Byl socialismus »nefunkční a nenáviděný«?

Slovenský publicista Eduard Chmelár na jednom internetovém médiu v souvislosti s aktuálním výročím reakčního převratu v listopadu 1989 napsal mj. toto:

»Už som to povedal veľakrát a dnes to môžem iba zdôrazniť: Som presvedčený, že dejiny sa raz budú pozerať na rok 1989 ako na omyl. Prirodzene, nebolo omylom to, čo sme odmietli, ale to, čo sme prijali. Nebolo a nemohlo byť omylom to, že sme nadobudli občianske práva a oslobodili sme sa z pút nenávideného a nefunkčného komunistického režimu – ale to, že sme v strednej a východnej Európe reštaurovali prežitý sociálno-ekonomický systém so všetkými chybami, ktoré už raz viedli k jeho pádu a so všetkými jeho zvrhlosťami, ktoré sme ešte nestačili zažiť.«

[o]

Autor pak pokračuje ve vcelku výstižných charakteristikách současného režimu v ČR i na Slovensku, vyjmenovává všechny základní nedostatky současnosti, od rozkradených fabrik, zničeného školství, totální demoralizace a úpadkové kultury až po obrovskou korupci a sociální kolaps ve vztahu k velkým skupinám obyvatel, a končí svou úvahu konstatováním, že »obhajovať súčasný režim sa nedá bez pocitu trápnosti. Výročie Nežnej revolúcie by nás malo vyzývať na vzburu, nie na oslavu«.

Potud by se dalo říci, že tento postoj a popis reality je velmi přesný, nicméně mě přece jen nemile zaujala pasáž o »nefunkčním a nenáviděném režimu«, který byl oprávněně svržen. Celý další text tohoto zamyšlení pak, jak bylo řečeno, popisuje hluboké nedokonalosti, ba přímo zločinné manýry režimů, které socialismus ve východní Evropě nahradily. Vnucuje se otázka, zda i ten odvržený, dobově podmíněný a samozřejmě nedokonalý (reálný) socialismus nebyl v mnoha ohledech mnohem efektivnější a funkčnější, než je současný kapitalismus. Konec konců si vzpomínám na ankety z 80. let, které hodnotily vyspělost zemí světa podle kumulovaných sociálně ekonomických kritérií, tedy nejen podle úrovně HDP, ale i podle úrovně sociálních služeb, zdravotnictví, školství, kultury apod. V těchto anketách figurovalo socialistické Československo někde kolem 10. místa na světě a ani ostatní socialistické země nebyly v nějakém propadu. Je třeba si uvědomit, že pojem efektivnost a efektivita z hlediska lidské společnosti nemají pouze ekonomický a technicko-technologický rozměr, ale i rozměr sociální. Ekonomický rozvoj, který vede k sociálnímu úpadku, je vlastně neefektivní, a dokonce v řadě ohledů nebezpečný a společnost ohrožující. Relativně krátce po roce 1989 jsem byl jako VŠ učitel na půlroční stáži v údajně nejbohatší zemi světa USA a tam jsem pochopil, jak obrovský může být rozdíl mezi ekonomickou a sociální efektivností. Když jsem např. ve Washingtonu marně hledal v některých místech volnou lavičku k usednutí, neboť byly vesměs obsazeny bezdomovci, říkal jsem si, že »počet volných laviček« by byl dobrým kritériem pro hodnocení vyspělosti společnosti. A že jsem jich našel mnohem více např. svého času v SSSR, v KLDR nebo na Kubě, kde jsem také pobýval. Nemluvě o socialistickém Československu. V roce 1989 se ukázalo, že hledat pokrok v rámci kapitalistického systému je iluze a cesta do pekel, že i ty vzývané občanské svobody erodují pod náporem skutečné moci peněz a korporací, která je v kapitalismu určující. Myslím, že ani s tou »nenávistí« to nebylo tak »horké«, průzkumy veřejného mínění té doby signalizovaly, že kapitalismus si přeje jen minimum lidí. Proto taky tehdejší věrozvěstové »pravdy a lásky« se pojmu kapitalismus vyhýbali jako »čert kříži« a mluvili o sociálně tržním hospodářství.

Je tedy třeba nyní hledat cesty, jak se opravdu nefunkčního a nebezpečného kapitalismu zbavit, abychom mohli slavit jiné výročí, které by bylo skutečným vítězstvím většiny, a nikoliv jen pochodem do minulosti pod kuratelu všehoschopných kapitálových »elit«.

Pavel JANÍČKO

23. 11. 2021  Pavel JANÍČKO