Jací jsme?

Nedávno jsem přemýšlela nad otázkou: Jací jsme? A musím přiznat, že na takto jednoduchou otázku se jednoduše neodpovídá. Na jedné straně jsme byli schopni šít roušky, když jich byl zpočátku nedostatek, na straně druhé pod vlivem propagandy a podivně chápaných lidských práv prosazujeme jen svá práva a práva těch druhých klidně porušujeme.

[o]

Proto se například značné procento z nás odmítá očkovat proti koronaviru a vůbec jim nevadí, že ohrožují druhé. A vlády ustupují, i když jejich povinností by mělo být zajistit ochranu všech, tedy i těch, kteří potřebná opatření dodržují. Jistě namítnete, že většina z nás patří do první skupiny a jen menšina do té druhé. Jenže ta menšina si osobuje právo rozhodovat o nás druhých, protože boj s koronavirem předpokládá vzájemnou solidárnost.

Mohu se jen zeptat: Co je víc? Tzv. lidská práva chápaná jako právo jedince, nebo solidarita, jež nás všechny může ochránit a vyvést ze stávající situace? Dokud právo jedince bude výš než práva všech, pak není naděje nejen na porážku pandemie, ale ani se úspěšně poprat s jinými výzvami, které před nás klade příroda a samotná existence naší civilizace.

Proto si myslím, že každý z nás by si měl položit nejen otázku: Jací jsme? Ale i otázku: Jaký jsem já?

Michaela KNOTKOVÁ

14. 1. 2022  Michaela KNOTKOVÁ