Rozhovor Haló novin s předsedou České asociace rusistů, Česko-ruské společnosti a ČeskoSlovenské scény, písničkářem Jiřím Klapkou

Do mého života patří písně, Karel Gott i Jiří Suchý

Jubilejní vydání Kytice bylo věnováno panu Suchému. Do Semaforu se sjeli přátelé rusisté ze všech filozofických a pedagogických fakult ČR a také ze Slovenska.

Učitelé ruštiny jsou mnohde většími otloukánky, než byli. Ale jedeme dál, děláme akce, koncerty, semináře, vysíláme on-line. Ruština je třetím, někde i druhým nejoblíbenějším jazykem.

První říjen je spojen se dvěma událostmi dvou legend československé kultury: v roce 2019 zemřel Mistr Karel Gott; a před 90 lety se narodil Jiří Suchý, který slaví v pracovní svěžesti úžasné devadesátiny. Dovolte mi začít otázkou ke Karlu Gottovi – jak na něho vzpomínáte?

Fenomenální Umělec a krásný Člověk. Ta velká písmena jsou tam schválně. Měl jsem štěstí být od roku 1988 několikrát v jeho přítomnosti. Ať už jako tlumočník ruských umělců, organizátor akcí a patnáct let také moderátor českých turné Alexandrovova akademického souboru písní a tanců.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek spojený s Karlem Gottem?

Věděl jsem, že začátkem sedmdesátých let byl Karel Gott v sovětském žebříčku zahraničních zpěváků populární hudby na prvním místě. Před Beatles. Ve zpěvačkách to pak byla Eva Pilarová, před Ellou Fitzgeraldovou. To, že je Gott opravdu hvězdou světového formátu, jsem si uvědomil na závěr Evropského turné hvězd 22. května 2006 v Moskvě ve velkém koncertním sále Kremlu, kde vystupoval společně s Helenou Vondráčkovou, Marinou Vyskvorkinou a Alexandrovci. Krásný koncert, potlesky ve stoje, mohutné finále s vyvoláváním Karel, Karel. On přišel na okraj scény, jemným gestem utišil sál a bravurně, docela tiše zazpíval Puškinovu romanci Ja Vas ljubil (Já vás měl rád). Bouře, která nastala, se hlasitostí rovnala reakcím publika na koncertech rockových hvězd. A stejně, jako na rockových koncertech, běželi diváci k pódiu a zasypali jej květinami.

[o]

A Gottova další spolupráce s Alexandrovci?

Vystoupil s nimi ještě na několika koncertech v Rusku a také nevynechal ani jedno jejich české turné, aby je nepřišel alespoň pozdravit a pobesedovat s nimi. Ostatně jako první zahraniční umělec se stal v roce 2013 nositelem Medaile Alexandra Alexandrova. Za propagaci české kultury v zahraničí mu bylo uděleno vyznamenání České asociace rusistů - Medaile Josefa Jungmanna (2011) a v roce 2016 se stal prvním nositelem Ceny Stříbrný lukostřelec za významný přínos v oblasti česko-ruských kulturních vztahů.

Když zlatý slavík zemřel, kdekdo říkal, že jeho místo nemůže nikdo zaplnit. Po dvou letech se tato slova ukazují jako prorocká – ano, žádný takto charismatický a všestranně talentovaný umělec prostě není. Souhlasil byste?

Naprosto! A ještě dodám: byl to laskavý, vstřícný, vzdělaný člověk s ohromným smyslem pro humor, který měl rád lidi. Nastavil laťku opravdu velmi vysoko.

Co pro vás znamená osobité umění Jiřího Suchého?

Nedávno jsem to vyznal na stránkách Česko-ruské společnosti a ČARu (České asociace rusistů). Pan Jiří Suchý je pro mne velmistrem laskavé poetiky, poetické srandy, písniček a také obrázků. Patří do mého života už více jak šedesát let. Od letního podvečera v horské boudě v Krkonoších, kde si s ním všichni zpívali Sedla si stará žluva, V pimprlové komedii stalo se, Malé kotě. On zpíval z rádia. A pak můj táta Štefan, který na vojně vystupoval s Jiřím Šlitrem, vzal do ruky kytaru a zpívaly se další písničky S+Š, které se vlastně i po těch šesti desítkách let zpívají dodnes.

Devadesátiny oslavil Jiří Suchý, dvojnásobný doktor honoris causa (JAMU Brno a Univerzita Palackého Olomouc) v pátek 1. října 2021 v Divadle Semafor recitálem, sestaveným z vlastních písní a nazvaným Znám ještě starší lidi. Obdivuhodné! Těžko najít slova vyjadřující nejvyšší stupeň nadšení. Jiří Suchý zpíval s orchestrem Semaforu minimálně 25 vlastních písní, hrál na banjo, tančil a celý večer moderoval.

Slyšela jsem o vztahu pana Suchého k ruské hudbě...

Ano, to v recitálu zaznělo také. Pan Suchý se vyznal ke své lásce k vážné hudbě, swingu, jazzu, country, ale také, jak dodal, ač se to příliš nenosí, k ruským písničkám! Při své gratulaci, kdy jsem mu předal i blahopřání od vynikajícího slovenského básníka a překladatele Ľubomíra Feldeka, jsem panu Suchému navrhl uspořádání večera ruských písní v jeho interpretaci. Návrh byl přijat!

Vy sám jste v Semaforu před časem prezentoval nevšední knihu, česko-rusko-slovenské vydání Kytice...

To vám byl svátek! Jubilejní vydání Kytice bylo věnováno panu Suchému a do Semaforu se sjeli přátelé rusisté ze všech filozofických a pedagogických fakult ČR a také z Bratislavy, Košic a Prešova. Na jevišti zpíval pan Suchý s Jitkou Molavcovou za doprovodu ředitele Semaforu, klavíristy Jiřího J. N. Svobody. Já jsem měl, kromě moderování, veliké potěšení si zazpívat s Evou Pilarovou za doprovodu houslového virtuosa Alexandra Shonerta a jeho maminky, klavíristky Natalie Shonertové. Ve slovensko-ruské ukázce ze Svatebních košil vystupoval v roli umrlce skvělý recitátor a v té době také předseda senátu vrchního soudu Rudolf Tomašovič. Protože Erben výslovně neuvedl, jak dlouho milá čekala, a tak jsem do této role obsadil jedinečnou herečku Lilian Malkinu.

Je také znám váš vřelý vztah k pražskému Slovenskému domu...

...protože mám vřelý vztah ke Slovensku.

Jen z poslední doby jste tam moderoval dva večery - k 150. výročí od úmrtí K. J. Erbena a 130 let od narození Karla Čapka. Váš vztah k Erbenovi znám – ale Čapek?

Oba bratři Čapkové patří k mým nejmilejším autorům. ČeskoSlovenská scéna prezentuje českou kulturu na Slovensku a naopak. S programem České slovo neseme k Vám jsme před časem vystupovali na Slovensku spolu se šansoniérem Igorem Šebo s programy o Bohumilu Hrabalovi a Františku Gellnerovi. S programy o K. J. Erbenovi a K. Čapkovi jsme nemohli kvůli pandemii vyjet, ale protože všechno zlé je pro něco dobré, nahráli jsme tyto programy a máme je na našich stránkách www.spnv.cz, kde si je mohou přehrát zájemci o českou kulturu, a to ať jsou kdekoliv na světě. Což se také děje. Máme ohlasy z řady míst Evropy, Asie i Ameriky.

Jinak ve Slovenském domě v Praze nacházejí rusisté vždy otevřené dveře, čeho bylo zejména teď, v době rekonstrukce Ruského střediska hojně a s díky využíváno.

Prožíváme období zmražení česko-ruských politických vztahů. Promítlo se to také do činnosti Česko-ruské společnosti? Nebo ještě jinak – do kulturních vztahů, vztahů mezi lidmi?

Samozřejmě, že ano! Všechno je daleko těžší. Učitelé ruštiny jsou mnohde většími otloukánky, než byli. Ale jedeme dál, děláme akce, koncerty, semináře, vysíláme on-line. Ruština je třetím, někde i druhým nejoblíbenějším jazykem na školách. Soutěž Puškinův památník se koná i v těchto podmínkách. Nemůžeme a nebudeme si stěžovat! Co je to proti smutku v Česko-ruské obchodní komoře a ve firmách, kterým se ruší dodávky našeho zboží do Ruska. Komu to prospěje? Jak praví staré ruské přísloví: Boží místo nezůstává dlouho prázdné. Na uprázdněná místa bystře naskočili Němci, Rakušané, Holanďané a také Číňané.

Jako rusista a písničkář spolupracujete již 50 let s Ruským střediskem vědy a kultury v Praze. Bude tato spolupráce pokračovat? Pokud ano, co chystáte?

Jak jsem se zmínil, v této době končí v Ruském středisku rekonstrukce. Tato organizace začíná nově fungovat s novým vedením a novým názvem. Od září je to Ruský dům a jeho ředitelkou je poprvé v historii žena, paní Alina Šunina. Kurzy ruštiny běží bez přestávky, kulturní akce se rozjíždějí a na prosinec je naplánován velký koncert u příležitosti 50. výročí založení.

Je třeba zmínit, že byly doby, zejména od poloviny 80. let, kdy se v Domě sovětské vědy a kultury mohly uskutečňovat akce, které se nemohly konat nikde jinde. Projekce filmů, koncerty Jarka Nohavici, besedy o »perestrojkové literatuře« a bílých místech v kultuře.

Když jsme si domlouvali tento rozhovor, právě jste směřoval z letiště po svém návratu z Říma. Vedla vás do »věčného města« nějaká pracovní povinnost?

Byl jsem v Římě na dovolené, fascinován zejména antikou. Samozřejmě jsem se sešel s italskými kolegy, kteří se ve výuce potýkají s covidovými problémy jako všude na světě. Neviděl jsem se bohužel se svojí milou kolegyní profesorkou Klaudií Lasorsa z římské univerzity, která v době mého pobytu byla v nemocnici. Paní Klaudia vedla řadu let AIR – Asociaci rusistů Itálie a zasedala se mnou ve světovém prezidiu rusistů MAPRJAL. Vzpomínám na společně strávené hudební večery po mnoha konferencích a kongresech, kdy paní profesorka krásným zvučným altem zpívala ruské romance a zejména neapolské písně.

Jinak mi italští kolegové doporučili výstavu, která se konala v Památníku Viktora Emanuela II. pod názvem »Navzdory dlouhé době, která uplynula... Nacisticko-fašistické masakry v osvobozenecké válce 1943-1945«. Výstava, konaná pod patronací předsednictva italské vlády, ilustrovala prostřednictvím fotografií, dokumentů a videofilmů jedno z nejsložitějších a nejbolestivějších období Itálie ve 20. století, zločiny spáchané na civilním obyvatelstvu i válečných zajatcích. Pro mne téměř neznámé téma.

Po návratu domů jsem si jen převlékl košili a sako, vzal kytaru a taxi a odjel do Slovenského domu, kde se 30. září konal slavnostní večer u příležitosti 25. výročí založení Slovensko-českého klubu a scény.

Jinými slovy jste v jednom kole. Dovolte otázku ještě z jiného soudku. Jako písničkáře máte parťáka, svého syna Jana. Platí v tomto případě, že jablko nepadlo daleko od stromu i u dalších synů?

Nejstarší Štěpán má moc pěkný hlas, ale také zábrany vystupovat před lidmi. Nejmladší - patnáctiletý Jiří, který si říká Jura, zpíval do mutace ve sboru Pueri gaudentes, ale ještě se mu hlas usazuje. Nejvíc jej to táhne k tanci a třetím rokem navštěvuje Pražskou taneční konzervatoř. Syn Jan trávil klukovské roky také ve sboru Pueri gaudentes, který letos v listopadu oslaví se svou znamenitou sbormistryní třicáté výročí svého trvání. Jinak Jan zpívá v rockových skupinách Tridian a Cože? a najde si čas, abychom si zazpívali spolu. Právě teď začínáme natáčet takové laskavé cédéčko nazvané Pěsni Čechoslovakii – české, moravské, slezské a slovenské lidové písně v ruštině. A hledáme sponzory. Nevíte o někom?

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv J. KLAPKY

9. 10. 2021  Monika HOŘENÍ