125 let od narození Jožky Jabůrkové III.

Seminář Komise žen se 16. října věnoval dvěma výjimečným ženám-komunistkám, které v tomto roce mají svá výročí. První je Josefa Jabůrková (1896-1942), všeobecně nazývaná Jožka, která se narodila před 125 lety. Druhou Marie Kudeříková (1921-1943), jíž nemožno říkat jinak než líbezně - Maruška. Maruška by letos na jaře oslavila 100. narozeniny.

Přednášku o nich si pro účastnice semináře pořádaného Komisí žen ÚV KSČM připravila Mgr. Eva Bartůňková, badatelka Sekce regionálních dějin KSV. Dnes otiskujeme předposlední část (předchozí vyšly 21. října a 11. listopadu). Přestože bylo vystoupení Mgr. Bartůňkové velmi obsažné, bylo by velkou škodou s ním neseznámit naše čtenáře a čtenářky. (mh)

Novinářka

Jožce se dlouho dařilo skloubit politiku s tělovýchovnými aktivitami. Změnilo se to, když dostala třetí náročný úkol, práci novinářky. Pak musela v tělovýchově tlumit, konkrétně v práci s mládeží. Ale v té pokračovala jinými prostředky ve svém časopise, kde zavedla rubriku pro mládež.

V roce 1929 se Jabůrková stala redaktorkou levicového ženského týdeníku Rozsévačka. Převzala časopis, který sice již měl tradici, ale zároveň jen malou čtenářskou obec. Proč? Dělnické ženy byly soustředěny na rodinu a domácnost, o politiku se nestaraly. Na trhu byla velká konkurence ženských společenských časopisů, jako byla Hvězda nebo Pražanka, které se nezabývaly osvětou, ale zábavou. Jejich redakce měly k dispozici bohatší prostředky. To umožnilo vizuálně zajímavější výpravu časopisů. Problémy s distribucí ilustrují stížnosti kolportérek na název časopisu. Ten se před rokem 1929 jmenoval Komunistka. Mnoho potenciálních čtenářek to odrazovalo. Naopak stranické vedení na Komunistce zpočátku zásadově trvalo. Máme údaj o počtu čtenářek časopisu z posledního roku, než ho převzala Jabůrková. Počet voličů KSČ (mimo členskou základnu) byl cca 700 000 a časopis četlo 10 000 lidí.

Jabůrkové se podařilo tyto problémy překonat a počet čtenářek podstatně navýšit. Učinila tak několika způsoby: Dala velký prostor názorům a zážitkům čtenářek. Ty se týkaly reálného života: Takto vyzvala čtenářky: »Nepište již o tom, jak má vypadat Rozsévačka, ale jak vypadá okolí, v němž žijete: továrny, mzdy a drahota, bytové poměry, školská výchova vašich dětí atd.«

Místo, aby brojila proti pokleslé četbě, kterou ženy vyhledávaly u konkurence, se Jožka sama pustila na toto pole. Psala a tiskla romány na pokračování. Názvy připomínají oblíbenou červenou knihovnu: Dítě lásky; Hanko, zpívej; Lásky Marty Tomanové. Jožka opravdu použila klasické a oblíbené syžety červené knihovny, ale zasadila je do reálného prostředí nemajetných vrstev. Například v Láskách Marty Tomanové zachytila život za první světové války a zmínila se i o krvavě potlačené demonstraci ve Vítkovicích. Tím dostaly novou hodnotu. Jožka se svými příběhy nezapsala do dějin literatury, ale dobře posloužily svému účelu a uměly oslovit čtenářky.

Rozsévačce se psalo o životě v Praze, o možném řešení nezaměstnanosti. Dotýkala se všech hlavních sociálních otázek. Jak rostlo nebezpečí fašismu, zabývala se Rozsévačka i touto tematikou, podporovala pomoc Španělsku, upozorňovala na nebezpečí války.

Za stejnou práci stejný plat

Časopis je dnes obtížně dostupný, to se týká i digitální knihovny Kramerius. Něco se občas najde na internetu. Tento úryvek článku Za stejnou dřinu - nestejný plat z roku 1929 vystihuje ducha Rozsévačky:

»…Je třeba, aby všechny pracující ženy se vzbouřily k mohutnému protestu, aby vytyčily všude svůj spravedlivý požadavek: Za stejnou práci - stejnou mzdu a vštípily si hluboce do paměti slova nesmrtelné Rozy Luxemburgové: ‚Proletářka potřebuje politická práva, protože vykonává tutéž hospodářskou funkci jako muž-proletář. Stejně jako on udržuje stát, stejně se dře pro kapitál, jímž je stejně vysávána a utlačována. Má tytéž zájmy a vyžaduje k jejich hájení těchže zbraní. Její politické požadavky tkví hluboko ve společenské propasti, dělící třídu vykořisťovaných od třídy vykořisťovatelů – nikoliv v rozporu mezi mužem a ženou, nýbrž v rozporu mezi prací a kapitálem‘.« To ilustruje i Jožčino pojetí ženské otázky.

Tento úryvek jsem převzala z webového serveru Knihovny romské literatury Romafuturismo.org. Byl zveřejněn jako součást pozvánky na společné čtení z nedokončeného románu Jožky Jabůrkové. Společné čtení bylo následováno debatou k tématu levicového feminismu (24. 11. 2019). Připadá mi to jako důkaz aktuálnosti myšlenek Jožky a Rosy Luxemburgové.

Jiný úryvek jsem převzala z Haló novin z článku Petra Burdy: »V Rozsévačce Jabůrková doslova napsala: ‚Máme třicet tisíc nezaměstnaných, dvě stě milionářů a pět tisíc strážníků. Máme deset tisíc prázdných bytů a zajímavé kolonie, jeskyně i kanály, kde pražští vědátoři mohou studovat vývoj bytových poměrů od jeskynního člověka až po spekulanta s lidskou bídou, který pronajímá prostitutce a jejímu ochránci postel v rozbité kůlně za 60 Kč týdně‘.«

Rozsévačka byla zcela standardní, profesionální časopis, do kterého přispívali i renomovaní autoři levicového smýšlení, např. Géza Včelička. V redakci působily Jarmila Haasová-Nečasová (později vedoucí redaktorka po válce obnovené Rozsévačky) nebo Helena Malířová.

Rozsévačka byla zakázána už 29. 9. 1938, prakticky ihned po Mnichovu. Jabůrková pak krátce redigovala časopis s názvem Kytice. Bylo to už jen na několik měsíců, protože s příchodem Němců byla zatčena.

Poslední etapa života

Jožka nebyla členkou protektorátního odboje. K tomu nedostala příležitost. Němci ji zatkli už 18. března 1939 podle známých seznamů, které jim českoslovenští demokraté poskytli. Za bojovnici proti fašismu ji přesto označit můžeme. Jednak pro její činnost ve 30. letech, ale také pro její aktivity v lágru. Dnes se někdy kulantně píše, že Jabůrková byla internována, případně preventivně zatčena. Působí to skoro legálně, docela mírně. Člověk je hlídán, možná i trochu omezen. Tak civilizovaně si však Němci u nás nepočínali.

Jožku Jabůrkovou Němci po zatčení nejprve vyslýchali v Pečkárně. U výslechu byl údajně přítomen tehdejší náměstek pražského primátora Josef Pfitzner, Jožčin známý protivník z magistrátu. V jeho přítomnosti Jožka prohlásila, že zůstane komunistkou. Ani se nepokusila taktizovat. Stejně by s taktizováním nic nepořídila, na to ji Pfitzner příliš dobře znal. Sedm týdnů pak Jabůrková strávila v pražském vězení.

Odtud ji přesunuli do policejní věznice v Drážďanech a nakonec byla převezena do KT Ravensbrück.

Ravensbrück

Ravensbrück je označován za ženský tábor. Navozuje to představu mírného zacházení. Do určité míry to prý tak bylo až do roku 1944, kdy Němci začali s hromadným vražděním, především starých a nemocných žen. Využívali blízké plynové pece. Pak se z pracovního lágru stal skutečný vyhlazovací tábor. Toho už se Jožka nedožila. Ale nemůžeme si o tom dělat iluze: koncentrák, byť i ženský a pracovní, byl koncentrák.

I původní mírnější zacházení znamenalo nucenou práci. Jabůrková začala jako uklízečka na bloku a čistička záchodů. Přihlásila se k práci v odvšivovací stanici. To bylo místo, kterým musel projít každý nový transport. Jožka tam mohla získávat informace zvenku, ale také přicházela do styku s novými vězeňkyněmi a mohla je podchytit. Je to nepředstavitelné, ale příchodem do Ravensbrücku život neskončil.

O působení Jožky Jabůrkové v Ravensbrücku se ve zdrojích píše rozporně. My ji bereme jako ženu vysoce morální, s lidským vztahem k spoluvězeňkyním, která měla v táboře mnoho přátel. Uměla poradit, měla vždy dost trpělivosti každého vyslechnout, a když to bylo jen trochu možné, i pomoci. Pro příchozí, a to zvláště Češky, zařizovala snesitelnější práci, bydlení na bloku, kde byla slušná bloková nebo štubová, ošetření v nemocnici od lékařek a sester–vězeňkyň. Založila a řídila ilegální komunistickou buňku. Takový obrázek je věrohodný, protože taková byla na svobodě, taková je i ve svědectví mnohých spoluvězenkyň. Proč ne všech?

Musely bojovat o holé přežití

My vnímáme vězně nacistického lágru jako jednu masu, ale ono to tak není. V táboře bylo vězněno asi 2,5 tisíce žen různých národností i osudů: antifašistky, komunistky, židovky, Němky obviněné z hanobení rasy, ale i kriminálnice. Byla tam řeholnice i šlechtična.

Neměla bych drzost oběti fašismu třídit a nálepkovat, ale musíme předpokládat jedno: Především musely bojovat o holé přežití. Když našly sílu k něčemu víc, diskutovaly, vzdělávaly se – muselo docházet i k polemikám a kontroverzím. Měly rozdílný, až protikladný světový názor, jinou víru. To se promítalo i do toho, jak vnímaly Jožku Jabůrkovou. Když svědčily o Jožce, svědčily o sobě.

Současné ideologii vyhovuje vyprávění Jožčiny spoluvězeňkyně Margarete Buber‑Neumannové. To byla manželka oběti stalinských čistek 30. let, předního člena komunistické strany Německa Heinze Neumanna, který působil v Kominterně a po pronásledování v Evropě se uchýlil do SSSR. Byl zatčen 27. 4. 1937, odsouzen k smrti a ihned zastřelen. Margarete byla v Moskvě v roce 1938 zatčena a prošla gulagem v Kazachstánu. Údajně byla v souvislosti se smlouvou o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem v srpnu 1939 vydána do Německa a internována v Ravensbrücku. Na základě této své osobní zkušenosti zaujala ke komunistické ideologii zcela otevřeně kritický postoj. Dospěla k přesvědčení, že komunismus a nacismus jsou totéž.

Kousky jejích šatů na památku

Z pozitivních svědectví jsem vybrala vyprávění Boženy Čejkové, která pocházela z Polabí, z Činěvsi. Po válce byla předsedkyní tamní organizace svazu žen. Hovořil o ní dr. Jelínek ze Společnosti Julia Fučíka ve svém příspěvku na Celostátní konferenci k regionálním dějinám roku 2016. Božena Čejková, za svobodna Božena Němcová, se v Ravensbrücku spřátelila s Jožkou Jabůrkovou. Opatrovala dárek, který od Jožky dostala k 23. narozeninám. Jožka v krejčovské dílně s velkým rizikem ušila hadrovou panenku. Božena Čejková ji pojmenovala Rozsévačka.

Jožka se dlouho držela s příkladnou statečností. Psala povídky a pohádky. V létě 1942 ji začala zmáhat nervová choroba, deprese, melancholie, záchvaty bolesti hlavy. »Věnovala« se jí táborová lékařka Herta Oberheuser, sadistka, »doktorka Smrt«, která dělala pokusy na lidech. Nemocné vězenkyně »léčila« smrtící injekcí. Údajně se pokusila dát injekci i Jožce, ale ta ji v sebeobraně udeřila. Za vzpouru ji hodili do bunkru s betonovou podlahou a bez oken. O téhle události jsou různá svědectví, která se liší v podrobnostech, ale podstata je stejná: nemocná Jožka v bunkru umřela, možná umrzla.

Božena Čejková si vedla školní sešit na německá slovíčka, psala do něj básničky a kratičké poznámky. V něm má zápis »31. července 1942. Moje Jožka +«. Říká, že spoluvězeňkyně vypraly a rozstříhaly Jožčiny šaty, aby si každá mohla vzít klůcek na památku. Božena Čejková svůj podíl odmítla s tím, že má od Jožky panenku.

Mimochodem, doktorka Smrt, sadistická vražedkyně, dostala v Norimberku 20 let vězení a byla propuštěna po asi pěti letech za dobré chování.

26. 11. 2021  redakční zpráva