsem ji vyhlížela na lavičce určené pro čestné hosty pietních akcí, které se konávají kolem 10. června u hromadného hrobu lidických mužů. Měla jsem možnost se s ní setkat vícekrát, například u vily v Dykově ulici 20 na pražských Vinohradech, kde v tajném útulku přežívaly do porodu svých dětí těhotné lidické ženy, než byly odeslány do koncentráku. K vile v Dykově ulici totiž každoročně přijíždí delegace Lidických položit květiny k tamní pamětní desce.

Ale velmi na mě zapůsobil průběh besedy, na kterou v říjnu roku 2011 přijeli jako hosté Marie Šupíková a Pavel Horešovský, další »lidické dítě«. Beseda se tehdy konala ve velkém zasedacím sále budovy ÚV KSČM v ulici Politických vězňů 9 a organizátorkou byla Republiková rada Levicových klubů žen.

Vzpomínám, že jsem tehdy ani nedýchala, jak paní Marie líčila své osudy, a to i s různými detaily, na které si i navzdory desetiletím, jež ji dělila od proběhnuvších dramatických událostí června roku 1942 a následujících let, dobře pamatovala. Její poselství vyznělo jednoznačně: Nikdy se nic podobného, jako byl největší válečný masakr, jako byla německá nacistická okupace a brutální teror vůči lidem, nesmí opakovat!

Nikdy se nesmířily se smrtí svých dětí

Pod titulkem Lidické ženy se nikdy nesmířily se smrtí svých dětí jsme na této stránce v listopadu 2011 přinesli záznam této pozoruhodné besedy, která obdobně emotivně ovlivnila i další účastníky a účastnice. Dovolím si zopakovat, co před deseti lety paní Šupíková na besedě řekla:

»Poté, co jsme opustili Lidice, nikdo z nás netušil, že se do našich starých Lidic již nevrátíme,« tak začalo její vyprávění před zcela zaplněným sálem. »Umíte si představit, když mamince někdo chce brát její dítě. Tak to bylo hrozné,« vzpomíná na červen dvaačtyřicátého roku.

Velmi malé děti (do jednoho roku), jako byl tehdy Pavel Horešovský, kterému bylo teprve 16 dní, byly odvezeny do Prahy, dívky ve věku do 15 let, mezi něž patřila i Marie Šupíková, byly shromážděny a podrobeny pečlivému zkoumání. Pak byly odvezeny do Lodže. »Poprvé jsme poznali, co to je, když ztratíte domov, mámu a tátu. Poprvé jsme poznali, co je to bída a hlad,« pokračovala paní Marie. Během příštích dnů nacisté z této dětské skupiny vybrali sedm dětí, včetně malé Marie, určených na »převýchovu«.

Ostatní děti byly naloženy do nákladního auta a odvezeny do Chelmnu a tam v pojízdných plynových komorách usmrceny výfukovými plyny. Při vyprávění se paní Marii, když vzpomínala na nejkrutější okamžiky svého dětství, zlomil hlas. Ačkoli je to tak dávno, nelze zapomenout...

Dětský domov a noví rodiče

»My, vybraní, jsme šli do dětského domova na území Polska. Pravděpodobně jsme odpovídali nordickým zákonům,« řekla dále. V dětském domově se malé skupince lidických dětí přísně zakazovalo mluvit mezi sebou rodným jazykem. Jen německy. Po roce pobytu v tomto domově přišli němečtí manželé Schillerovi, a ti si Marii vybrali (pojmenovali ji Ingeborg). Podle jejích vzpomínek byli Schillerovi hodní lidé. S nimi také byla v lednu 1945 evakuována před postupující frontou dále na západ, s nimi žila až do roku 1946, kdy začalo pátrání po lidických dětech.

Jednoho dne si pan Schiller v novinách přečetl, že se mají hlásit ti rodiče, kteří ve válce adoptovali děti. »Tak mě vzali a odvezli do Berlína. Věřte, že bylo velmi těžké, když mě moji noví rodiče, kteří na mě byli hodní, kamsi předávali. Čtyři roky jsem u nich žila a zvykla jsem si. Tu se za mnou zavřely dveře a už jsem je nikdy neviděla,« líčí osudové zvraty Marie.

Domů, do své vlasti, se malá Maruška vrátila 7. srpna 1946, a teprve tehdy se dozvěděla, že její rodná obec již neexistuje, že není tatínek a že maminku, která přežila koncentrák, sužuje těžká tuberkulóza. Setkání s ní se uskutečnilo v Praze v Masarykových domovech (dnes Fakultní Thomayerova nemocnice) a maminka Alžběta Doležalová krátce poté, v prosinci 1946, těžké chorobě vyvolané krutými podmínkami koncentračního tábora podlehla. Pak děvčátko vychovávala její teta, která si také prošla koncentrákem a přežila.

Přeživší lidické děti se do Československa vracely až do roku 1947. »Až když jsme se my, přeživší ženy a dívky, samy staly po válce matkami, pochopily jsme, jakou nepředstavitelnou hrůzu prožívaly naše maminky,« vyznala se Marie Šupíková s pohnutím. Lidické ženy v KT Ravensbrück po celou dobu věznění nevěděly, co se stalo s jejich obcí. A nikdy se nesmířily s tím, proč zrovna jejich děti musely zemřít, uzavřela své vzpomínky Marie Šupíková. Mnohé z nich si také až do své smrti myslely, že někde - daleko či blízko - žijí. A s tímto vědomím opouštěly i tento svět…

Velká ztráta

Česká i světová veřejnost ztratila v Marii Šupíkové významnou osobnost, jež se velmi zasloužila o šíření historické pravdy o druhé světové válce, o lidické tragédii a jejích pachatelích, a svými očitými svědectvími napomohla mírové výchově bezpočtu mladých lidí. Nesmíme zapomenout, že jako děvče Marie Doležalová v březnu 1947 svědčila před norimberským soudním dvorem v procesu proti nacistické organizaci Lebensborn, čímž také prokázala velkou osobní statečnost pro usvědčení nacistických zločinů a zločinců.

Paní Maruško, děkujeme Vám za Vaši obětavost ve veřejné činnosti, za Váš vklad světovému protiválečnému hnutí, za veškerou aktivitu na besedách, kterou jste vykonala pro vlast, pro obec Lidice a Památník Lidice. Nikdy nezapomeneme. Čest Vaší památce!

Monika HOŘENÍ

7. 4. 2021  Monika HOŘENÍ