Nad sporem o ulice

Spor o rozkopanou Prahu mezi prezidentem Zemanem a pražským primátorem Hřibem lze skutečně chápat jako předvolební akt, kdyby ovšem hlavní město nebylo skutečně tak překopané a kdyby na každé stavbě, rekonstrukci a stavbičce byly vidět desítky »makačů«, jak »do úmoru« pracují. »Rozpracovanost« - hrozné to slovo – je až příliš veliká a probíhá téměř najednou na mnoha místech hlavního města. Kolony jsou pak veliké, naštvanost řidičů, nebo apatie ještě větší. Primátor Hřib sice úder z Hradu obratem vrátil ve směru dálnice, ale tam se alespoň něco děje a veřejnost má prostřednictvím televizí přece jen nějakou kontrolu. Nechme však stranou spor, který nikam nevede, protože stavby nijak neurychlí a začátek podivného plánování už nemůžeme vrátit.

[o]

Jen jsem si při jeho sledování uvědomil, jak daleko má pražský primátor k tomu, aby pochopil duši města, které má řídit. Jen primitiv či cizák může starou »álej«, která se od nepaměti jmenovala Pod kaštany změnit na náměstí nějakého Němcova a ještě cynicky tvrdit, že ti, co tam mají adresu, s tím jistě budou spokojeni, protože je vyzvednuto jméno bojovníka za svobodu a demokracii. Jen nenávistí prodchnutý neználek může zaměnit osvobození za začátek okupace, když ve městě, dokonce u Vltavy se ještě 9. května 1945 bojovalo a na jihozápadě města na Smíchově umírali lidé dokonce přibíjení na vrata stále ještě silnou nacistickou mocí.

Být v čele tak slavného města jako je Praha, je čest, ne byznys. Jsou primátoři, na jejichž jména se nezapomene, jako byl dr. Václav Vacek, a primátoři, na něž by se rádo zapomnělo. Viz ten, který podivně řešil velkou povodeň, jež po slavném Listopadu se rozlila městem. Jsou primátoři, kteří cítí s městem, jsou však tací, které Mrštík zahrnul do svého apelu Bestia triumphans. Chápu, že přistěhovalci, kteří v uličkách a parcích Prahy neprožili své dětství, nesžili se s ní, kteří nevnímají ducha města, nemohou porozumět ani jeho skutečným potřebám. Když navíc dostali školení na zahraničních univerzitách nebo na tamních pracovištích. Jde o ty, kteří po návratu sloužili zahraničním firmám, aby co nejvíc peněz putovalo ze země, novodobí svatí Václavové, kteří své voly odesílali kamsi na západ - těm genius loci uniká. Nemohou za to. Slouží jinému a jiným. Tito lidé však dnes rozhodují o městě, o jeho blízké budoucnosti a přitom si myslí, že nad ně není. Namyšlenost je však špatný rádce.

Nejde tedy jen o rozkopané ulice, ale o budoucnost Prahy. Ta prožila války, revoluce, štěstí i neštěstí, popravy nepohodlných i vyzvedávání těch, kteří byli vítězi, žili v ní velikáni, ale i zrádci a neumětelové. Bylo jí dobře za vlády »umětelů«, bylo jí špatně pod cizáckou zvůlí, pod vládou těch, co jí nerozuměli, co nepili její mateřské mléko a nedýchali její, byť často dost pokažený vzduch. A v tom druhém, v tom pokaženém ovzduší, žijeme právě dnes. Ty rozkopané ulice jsou jen jedním malým příkladem zmaru, jenž se line z Mariánského náměstí, kterému bylo lépe, když na cedulích bylo napsáno »náměstí Dr. Václava Vacka«.

Jaroslav KOJZAR

17. 9. 2021  Jaroslav KOJZAR