Rozhovor Haló novin s kandidátkou KSČM do Sněmovny v Praze Petrou Prokšanovou

Každý z nás má ve vlastních rukou část cesty k budoucnosti

Vaše politická angažovanost má značný růst a progres. Nyní jste na kandidátce za KSČM, dokonce na čtvrtém místě. Vsadím se, že jste přesně ten typ, který se dostal na kandidátku pro pracovitost, schopnost realizovat a dotahovat své úkoly. Jste také kolektivním hráčem. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla kandidovat?

Těch důvodů je asi víc a rovnou říkám, že když jsem s kandidaturou souhlasila, netušila jsem, že mě mí pražští spolustraníci vynesou svým hlasováním až na čtvrté místo kandidátky. Moc si toho vážím a zároveň to cítím jako velký závazek. Nerada bych jejich důvěru a podporu zklamala. Totiž to, že z prvních pěti kandidátů jsou hned tři mladí, považuji za velkou odvahu, sebereflexi, a hlavně racionální přístup pražské organizace. Osobně k tomu přistupuji s velkou pokorou a jsem moc ráda, že se mohu podílet na přípravě i realizaci volební kampaně a přispět tak svými profesními zkušenostmi.

V řadách KSČM a jejích podporovatelů je mnoho mladých lidí, kteří věří ideálům komunismu, ale mají strach se svým přesvědčením veřejně vystoupit, aby nebyli společností ostrakizováni, bojí se ztráty zaměstnání, ztráty přátel, rozkolů v rodině. Myslím, že volební kampaň je jednou ze skvělých možností ukázat, že komunistické myšlenky ve společnosti jsou, že nezanikají spolu s tím, jak odcházejí pamětníci socialismu a že se za ně nemusí nikdo stydět nebo se bát. Proto jsem se rozhodla »jít s kůží na trh«, abych dodala odvahu ostatním. A zdá se, že to funguje, protože se na nás obrací stále víc mladých lidí, kteří chtějí diskutovat o tom, proč podporujeme KSČM, jak nahlížíme na různé problémy atd.

[o]

Nicméně vnímám svoji roli na kandidátce primárně jako podporu pro ostatní soudruhy a soudružky, kterým mohu pomoci se zviditelnit a skrze své komunikační kanály oslovit větší množství voličů. To ale, prosím, nevnímejte jako nějaké poraženectví nebo rezignaci, spíše jako racionální přístup, který je v politické práci nezbytný. Politika pro mě rozhodně nejsou jen volby, vedle kampaně se dál věnuji Komisi mládeže ÚV KSČM, upevňování antifašistických pozic a dalším projektům.

Je to vaše první větší politická zkušenost?

Ano. Nemám žádné praktické politické zkušenosti například z »komunálu«. Je to na jednu stranu trochu diskvalifikující, protože se člověk hůře orientuje v té procesní stránce, na druhou stranu za sebou alespoň nemám žádné skandály (smích). Nemyslím si ale, že by předchozí politická zkušenost například v komunální politice byla pro budoucího poslance ta nejdůležitější deviza. Je to spíš o tom být flexibilní, umět se rychle učit novým věcem, vyhledávat informace, nechat si poradit od odborníků. Komunistický poslanec by měl být navíc dostatečně asertivní a radikální, aby dokázal komunistický program jasně vysvětlovat a získávat pro něj podporu mezi širokou veřejností.

Pokud se stanete členkou dolní komory parlamentu, jaké oblasti byste se chtěla věnovat především a proč?

Vystudovala jsem sociologii a sociální politiku, takže odpověď se přímo nabízí a já nepřekvapím, když řeknu, že je to právě oblast sociální politiky. Jenže my komunisté nemůžeme pohlížet na politiku pouze takto resortně, musíme si uchovat pohled komplexní. Nesmíme zapomínat, že dlouhodobým cílem plynoucím z programu KSČM je socialismus. Když se ale podívám na naše volební programy, na cestě k socialismu jsme ještě neudělali ani první krůček. To proto, že výdajová část našeho programu řeší hlavně snižování nákladů pracujících na život (bezplatné školství, dostupné bydlení, manželské půjčky), což je samozřejmě v pořádku. Naším cílem je zlepšení životní úrovně pracujících, studentů a seniorů.

Příjmová část ovšem vůbec nenabourává princip soukromého vlastnictví výrobních prostředků a operuje pouze s různými úpravami daňového systému (miliardářská daň, digitální daň, nevyvádět zisky do daňových rájů). My, pokrokoví komunisté, bychom měli představit takový ekonomický program, který bude radikálně měnit systém v ČR i v rámci dnešních zákonů a globální situace. Příjmová část rozpočtu by se měla opírat o státní podniky nebo podniky s majoritním podílem státu. Ty by měly vytvářet nejen zisk pro státní rozpočet, ale také nastavovat odpovídající úroveň platů, pracovních podmínek a benefitů. Je tedy víc než nutné představit program cesty k socialismu místo programu záplatování neduhů kapitalismu. To se nám zatím úplně nedaří, ale věřím, že v nadcházejícím volebním období se poslanecký klub KSČM na tu cestu k socialismu soustředí víc než dosud a bude podle toho taky konat.

Co je hlavním problémem Prahy, ve které kandidujete?

Je to samozřejmě a bohužel bydlení. V minulosti komunisté podle statistiky současné Hypoteční banky postavili v ČSR a pozdější ČSSR dva a čtvrt milionu bytů a stát přiděloval byty na základě dekretů lidem bez hypotéky za opravdu nízký nájem (například 350 Kčs za 3+1). Byty dostávaly především mladé rodiny. Dnes se samozřejmě také staví (od roku 1993 do roku 2020 se postavilo celkem 823 823 bytů), jenže velkou část bytů skoupili spekulanti, kteří je pak pronajímají za velmi vysoké nájemné nebo je nechávají prázdné, aby zvedli cenu ostatních nemovitostí. To je naprosto šílené a je potřeba bytovou krizi okamžitě řešit. Jak zjistíte při pohledu do pražských ulic, kde polehávají lidé bez domova, nebo při návštěvě ubytoven, kde bydlí mámy samoživitelky s dětmi namačkaní v jednom pokoji, včera bylo pozdě. Problémů navázaných na vysoké nájmy je ale ještě víc. Drahé nájmy vyhánějí z Prahy seniory, odrazují mladé lidi studovat v Praze vysoké školy, se založením rodiny mladí lidé dlouho vyčkávají, nechtějí začínat společný život v bytě u rodičů, město se vylidňuje a místo prostorem pro život je místem pro zábavu turistů. Je potřeba začít s výstavbou státních, družstevních a obecních bytů, zdanit spekulanty, snížit nájemné, zkrátka udělat kroky k tomu, aby se bydlení stalo dostupným opravdu pro všechny.

Čím se zabýváte v »civilním« životě?

Momentálně jsem maminka na plný úvazek, takže spoustu času věnuji péči o rodinu. Profesně už třináct let pracuji jako marketingová specialistka v jedné firmě. Za tu dobu jsem měla možnost se rozvíjet jako webová designérka, specialistka na sociální sítě, tisková mluvčí, vést marketingové projekty i realizovat různé akce pro veřejnost. Volný čas věnuji četbě, aktivní jsem v Českém svazu bojovníků za svobodu, Společnosti Ludvíka Svobody a Levicových klubech žen. Zvažuji také návrat do organizace Pionýr, kde jsem dlouhá léta působila jako vedoucí oddílu i hlavní vedoucí táborů. To ale asi bude muset počkat, až mladší dcera trochu povyroste. Jsem doktorandkou fakulty humanitních studií v oboru Historická sociologie a nově chodím se starší dcerou do keramického kroužku.

Říkáte, že sama studujete. Jaký přístup do budoucnosti musíme zvolit v oblasti vzdělávání a školství? Myslíte, že pomalu přejdeme k online výuce?

Co se vzdělání týče, musíme především zajistit, aby bylo skutečně bezplatné – včetně učebnic a pomůcek pro děti. Každé září, a nejen září, krvácejí rodičům peněženky při nákupu aktovek, penálů, výtvarných pomůcek, učebnic, sportovního vybavení, přezůvek. K tomu různé příspěvky na mimoškolní aktivity, výlety, školy v přírodě, kroužky a kulturní akce. K tomu připočítejte stravování, a mnoho rodin tak má skutečný problém všechno poplatit. Stejně tak sportovní, kulturní a zájmové aktivity nesmějí být výsadou dětí z majetných rodin.

Co se týče koncepcí vzdělávání, jsem pro podporu zážitkové výuky a realizaci různých školních projektů, protože – a tady si vezmu na pomoc čínského filosofa Konfucia: »Pověz mi a zapomenu; ukaž mi a já si vzpomenu; ale nech mne se zúčastnit a já pochopím.« Děti se nejlépe učí prostřednictvím přímé zkušenosti. A tu on-line výukou nenahradíte. Dnes je víc než dříve potřeba vést děti ke kritickému myšlení, ke schopnosti ověřovat informace z více zdrojů, k finanční gramotnosti, aby ze školy odcházely připravené na stále více predátorské prostředí světa dospělých.

Ve volební kampani jste velmi aktivní. Jak probíhá podle vás kampaň KSČM, co byste v ní ráda vyzdvihla?

Dělat jen předvolební kampaň pár měsíců před volbami je velice krátkozraké. Věřím, že politická kampaň, aby byla úspěšná, musí být vedena permanentně. Je potřeba komunikovat s lidmi co nejvíc, jít i po jednotlivcích. Divili byste se, kolik lidí napíše soukromou zprávu s nadávkami, a když to s nimi nevzdáte, loučíte se slušně s tím, že komunisté vlastně nejsou žádní démoni a že se s nimi dá celkem dobře popovídat. Dlouhodobě se soustředím na komunikaci na Facebooku. Je to přirozené prostředí téměř celé dnešní společnosti. Jste tak s lidmi celý den, v mobilu si vás vezou autobusem, na počítači vidí v práci, doma, na dovolené. Můžete je zasáhnout kdykoliv a kdekoliv, přinést zprávu nebo komentář jako první, zeptat se na jejich názor. Chce to ovšem pevné nervy. Často lidé na komunisty reagují zkratkovitě, namísto dialogu nadávají. I přesto se snažím trpělivě vysvětlovat, odpovídat na otázky. To je strašně důležité, nabídnout lidem ten svůj vlastní prostor, kde se můžou vyvztekat, vychladnout a pak si možná něco odnést.

Jaký volební výsledek tipujete a co budete považovat za svůj volební úspěch?

Jsem přesvědčená, že KSČM překročí hranici 5 %. A myslím, že by nám prospělo, kdyby do poslaneckých křesel usedly nové tváře. A nejlépe takoví lidé, kteří dnes žijí ve skromných podmínkách a mají větší zkušenost s problémy běžných lidí. Za svůj úspěch budu považovat, pokud se mi podaří přesvědčit k účasti ve volbách alespoň pár voličů, kteří v minulosti rezignovali a k volbám nešli nebo odešli k jiným politickým subjektům. Dovedu si představit desítky důvodů, proč KSČM nevolit, jenže všechny je strčí do kapsy jeden jediný důvod, proč KSČM tentokrát volit. Je to jediná levicová strana, která má letos šanci na úspěch.

Bez komunistů v parlamentu rozhodně nebude občanům naší země líp, jak tvrdí různé koalice, umělci a bojovníci za pravdu a lásku. Bez levicové pojistky si pravice bude dělat, co chce. A rozhodně začne »utahováním opasků«, což pocítí především ti, kdo už teď žijí z ruky do pusy. To by měli voliči dobře zvážit. Druhým aspektem je, že pokud KSČM ze Sněmovny vypadne, stane se mnohem snazším cílem antikomunistů, kteří již v minulosti projevili touhu KSČM jako politickou stranu zakázat a jakékoliv projevy, symboly a myšlenky komunismu perzekvovat.

Radikalizace a fašizace společnosti je opravdu čím dál silnější. Do jaké míry jsou tyto procesy v kapitalismu přirozené a do jaké míry je to spontánní?

To je zajímavá a důležitá otázka. Myslím, že kapitalismus vždy dříve či později umete fašismu cestu. Jeho podoba může být různě matoucí, ale co je přítomno vždy, je silný antikomunismus. A tomu už dnes čelíme. Dnes si ti nejradikálnější antikomunisté berou ve svých výhrůžkách na pomoc bestiálního vraha Ctirada Mašína nebo dokonce pravicového diktátora Augusta Pinocheta. To je jejich představa o svobodě a demokracii. Chce to silný žaludek a pevné nervy.

S tím úzce souvisí i přepisování dějin a zejména otázky druhé světové války. Jak to vnímáte?

Léta po konci druhé světové války se nesla ve znamení oslav spolupráce Československa a Sovětského svazu. Budovaly se pomníky Rudé armádě – osvoboditelce, partyzánskému hnutí, v mnoha obcích najdeme pomníčky neznámým vojínům Rudé armády, vycházely knihy, konaly se pietní akty za účasti široké veřejnosti, po hrdinech Sovětského svazu bylo pojmenováno mnoho ulic. Po roce 1989 však můžeme sledovat stále intenzivnější snahy o relativizaci přínosu Sovětského svazu na porážce německého fašismu. O to více, čím rychleji odcházejí pamětníci těchto dob. Na evropské úrovni je kladeno rovnítko mezi komunismus (reprezentovaný Sovětským svazem) a nacismus (reprezentovaný hitlerovským Německem), např. prostřednictvím evropského usnesení »Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy«. Ve společnosti je stále více patrná konfliktní interpretace dějin. Sovětský svaz je dnes označován za spoluviníka vypuknutí druhé světové války a namísto o osvobození Československa Rudou armádou v roce 1945 se začíná mluvit o začátku okupace Československa. Pomníky oslavující Rudou armádu jsou ničeny a odstraňovány, nové pomníky se staví těm, kdo z Rudé armády zběhli a bojovali v závěru války proti ní.

To, že dochází k novým interpretacím dějin, je fakt, a není ani tak překvapivý sám o sobě jako spíš dobou, ve které se odehrává s největší intenzitou, tedy dnes - s třicetiletým zpožděním. Nedochází ovšem jen k nějakému přepisování učebnic, mění se celá kolektivní paměť společnosti. A to je nebezpečné, protože jak se jednou zapomene, nerozsvítí se v krizovém okamžiku to varovné rudé světlo a naše společnost snadno udělá stejné chyby znovu. Proto vnímám historická témata jako důležitá i v dnešní době.

Celoevropským problémem »levice« je, že se snaží zabývat právem menšin. Nic proti tomu, ale levice, a to zejména ta antisystémová, se má zabývat zejména právy většiny, tedy právy pracujících…

Myslím, že jsme se dostali do situace, kdy přes stromy nevidíme les. Velmi dobře rozumím, že konkrétní lidé mají konkrétní problémy, a respektuji každého. Jenže my komunisté si přece přejeme, aby bylo férově a bez předsudků zacházeno s každým člověkem bez ohledu nejen na jeho sexuální orientaci, ale i barvu pleti nebo původ. Aby každý mohl žít naplněný život v míru a dostatku. Obávám se, že v současném systému to ale nepůjde. Je totiž na reprodukci nerovností založen a profituje z ní. A nám se nedaří ten bludný kruh prolomit. Ze společného boje za svět bez jakékoliv diskriminace, útlaku a vykořisťování se totiž dnes stal boj izolovaných skupinek za úzce specifická práva. A tam nás kapitalismus chce mít. Roztříštěné, rozhádané, nejednotné. Protože mocní si uvědomují, že jen v naší jednotě je síla. A proto jí budou bránit všemi prostředky. Je jen na nás, jak dlouho jim to dovolíme.

Co byste popřála do voleb a do nové budoucnosti?

Rozloučila bych se slovy armádního generála Ludvíka Svobody: »Nevěřím na osud. Dějiny tvoří lidé. Každý z nás má ve svých vlastních rukou aspoň část toho věčného pohybu k budoucnosti. A budoucnost bude taková, jakou si ji my sami připravíme. Ano, my všichni společně«. Pojďme, prosím, společně tvořit budoucnost. Pojďme k volbám. A ať dopadnou jakkoliv, ani po nich nepřestávejme usilovat o lepší svět, o socialismus.

Roman BLAŠKO

4. 10. 2021  Roman BLAŠKO