Rozhovor Haló novin s vedoucí kandidátkou do Sněmovny v Praze Martou Semelovou (KSČM)

Kapitalismus je v pravém smyslu slova zločinný režim

Kandidujete v podzimních volbách do Sněmovny už poněkolikáté za KSČM. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla kandidovat?

Zaprvé mě oslovili členové základních a obvodních organizací s nabídkou, abych kandidovala, což mě velmi potěšilo a moc si toho vážím. Zadruhé bych chtěla využít získaných zkušeností a navázat na moji práci ve školském a sociálním výboru. Zaměřit se na kvalitu našeho školství a na jeho dostupnost (včetně zájmové činnosti), dále na pomoc lidem, kteří jsou obětí bezcitného kapitalismu.

Máte politickou zkušenost z pražského magistrátu i ze Sněmovny. Čím se zabýváte v »civilním« životě?

Povoláním jsem učitelka, za katedrou jsem strávila 25 let a je to moje srdeční záležitost. I když v současné době toto povolání nevykonávám, udržuji stále kontakty s pedagogy, školskými asociacemi a odbory. Zároveň sleduji jednání školských a sociálních výborů ve Sněmovně i na pražském magistrátu. Kromě toho vedu odbornou sekci školství ÚV KSČM a jsem předsedkyní KV KSČM Praha. Samozřejmě se věnuji také své rodině. Mám dvě děti, čtyři vnoučata, jednoho manžela a dva kocourky. Ve volných chvílích studuji španělštinu, ráda vařím a starám se o minizahrádku na balkóně v panelákovém bytě.

[o]

Potkáváte své bývalé žáky? Hlásí se k vám?

Potkávám se s žáky i s řadou bývalých kolegů učitelů, tedy spíš učitelek. Žáci jedné mé třídy mě pozvali na třídní sraz, kde byla úžasná atmosféra. Přinesla jsem jim fotku z jejich první třídy, což je dost pobavilo, a společně jsme zavzpomínali na školní léta a kousky, které vyváděli.

Jaké jsou podle vás největší problémy Prahy?

V Praze je obrovský problém bydlení – pro mladé rodiny, seniory, nízko i středně příjmové skupiny lidí. Nový byt 3+1 vás přijde v hlavním městě na 10 milionů korun, nájem ve dvoupokojovém bytě na 17 tisíc, ve třípokojovém se vyšplhá na 24 tisíc měsíčně. K tomu stále dražší elektřina, plyn, vodné a stočné, svoz odpadů a další služby. Stále víc domácností neví, jak to všechno zaplatit, stále víc lidí žije v nevyhovujícím bydlení, na ubytovnách, v azylových domech, na ulici. Slibovaný zákon o dostupném bydlení zůstal jen na papíře, ze situace profitují developeři, spekulanti a ti, kteří obchodují s chudobou.

KSČM se s tímto stavem rozhodně nespokojí. Předložíme státní program výstavby státních, obecních a družstevních bytů s tím, že reálné je postavit 40 000 bytů ročně, z toho 5 000 družstevních s účastí města. Snížíme nájmy v obecních bytech, a tím vyvoláme tlak na majitele, aby snížili nájmy i v bytech ostatních. Zdaníme kšeftování s byty, tedy byty, které spekulanti skupují výhradně pro svůj zisk jako byty investiční, byty pro krátkodobé ubytování turistů (Airbnb), byty, kam sestěhovávají chudé či problematické skupiny osob a vytvářejí ghetta.

Také je potřeba udělat pořádek v dlouhodobě prázdných bytech, kterých jsou v Praze tisíce. Jejich majitelé nechávají tyto budovy nezřídka úmyslně chátrat, např. proto, že stojí na lukrativním pozemku, který by se dal pěkně zpeněžit. Je potřeba získat o těchto objektech přehled a zahájit jednání o jejich vyvlastnění ve prospěch obce.

S jakým dalším problémem se potýká hlavní město? Dá se to řešit v dolní komoře parlamentu?

Těch problémů je celá řada. Jedním z nich je doprava. Rozkopané ulice, ucpané objízdné trasy, chybějící parkovací místa… to je současná metropole. Kromě toho, že tím trpí chodci a řidiči, tak to pochopitelně negativně ovlivňuje i životní prostředí. Je potřeba dostavět vnější a vnitřní dopravní okruh, včetně spojovacích radiál, rozšířit kapacity záchytných parkovišť na okraji Prahy s navazující městskou hromadnou dopravou, pokračovat ve výstavbě metra, využít železnici.

A není to jen záležitost Pražanů. Do hlavního města denně jezdí tisíce lidí za prací ze Středočeského kraje a dalších regionů, do nemocnic, za kulturou. Jezdí sem turisté z celého světa. Proto se na realizaci pražské dopravy musí, stejně jako tomu bylo za socialismu, podílet vláda. Na financování silničních okruhů, na výstavbě metra. A tady je prostor pro poslance v parlamentu.

Jaká je vaše volební kampaň? Máte nějaké motto?

Jsme denně v ulicích, rozdáváme volební materiály, diskutujeme s lidmi. Většina z nich se zajímá o naše názory, ptají se na řešení problémů, přicházejí se poradit. Samozřejmě se najdou agresivní hulváti, kteří se zmůžou jen na urážky a vyhrožování, ale ti jsou v menšině. Důležitá je také kampaň na sociálních sítích. Na tomto místě bych chtěla moc poděkovat našim mladým kandidátům, kteří jsou na tomto poli velmi aktivní. Jinak se samozřejmě snažíme účastnit co největšího počtu debat v médiích, ale i diskuzí, na které jsme zváni různými spolky, asociacemi a iniciativami. A moje motto? V těchto volbách žádné nemám, ale myslím, že stále platná jsou ta, která jsem si zvolila v dřívějších volbách – »Svět je krásný a stojí za to o něj bojovat« a »Říkám to, co si myslím«.

Jaký volební výsledek tipujete a co budete považovat za svůj volební úspěch?

Nechci tipovat. Ale byla bych ráda, kdyby občané dali co nejvíc hlasů komunistům, abychom měli dostatečnou sílu k naplňování našeho volebního programu.

Radikalizace a fašizace společnosti je čím dál silnější, do jaké míry jsou tyto procesy v kapitalismu přirozené a do jaké míry je toto spontánní?

Kapitalismus je založen na nerovnosti a vykořisťování. Má na svědomí války za nové zdroje, moc a zisky. Za ním jde chudoba, hlad, žebráctví a bezdomovectví, sebevraždy lidí, kteří už nevědí, kudy kam. Je to v pravém smyslu slova zločinný režim. Musí lidem předhazovat pseudoproblémy, jen aby se udržel a zakryl svou antihumánní podstatu. Aby stupňoval napětí a strach a vyvolával cílenou nenávist, vymýšlí si kauzy a pohádky o nepřátelských agentech, ohrožujících naši bezpečnost. Uměle vyvolávaná a přiživovaná nenávist a antikomunismus se stupňují v předvolební kampani. V televizi, v denících, na sociálních sítích, ve svolávaných demonstracích.

Tato atmosféra lží, strachu a překrucování je tady celých 30 let. Vzpomeňme politiky, zaštiťující se lidskými právy, jak jeli podpořit ukrajinský Majdan, tedy de facto fašistické běsnění. Nebo Havla, který nejen že se omlouval sudetským Němcům, ale také prohlašoval bombardování Jugoslávie, kde umírali civilisté, včetně dětí, za humanitární bombardování. Nebo vojáci naší armády, kteří, místo aby byli cvičeni na obranu vlasti, tak jsou vysíláni na vojenské zahraniční mise, kde bojují za cizí zájmy. Členové české vlády v předklonu navštěvují srazy sudetolandsmanšaftu, nadace Člověk v tísni vymývá mozky dětem ve školách, stádo uměleckých ovcí volá po dekomunizaci, televize vysílá jednu lež o minulosti za druhou… a někteří tomuto vlivu podléhají.

Ale normální lidé už na tohle všechno neslyší. Musí řešit úplně jiné věci – kde vzít na bydlení, na vzdělání a kroužky pro děti, na stále dražší potraviny.

Jak se rozpozná ten opravdový vlastenec od toho radikálně nacionalistického, ze kterého se lehce může stát nácek nebo opravdový fašoun?

Výchova k vlastenectví je něco, co dnes velmi chybí. Já jsem byla vychovávaná k tomu, že naše vlast – Československo – je prostě můj domov. Má svou historii a tradice, lidové zvyky, písně a pohádky, krásný a bohatý mateřský jazyk. Je to kus nám drahé země s lesy, rybníky, horami, městy a vesničkami, pro kterou naši předci bojovali a pokládali své životy. Je to místo, kde jsem se narodila, vyrůstala, kde mám rodinu a své přátele. Ale to musí mít člověk v srdci.

S tím dnes souvisí i přepisování dějin a zejména jsou to otázky druhé světové války. Je to jen rozdílná interpretace, nebo je to něco víc?

Ti, kteří přepisují dějiny, kteří převracejí hodnoty, kteří vydávají hrdiny za vrahy a vrahy za hrdiny, si zaslouží naše největší opovržení. Snaží se vymazat paměť, odstraňují pomníky osvoboditelů, pamětní desky připomínající naši vděčnost Rudé armádě, přejmenovávají ulice a náměstí. Ale paměť národa je předávána z generace na generaci a žádný politický trpaslík, plivající lži a nenávist, tuto paměť vymazat nemůže.

Myslíte si, že koncept nepodmíněného základního příjmu pomůže k návratu levice na výsluní?

Každý člověk musí mít právo, ale také povinnost pracovat. Ten, kdo pracovat nemůže z důvodu věku, zdraví nebo proto, že pracovní místo prostě nesežene, se nesmí propadnout do chudoby. Musí mít záruku takového příjmu, který umožní důstojně žít.

Zbyšek KUPSKÝ

2. 10. 2021  Zbyšek KUPSKÝ