Rudá růže pro Zdeňka Hořeního

Když jsem 1. září 1980 nastoupil do Tiskových podniků KSČ, netušil jsem, že je to napořád. Po dvou týdnech byly v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka Dny tisku, rozhlasu a televize, kam jsem se dostal na stále ještě čerstvou průkazku. Byl jsem tam totiž doma.

Byl nádherný slunečný den a v PKOJF byla pro děti pouť s celou řadou atrakcí, různých soutěží, ale především příležitost vidět a slyšet opravdové redaktory z novin. Hlavní zájem byl o vystoupení zástupce šéfredaktora deníku Rudé právo, tiskového orgánu strany, Zdeňka Hořeního. Stál na velkém pódiu a do mikrofonu hovořil k plnému hledišti. Po jeho vystoupení jsem jej z dálky sledoval, jak se zdraví téměř s každým kolemjdoucím. Důstojně ho doprovázela mladá hezká dívka, pyšná na svého otce.

[o]

Asi za měsíc mne ředitel Evžen Paloncy pověřil, abych osobně předal dopis šéfredaktorovi Rudého práva Oldřichu Švestkovi. Nastal však problém, protože sekretářky mne odmítly k šéfredaktorovi pustit. Trval jsem však urputně na svém, až mě dovedly ke dveřím, před nimiž stál zástupce Zdeněk Hoření. Tak začal náš pracovně-osobní vztah. Dva a půl roku jsem pak dělal spojku mezi ním a ředitelem nakladatelství. Když jsem pak přešel na Federální úřad pro tisk a informace, vítal jsem ho vždy při vstupu do budovy a vodil k předsedovi Zdeňku Čermákovi. Vedle své pracovní náplně jsem na úřadu i fotil. Takže jsem mu dal spoustu fotografií z oficiálních i méně oficiálních akcí. On mi každým rokem donesl kalendář Rudého práva.

Před listopadovým pučem mě předseda FÚTI přesvědčil, že větší uplatnění najdu v tisku než ve státní správě. Takže jsem se rozhodl pro nový život v orgánu Rudé právo, kam jsem byl přijat po kamarádském pohovoru s jeho šéfredaktorem Zdeňkem Hořením.

Nikdo z nás v té chvíli netušil, že budu posledním redaktorem, kterého on přijme. Přišel totiž listopadový puč. Mně nabídli místo na Úřadu předsednictva Vlády ČSSR, takže jsem v Rudém právu poděkoval. Z FÚTI mě propustili, abych mohl nastoupit na tu vládu. Tam to ale skončilo vyhazovem, takže jsem zůstal bezprizorným, opuštěným nezaměstnaným.

Přestože jsem byl v roce 2002 předsedou NEI, přesvědčili mne, abych kandidoval za KSČM. Nevyšlo to, takže jsem coby zahořklý pitomec udělal pár blbostí. Pohádal jsem se s Ransdorfem i Dolejšem. Až jednou jsem přišel ráno do redakce a zaražená sekretářka Vlaďka mi řekla, že mám neodbytnou návštěvu. Otevřel jsem dveře do své ředitelny. Tam u okna, zády ke mně, stál Zdeněk Hoření. Přišel jsem k němu a zdvořile ho pozdravil. Neodpověděl. Otočil se, zpytavě, zachmuřeně se na mě podíval a potom klidně, ale důrazně řekl: »Richarde, neblbni.« Pak mi podal ruku a odešel. A já jsem přestal blbnout, a bylo to.

Minulý týden jsem se byl ve Velké síni Krematoria Strašnice se Zdeňkem Hořením rozloučit. Sešlo se nás tam přesně 102, z toho asi 40 redaktorů a pracovníků jeho deníku. Položil jsem pod jeho fotografii velkou rudou růži a tiše se s ním rozloučil.

Richard KNOT

8. 6. 2021  Richard KNOT