Rozhovor Haló novin s redaktorkou a spisovatelkou Taťjanou Březinovou

Moravské šlépěje ve světě

Mottem vaší knihy Moravské šlépěje ve světě je povzdech slovenských exulantů, odcházejících po třicetileté válce do exilu do Uher: »Nic jsme s sebou nevzali, po všem veta, jenom Bibli kralickou, Labyrint světa…« Řekla byste něco bližšího o vaší knize?

Moje kniha se čtenářům do rukou dostane na letošním vánočním knižním trhu. Je volným navázáním na úspěšnou knihu Beránci s korouhví, která vyšla v nakladatelství Olympia před dvěma roky, patří žánrově do oboru literatury faktu a pojednává o historii Českých a Moravských bratří.

Beránci s korouhví nejsou v pravém slova smyslu historickou prací, kniha se zaměřuje na důležitou, leč méně známou kapitolu našich dějin, na zhruba půlstoletí české historie, od doby předhusitské až po Toleranční patent v roce 1781. Ale nyní máme před sebou publikaci Moravské šlépěje ve světě, která také vyjde ve stejném nakladatelství.

Tentokrát je centrem dění Morava?

A šíření moravské církve ve světě. Oba svazky jsou napsány čtivým až žurnalistickým stylem, takže jsou takříkajíc stravitelné i pro čtenáře, kteří se příliš o historii nezajímají.

[o]

Jak spolu knihy obsahově souvisejí?

Když hrabě Zinzendorf vybudoval v nynějším Sasku v Horní Lužici městečko Herrnhut – Ochranov, nevěděl, že se to místo stane centrem Jednoty bratrské na světě. Prvními obyvateli byli moravští utečenci. Brzy se ale místo plnilo dalšími obyvateli z různých zemí. Deset let po vybudování centra začínají odjíždět první misionáři do světa, aby šířili nově pojatou víru. Nikoli do míst, kde je vše známo, ale tam, kde je třeba víru zasít, pěstovat ji při bohoslužbách a ve sborech a tak ji šířit dál. Tím se stalo, že se víra Moravanů dostala i do nejnepřístupnějších míst světa, na neobydlené ostrovy, do tvrdých podmínek Arktidy, do pralesních částí světa.

Je neuvěřitelné, co misionáři dokázali. Vedla je víra v boha a v jejich pojetí jim byl lidský život jen propůjčen. Jinak ani nelze pochopit jejich strastiplné cesty, lemované mnoha zemřelými.

Jakou úlohu plnil Herrnhut – Ochranov?

Herrnhut byl místem obnovené Jednoty a dnes je stále jejím centrem. Vše, co v tichém městečku uvidíte, připomíná Jana Amose Komenského, setkáte se s ním doslova na každém kroku. Ostatně, nedávno jsme si připomněli, že uplynulo 370 let od jeho smrti.

A jak se to vše dotýká naší země?

Především je třeba osvěžit si leckdy řádně zanesenou paměť. Jednota bratrská se ustavila po husitských válkách za časů Jiřího z Poděbrad v roce 1464 v Kunvaldu ve východních Čechách. Vyšla z myšlenek Husových, které přenesl Jan Rokycana dál, a šířil je Petr Chelčický, který ale války zásadně odmítal. Zakladatelem jednoty byl člen utrakvistického semináře v klášteře na Slovanech v Praze, zapomínaný bratr Řehoř. Podle majestátu Rudolfa II. byla na úrovni jiných církví, leč netrvalo dlouho, a zběsilý čas ji po Bílé Hoře uvrhl do propadliště dějin a z jejích členů udělal pronásledované exulanty.

Kniha Moravské šlépěje ve světě je tedy na rozdíl od Beránků věnovaná Moravě, Herrnhutu – Ochranovu a misionářským cestám do světa.

Na knize jste pracovala intenzivně pět let. Studovala dostupné archivní materiály i staré publikace a rukopis se rozrůstal. Jak jste se ale dostala k námětu a k tak rozsáhlému psaní?

K napsání knihy mě inspiroval spisovatel a kamarád Stanislav Motl. Tehdy mi řekl: »Když máš tak ráda Moravské bratry, tak o nich napiš něco pořádného…«

Můžete nám přiblížit její stavbu a náplň kapitol?

Jak jsme si již řekli, první díl byl věnovaný Čechám a obsahoval tato témata: Jak se zrodil hrdý národ, Vzdělání a prosperita, Máme odvahu hlásat svoji pravdu, Výhry a prohry a Zlé poselství Bílé hory. Také: Potrestání, které nemá ve světě obdoby, Příliš tvrdá odplata, Vydání Tolerančního patentu v roce 1781.

Druhá kniha pokračuje náměty:

Od Husa do pralesa, Kde bloudí duch Jana Amose? České a moravské šlépěje ve světě, Co spojuje Václava Budovce s Christianem Davidem a severoamerickými indiány, Bratranci Stachovi sepsali grónskou gramatiku, Eskymáci se ptají na Komenského, Ja su Moravan, říká černý muž v Pensylvánii, Nade vším svítí Ochranovská hvězda. Co je pocit hrdosti? Jak nás to vše poznamenalo?

V publikaci jste věnovala zaslouženou pozornost symbolu Bílé hory a Janu Amosi Komenskému...

Dnešní školní dějepisy jsou psány tak, aby žáky příliš nezatěžovaly. Ale i připomínání významu různých důležitých událostí našich dějin leží kupodivu na okraji zájmu společnosti. Těmto výročím média nevěnují mnoho pozornosti, kupříkladu na rozdíl od nedávného vztyčení pomníku Panny Marie na pražském Staroměstském náměstí, které může připomínat vítězství habsburské nadvlády u nás. Škoda, že je v těsném sousedství, kde bylo popraveno sedmadvacet českých pánů, vůdců stavovského povstání.

V Janu Amosi Komenském náš národ vidí hlavně Učitele národů. Už méně ale jeho jiné zásluhy, to, že byl posledním biskupem Jednoty bratrské a naším nejslavnějším exulantem, který musel coby pronásledovaný kvůli víře doslova prchat přes hranice. Svá světová pedagogická díla psal v zahraničí často na zakázku světových šlechtických dvorů, ale s pocitem, že je věnuje svému utlačenému národu, ke kterému se tak často obrací. Bohatou formou zastupuje Komenského tradici Muzeum Moravských bratří v Suchdole nad Odrou. Často zde probíhají výstavy, přednášky a besedy.

Rukopis je psán populárně naučnou, dalo by se říci i žurnalistickou formou, měl by oslovit jak žáky, tak učitele, ale i čtenáře, zajímající se o naši minulost s poselstvím do budoucnosti. Je to tak?

Měli bychom být hrdi na celou tuto kapitolu našich dějin, z níž se melodie husitského chorálu přenesla i do různých končin světa. A měli bychom si stále připomínat, že jsme sice malý, ale skvělý národ.

Kdo vlastně Taťjána Březinová je a co nám o sobě můžete říct?

Nevím, co přesně chcete o mně vědět. Jsem absolventkou fakulty žurnalistiky v Praze, redaktorkou a spisovatelkou. Knihy mně začaly vycházet po roce 1989 a v současnosti se plně věnuji literární tvorbě. Ráda se věnuji a jsem autorkou několika knih literatury faktu, naučné literatury, hlavně však prózy. Vydala jsem knihy Křižovatky žen, Tři holčičky na římse, Marika píše Vincimu, Děravý štěstí.

Z románů připomínám Takoví jsme blázni, Tanec na paletě, Sanatorium raněných duší aneb Bylo-li by libido, Velká cesta seniorů, Příběhy domu, Pod kobercem. Nyní pracuji na knize Konzervatoř Evropy, věnované českým hudebním skladatelům 18. století.

Svou povídkou jsem ráda přispěla též do antologie českých spisovatelek s názvem Nevěry. Z oblasti literatury faktu jsem mj. napsala se svým synem Mikulášem Černým knihu Návrat polárního letce aneb Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. Poslední mou vydanou knihou jsou reportážní výlety do historie pod názvem Nyní chleba budete jísti.

Žiji a tvořím v Praze, mám krásné a spokojené manželství, mám tři děti a šest sladkých rošťáckých vnoučat.

Ivan ČERNÝ

29. 10. 2021  Ivan ČERNÝ