Rozhovor Haló novin s básnířkou Marií Veselou, předsedkyní Výboru národní kultury (VNK) Brno

Rozeštvávání mezi zeměmi a národy je zločinem proti míru a lidskosti

Jak se činil brněnský Výbor národní kultury v době pandemie?

Podobně jako jiné spolky byla naše činnost z pochopitelných důvodů umrtvena. Neustále jsme však byli v telefonickém kontaktu. Obvolávala jsem naše členy a sympatizanty, a jakmile se mohly konat, byť komorně, vzpomínkové akce související s osvobozením od fašismu, tak jsem pozvala naše příznivce, a kdo mohl, společně jsme položili květiny na památníky či hroby osvoboditelů Brna. Tedy každý se zapojil podle svých možností a zdravotního stavu.

Smyslem VNK je také to, že bojujete za historickou pravdu. V Brně se od 26. července do 1. srpna bude konat akce Meeting Brno, která připomíná vysídlení brněnských Němců a jejich pochod v květnu 1945 z Brna do Pohořelic. Jak se k tomu stavíte?

Oni z Meetingu Brno to berou jako vzpomínku na tento pochod, ale neberou do úvahy historická fakta, kdy brněnští Němci byli první, kdož vyvinuli kampaň za »konečné řešení židovské otázky«. Oni zabírali byty po brněnských židech, kteří byli odváženi do transportů, dívali se na popravy českých vlastenců v Kounicových kolejích atd. Všem velmi doporučuji knihy »Poslední vlak z Frývaldova« a »Pluky zla« od Věry Sládkové, které byly tak brilantně zfilmovány v televizním seriálu »Vlak dětství a naděje«.

Letošní ročník Meetingu se má také věnovat protifašistické bojovnici, mladičké komunistce Marušce Kudeříkové, současně také banderovcům, Havlově eseji Moc bezmocných. Je možné tohle všechno spojit v jedné akci?

Já to nechápu, jak to chtějí řešit. Není možné spojit myslitelné s nemyslitelným a absurditu s faktem.

I z toho důvodu jsem napsala prezidentce tohoto festivalu, farářce Československé církve husitské paní Martině Viktorii Kopecké dopis. Našla jsem si její fotografii a dívala jsem se na její milou a čistou tvář. Přitom jsem myslela na své děti, protože i paní Kopecká by mohla být mou dcerou.

[o]

Víte, mám 74 let, narodila jsem se dva roky po válce. Zažila jsem důsledky tohoto strašného konfliktu, hroby mrtvých nestačily ještě zarůst, naše vlast byla těžce budována z trosek, byl nedostatek všeho, pamatuji se, jak moje maminka měla ještě několik let po válce potravinové lístky. Lidé těžce postižení válkou ještě oplakávali své mrtvé, ale přesto v sobě sbírali všechny své síly k budování republiky, k budování země, kde nebude chudoba, hlad, nezaměstnanost – žebráci a hlavně svět bez válek.

Dnešní mladá a střední generace to nezná, a proto nemůže vědět a ani si představit, jak vypadal život po válce. Jak těžce lidé platili za hrůzný válečný konflikt. Nedovedou si to představit, nemohou to pochopit. Nikdo jim neříká skutečná fakta o minulosti, spíš vynášejí soudy, na které nemají morální právo, protože neznají skutečnost a ani ji znát v některých případech nechtějí. Jsou bohužel vedeni »s láskou« k nenávisti ke všemu, co tady vzniklo po roce 1945. Těžko jim to vyčítat, když bezectní lidé, kteří se objevují v masmédiích, zdaleka nejsou objektivní při líčení naší minulosti a vůbec našich národních dějin.

Paní Kopecké jsem napsala proto, že bych ráda spoléhala na její – nikoli povolání – nýbrž poslání. Napsala jsem jí: »Spoléhám na slova našeho milého mistra Jana Husa a jeho živá slova o pravdě. To, že jste se stala prezidentkou festivalu Meeting Brno, beru jako skutečnost, která mne vede k tomu, abych Vás seznámila a můj věk mne k tomu opravňuje s některými skutečnostmi, které Vám nejsou zcela nebo vůbec známé.«

Jak pojmout tu skutečnost, že se Meeting Brno ujal právě památky Marušky Kudeříkové, která se zapojila do odboje a spolupracovala i s mladými komunisty?

Před rokem 1989 byla tato mladinká a statečná dívka stavěna jako vzor krásného člověka, který přes své mládí položil svůj život na obranu své vlasti. Nevím ani o jednom případu, kdy by byla její památka zneužita komunisty nebo někým jiným. Právě paní Kopecká se vyjádřila, že prý byla Maruščina památka za předlistopadového Československa zneužita k šíření politické propagandy. Útlá knížečka Zlomky života, složená z dopisů Marušky Kudeříkové, byla mezi mladými lidmi poměrně známa. Tato úžasná dívka byla odsouzena k trestu smrti stětím sekyrou. Poprava byla vykonána ve Vratislavi (Breslau) 26. března 1943, dva dny po jejích 22. narozeninách...

Byl o ní natočen v roce 1972 překrásný životopisný film …a pozdravuji vlaštovky režiséra Jaromila Jireše. Po roce 1989 se její památky ujali lidé s pamětí – vlastenci, kteří při svých setkáních na moravskoslovenském pomezí vždy pokládali květiny ve Vnorovech. Mládež v Brně, orientovaná vlastenecky a levicově, navštěvovala s květinami Maruščinu sochu na třídě Kpt. Jaroše i její pamětní desky. Ve Strážnici nese její jméno tamější gymnázium. Památka Marušky Kudeříkové po Listopadu jinak nikoho nezajímala, přestože na to KSČM opakovaně upozorňovala.

Máte ve vaší rodině někoho, kdo byl za protektorátu perzekvován?

Ano, můj strýček Jan Novák byl Němci popraven, a rovněž ve Vratislavi. A to dne 9. 12. 1943. Byl obviněn, že poskytl azyl na hájence Kozinec neznámému člověku, který u něho v noci zaklepal – byl to pravděpodobně neznámý parašutista. Nechal ho přespat a někdo ho udal.

Po válce jeho manželka s dvěma dcerami Vratislav navštívila a hledala jeho hrob. Byla jí ukázána místnost plná neoznačených sáčků, ve kterých se nacházel popel zavražděných vězňů. Bylo jí řečeno, ať si jeden z nich vybere. Ony to nedokázaly, nevěděly který... Byly toho haldy. Odjely tedy s prázdnýma rukama. V Telči na hrobě rodiny Novákových se proto nachází pouze pamětní deska s fotografií a se stručným textem.

V Brně žil historik profesor Vojtěch Žampach, jenž se zabýval vysídlením brněnských Němců a napsal o tom odbornou publikaci »Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. – 7. 7. 1945«. Kdo se o toto historické téma zajímá, tomu je tato publikace známa.

Však ano, to jsem také paní farářce Kopecké napsala. Lidé, kteří znají pravdu o tzv. pouti smíření Pohořelice – Brno, potvrdí, že u kříže, kde tento pochod začíná, není žádné pohřebiště. Lidé, kteří zemřeli na úplavici a tyfus – a to české i německé obyvatelstvo, protože válečné události způsobily v této lokalitě epidemii – jsou pohřbeni na okolních hřbitovech. Nebyli zavražděni, ale zemřeli následkem války, kterou české obyvatelstvo nevyvolalo. Tuto skutečnost popisuje právě pan profesor PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.

Naše generace se nemá Němcům za co omlouvat. Bylo by žádoucí, aby se už konečně jednou distancovali od propagandy Sudetoněmeckého landsmanšaftu a pohrobků sudetských Němců. Jistěže přátelství mezi Čechy a Němci je potřebné. V tomto smyslu jsem před časem sdělila bývalému primátorovi města Brna panu Vokřálovi, že bychom uvítali, kdyby se obracel na německé antifašisty. Vždyť to bylo právě Československo, které přijalo německé utečence a poskytlo občanství Heinrichu a Thomasi Mannovým či spisovatelce Anně Seghersové. V době, kdy v Německu hořely hranice a pálily se jejich knihy – a to se netýkalo jen zmíněných německých spisovatelů, ale mnohých dalších pokrokových spisovatelů, a v době, kdy šlo těmto lidem o život!

Zmínila jste někdejšího primátora Brna pana Vokřála. On byl také vyznamenán sudetoněmeckým landsmanšaftem, nemýlím-li se...

Můžeme si klást otázku, proč oficiální politika našeho státu přihlíží nečinně k vyznamenávání našich občanů tímto spolkem. Je žádoucí, aby historie, i poválečná, byla vykládána pravdivě, aby agresor nestál v roli oběti. Dlužíme to všem našim mučedníkům, obětem druhé světové války, kterou způsobilo Německo stojící při Hitlerovi, omluvit se za válečné strasti. Vlastenecké organizace znají cenu míru, a proto odsuzují všechny současné snahy o rozpoutání dalšího, tentokrát třetího válečného konfliktu. Všechno rozeštvávání mezi zeměmi a národy, které se teď projevuje, je zločinem proti míru a lidskosti, což plyne z mezinárodních úmluv.

Meeting Brno se bude zabývat, vycházím-li z jejich tiskové zprávy, »banderovským mýtem a jeho využitím komunistickou propagandou v bývalém Československu, stejně jako ruskou propagandou na dnešní Ukrajině«. Co vy na to?

Spisovatel Bohuš Chňoupek napsal na toto téma důkladně zpracovanou knihu Banderovci. V současné době je beznadějně rozebraná, jinak by ji měla paní Kopecká přiloženou v zásilce s mým dopisem. Tato kniha je zpracovaná jako dokument a jeho autor má můj upřímný obdiv. Chci se vyjádřit i k tomuto problému.

Bohuš Chňoupek píše, že šlo o učebnicový příklad prorůstání nacionalismu do fašismu. Toho křiklavého, zvířecího, který začínal úsilím o získání práva na sebeurčení, snahou o samostatnost a skončil krvavými masakry a bestiálním vražděním. Divize SS Galizien, do které byli zrádci své země včleněni, proslula krutostí, takže předčila často i samotné fašisty. Pod praporem Stepana Bandery, dobrodruha a nacionalisty, dezertovali tito ukrajinští vojáci (tehdy občané Sovětského svazu) z řad Sovětské armády. Dezertovali k nepříteli – k fašistům a v jejich řadách bojovali proti vlastní zemi, vlastnímu národu. Naplnili tak klasický případ vlastizrady, který se ve válce trestá dle vojenských zákonů.

Byli zákeřní a krutí. Jejich oběti tvoří občané Polska, Ukrajiny, Slovenska. Útočili nejčastěji na civilní obyvatelstvo – v lesích a horách, velmi často v noci. Vypalovali domy s jejich živými obyvateli, ale i celé vesnice. Nedělali rozdíl mezi ženami a dětmi. Své oběti házeli do studní, sadisticky je usmrcovali. Po roce 1945 se stáhli do lesů a nepřístupných hor s cílem probojovat se na západ. Měli oprávněné obavy, že budou postaveni před válečný soud a odsouzeni.

Ještě několik let po válce se potýkaly československé jednotky se zbytky banderovců na čs. území. Po válce byli někteří předáni k spravedlivému potrestání do Polska a do Sovětského svazu.

A co dnešní Ukrajina? Oslavuje tyto vrahy, opět existují bandy, které terorizují pod jménem Bandery obyvatele mluvící rusky, jinověrce a politické odpůrce. Ti obyvatelé, kteří se brání a nejen jazykovému útlaku, jsou často ohroženi na životě. Můžeme se divit, že se Ukrajina trhá? Žádný evropský soud je neobžalovává z porušování lidských práv. Ti obyvatelé se s námi mohou ptát, komu to slouží? Kdo křísí na Ukrajině fašismus?

Na závěr dopisu paní farářce Kopecké jsem musela položit několik otázek: Kde jsou lidská práva, tolik nyní zdůrazňovaná? Přece prvním a základním lidským právem je právo na důstojný život, na život v míru! Mějme toto na paměti. Vyzvala jsem paní farářku, aby se postavila na stranu pravdy a míru tak, jak nás vyzval Mistr Jan.

Monika HOŘENÍ

7. 6. 2021  Monika HOŘENÍ