K systému nakládání s komunálními odpady

Produkce odpadů je jedním ze znaků nedokonalosti lidské společnosti. Ožehavou otázku, kam s odpadem, řešil ve svém slavném fejetonu už český literát Jan Neruda v 19. století. Zdaleka nebyl první. Problém, co s odpadem, řešíme ještě v mnohem větších rozměrech i dnes.

Základní cestou řešení problému odpadů je minimalizace jejich vzniku. Ta se ale dlouhodobě nedaří, a to nejen v Česku. Pokud už odpad vznikl, nabízí se jeho materiálová recyklace. Snadněji se uskutečňuje ve výrobních podnicích, zvláště pokud se s ní již počítá při pořizování příslušných technologií a projektování výrobků. Menší možnosti jsou v komunální oblasti, zvláště když vládne zlá praxe zkracování životnosti produktů výrobci za účelem zvýšení odbytu a v duchu ideologie hmotného konzumu. Ano, kdejaká reklama vybízí k často nesmyslnému nakupování kdečeho. Nakupované zboží se většinou dříve než později mění v odpad.

Další možností je energetické využití odpadu. Závody k tomu určené – spalovny s využitím získaného tepla – jsou u nás na černé listině části nevládních ekologů, jež proti jejich výstavbě vedou nelítostnou válku, ke škodě životního prostředí a ochrany stability klimatu. Největší prospěch z války proti spalovnám mají skládky. Pokud není možné ani materiálové, ani energetické využití odpadu, zbývá jejich likvidace skládkováním. I dnes poměrně dobře zabezpečená skládka odpadů se všeobecně považuje za ekologicky nejhorší možný způsob řešení problémů odpadů.

Skládky

Stát se snaží omezit likvidaci odpadů skládkováním zejména poplatky za uložení odpadu. Jejich základní sazba je příjmem obcí, na jejichž území je provozována skládka. V roce 2019 tak obce v ČR za skládky (nejen komunálního odpadu) vybraly 1,8 miliardy korun. Tyto poplatky samozřejmě zdražují skládkování. Proti snaze je dále zvyšovat, a tak stimulovat omezování skládkování, stojí sociální dopady.

Podle zákona je producentem odpadu obec, která je též odpovědná za zajištění jeho využití a zneškodnění. K tomu vydává vyhlášku o systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Nejvíc obce stojí směsný komunální odpad – v průměru 54 procent v roce 2020. Tříděný sběr se na nákladech obcí na odpad podílí asi 24 %, objemný odpad sedmi procenty, bioodpad pěti procenty a ostatní odpad 10 %. Nakládání obcí se směsným komunálním odpadem v ČR v roce 2020 vyšlo v průměru na 2945 Kč/t. Nejvíce to bylo v Praze. Celkem se náklady na směsný komunální odpad odhadují na 11,4 miliardy Kč za rok, což je asi 2200 Kč za tunu.

Z hlediska produkce a zneškodnění odpadu stojí občan obec v průměru 1064 Kč. Za tímto průměrem jsou citelné rozdíly mezi kraji i velikostními skupinami obcí a měst. Obec ale na obyvatele vybrala v roce 2020 v průměru jen 736 Kč, z toho poplatky od obyvatel činily 540 Kč a příjmy ze systému EKO-KOM 148 Kč na obyvatele. Obce své odpadové hospodářství dotují. Z hlediska ochrany životního prostředí nejsou žádoucí dotace na odstraňování odpadů skládkováním. Rozhodování obcí nebývá jednoduché: jsou tu jednak sociální dopady, jednak hrozba vzniku černých skládek, jež bývají nejdražší. Na poplatcích za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů se v roce 2019 vybralo 3661 mil. Kč. Statistiku komunálních odpadů a jejich využití vede firma EKO-KOM.

Třídění

K recyklaci odpadů se ve vyspělých státech včetně ČR podporuje systémem sběru a třídění směsného komunálního odpadu. Do žlutých kontejnerů odkládáme použité plasty, do modrých použitý papír, do bílých či zelených odpadní sklo, do oranžových tetrapak, do šedých kovy, do červených baterie a elektrozařízení. Při pravidelném odvozu těchto odpadů – fakticky cenných druhotných surovin, je tento systém funkční. Na otázku jeho efektivnosti není jednoduchá odpověď, protože ekonomické škody na životním prostředí včetně těch způsobovaných odpady se nesledují, takže solidní výpočet není možný. Jisté je, že potřeba skládek je pak nižší.

Náklady na tříděný odpad (barevné kontejnery) měly loni v ČR činit v průměru 5184 Kč/t. Tyto a jim podobné údaje mají ale značný rozptyl podle krajů, a ještě větší podle obcí a měst. Z krajů jsou nejvyšší v Praze. Podle velikostních kategorií jsou nejvyšší v obcích do 500 obyvatel, které vzhledem k nízkému počtu obyvatel produkují také málo odpadu, takže měrné náklady na jeho svoz jsou nepřekvapivě vyšší.

V rámci tříděného odpadu byla loni výše nákladů na sběr a svoz papíru 4967 Kč za tunu sebraného materiálu, náklady na plast činily 8244 Kč/t a náklady na sklo byly ve výši 1785 Kč/t. Čistě tržně ziskový je jen sběr skla. Čistě účetně vychází systém sběru a třídění komunálních odpadů ztrátový. Využití odpadu jako druhotné suroviny ale přináší citelné úspory jeho zpracovatelům. V první řadě ale šetří primární suroviny, dále šetří energii a samozřejmě snižuje potřebu skládek.

Vážným problémem je Evropskou unií vyžadovaný liberální trh s druhotnými surovinami, který svými nejednou i spekulačními výkyvy systém sběru a využití odpadů jako druhotných surovin destabilizuje, někdy i rozvrací. Nutná je přísnější státní regulace. Určité náklady si vyžaduje také nutnost dotřídění tříděných odpadů. Občané jistě vědí, že v kontejnerech končí ne vždy to, co má.

Posuzování efektivnosti odpadového hospodářství není snadné. Podobně zásahy do tohoto systému by se měly velmi pečlivě zvažovat. Nekvalifikované zásahy přinášejí víc škody než užitku.

Jan ZEMAN

3. 12. 2021  Jan ZEMAN