Strach je po cestě domů nikdy nepřešel

Na již třetí ročník rekonstrukce pochodu smrti lidických žen vyrazila i letos sympatická Pražanka Milena Městecká. Od 9. do 22. května celkově ujde po trase vedoucí z někdejšího nacistického KT Ravensbrück, kde byly lidické ženy vězněny, do Nového Boru 469 kilometrů. Cílem je místo u novoborské »Lidické lípy«, kde její putování 22. května skončí.

První ročník tohoto nezvyklého dálkového pochodu, který těžko s čím lze poměřit, byl spíše jakýmsi trasováním, uvedla Haló novinám paní Městecká, která se v moment našeho prvního telefonního hovoru nacházela v německém Strausbergu, při kontaktu následující den pak na cestě do Fürstenwalde. Jde víceméně sama, o žádný masový pochod Praha - Prčice, jak nám řekla, nejde. V Panschwitzu se k ní 20. května připojí Jiří Černý z Lidic s přítelkyní, den na to v Neukirchu Marcela Ježková a Kateřina Hládková z Kladna. Ti všichni aspoň symbolicky. I tak je to velký sportovní výkon pro všechny, vždyť denní norma činí kolem 30 kilometrů.

Klobouk dolů!

Účastníci mají k této cestě spojující Ravensbrück, kde byly lidické ženy od onoho tragického června 1942 vězněny, s Novým Borem osobní, niterný vztah. Například babička paní Hládkové, Emilie Chválová, je přeživší lidické dítě. Organizátor akce Antonín Nešpor z občanského sdružení Lidice je synem paní Kohlíčkové, rozené Horákové, lidické ženy. »Ano, pochod je náročný, ale děláme to pro myšlenku, aby si lidé uvědomili, co lidické ženy musely dokázat. Je to vyjádření úcty všem, kteří zažili a přežili válku,« řekla Milena Městecká naší zpravodajce a dodala: »Klobouk dolů před nimi!«

Vedle pěšího pochodu, který v celé své délce absolvuje jen paní Městecká, vede také cyklotrasa. Vzdálenost 469 kilometrů by cyklisté zvládli za šest dnů s denní normou od 60 do 100 kilometrů.

[o]

K jádru pěších turistů se může přidat na trati kdokoli. Jedinou podmínkou je, že zvolenou trasu nebo úsek bez potíží zdolá (harmonogram na www.lidice.cz). Zajímavé jsou i tyto poznámky v propozicích: »Je třeba mít neustále na mysli, že pochod jde po stopách transportu smrti... Je třeba se přizpůsobit podmínkám, za kterých na konci války probíhal.« Co to prakticky znamená? Na cestě lidické ženy neměly možnost ubytování, nemohly zajít do restaurace, spaly pod širým nebem (i Milena Městecká spí víceméně pod celtou) a navíc se pohybovaly na nepřátelském území.

»Pomáhaly tedy jen samy sobě,« podtrhují oba organizátoři. A přece bylo něco jiné. »Pokud jedna druhé pomohla, tak je za to auzérky ani esesmani nezbili. Hlavně se už nemusely obávat, že je esesmani, jdoucí na konci každého transportu, zastřelí, když si budou potřebovat odpočinout. Strach ze smrti je ale po cestě nepřátelským územím nikdy nepřešel.«

Důležitý bude rok 2015

Podle Městecké pochod oslovuje lidi nejen v Lidicích a Novém Boru, ale všeobecně. Hlavní síly však organizátoři hodlají soustředit na rok 2015, kdy si bude veřejnost připomínat již 70 let od cesty lidických žen domů. I když... Pro ně žádné »domů« nebylo. V Lidicích je tehdy nečekali ani muži, většinu z nich ani děti. Informace o krutém osudu Lidic jim byly spoluvězeňkyněmi po celou dobu internace pečlivě tajeny.

Lidické ženy šly několika trasami

Nacističtí dozorci zahájili vyklízení KT Ravensbrück 27. dubna 1945. Každé dvě hodiny vyrážel z koncentráku na pochod smrti transport 2000 vězeňkyň. Cesta pětice žen (Anna Hroníková, její dcera Miloslava Hroníková, Anna Kohlíčková, její snacha Marie Kohlíčková a Marie Zelenková), kterou se snaží Milena Městecká rekonstruovat, směřovala instinktivně na jih. Tyto ženy utekly z transportu smrti hned za Wesenbergem.

Vyhýbaly se obydlím, aby unikly konfliktům s místním obyvatelstvem, které je považovalo za uprchlé vězně, a tak se podle toho k nim chovalo. Cestou se potkávaly s jinými uprchlými vězni. Pocit svobody přišel, až když přešly ve Šluknovském výběžku hranice, vysvětlil našemu listu Nešpor. Dvaadvacátého května dorazily do tehdejšího Boru u České Lípy, říká k tomu Městecká.

Jiná skupina zubožených žen, včetně lidických, postupovala na severozápad a poté, co dozorci transport opustili (30. dubna), došly do Schwerinu a pak auty do Neu Brandenburgu, kam pro ně přijely vozy z Kladna. »Je faktem, že když přijely avizované automobily do Kladna, tak tu na ně tyto ženy už čekaly,« potvrdil pan Nešpor.

Skupinek žen z Lidic, které se na vlastní pěst vracely domů, když předtím uprchly z transportu smrti, bylo víc. Tomuto tématu se dříve téměř nikdo nevěnoval, aby zmapoval všechny směry, kterými se do vlasti vrátily, informoval nás předseda sdružení, jež si předsevzalo připomínat historickou pravdu. Dnes jen odhadujeme, že se šlo pěšky, vezlo vlakem nebo autobusem, dokonce i na kolech, asi pěti různými trasami, vysvětlil. »To, že víme, kudy šly do osvobozené vlasti, je zásluhou mojí maminky, která si pamatovala některá místa, kudy procházely. Pokud to ostatní ženy, které se vrátily, nezaznamenaly, nebo nevyprávěly svým dětem, pak si to vzaly do hrobu,« řekl Haló novinám.

Monika HOŘENÍ

FOTO – O. s. Lidice

17. 5. 2013  Monika HOŘENÍ