Rozhovor Haló novin s Milenou Městeckou z Prahy, jež pěšky absolvovala trasu skupiny lidických žen z Ravensbrücku do Nového Boru

Jak snadné je z míru přejít ke krutosti a válce

V nohách máte 469 km pěší chůze po trase skupiny lidických žen, které v roce 1945 směřovaly z nacistického zotročení v koncentračním táboře Ravensbrück do osvobozené vlasti. Co vám tento pochod přinesl?

Už potřetí mi pochod potvrdil, že můžeme i v dnešní době smysluplně vyjádřit úctu všem, kteří trpěli, abychom my mohli šťastně a poklidně žít. Našli se zase další lidé, kterým taková myšlenka a počin připadají velmi důležité. Byli to ti, kteří mě na trase doprovodili, ale také ti, kteří o pochodu vědí a podporují ho, i když letos nevyrazili.

[o]

A největší přínos je letos snad v tom, že mezi těmi podporujícími je mnoho Lidických, potomků obětí lidické tragédie, ale i těch, kteří v Lidicích jen žijí a mají k jejich pohnuté historii velkou úctu.

Je osud vaší rodiny spojen s Lidicemi? Nebo je to »pouze« nevšední hold statečnosti všem lidickým hrdinům?

Nikdo z naší rodiny nebyl z Lidic, o válce jsem slýchala od babičky, které se týkal odsun z pohraničí a poté třeba nálety na Mladou Boleslav, kdy vybombardovali jejich dům.

K Lidicím mám blízko díky mým lidickým přátelům z doby, kdy jsem pracovala na Kladně. Když jsem se přiblížila více k historii tragédie, najednou jsem měla pořád pocit, že by mělo přece jít něco udělat, vyjádřit, co cítím, ale také nějak tu historii naší době přiblížit, pocítit na vlastní kůži, alespoň zprostředkovaně.

Pochod pro to byl ideální příležitost. Prožitky z té doby se vám dostávají mnohem víc pod kůži a přicházejí stále nové, na jednu stranu jsou bolestné, ale zároveň se s tou dobou smiřujete, chápete ji, už víte, proč se události odehrály tak, a ne jinak, a jak snadné je z klidu a míru přejít ke krutosti a válce. A vážíte si najednou radosti, života, rodiny, přátel mnohem více než předtím.

S jakými reakcemi jste se na pochodu setkala? Napodobovala jste martýrium žen, tedy i spaní pod širákem. To se nemuselo vždy setkat s pochopením.

Martýrium lidických žen se nedá napodobit. Jen pochoduji každý den, ujdu v průměru 35 km za den. Polovinu nocí jsem letos spala venku, jinak pod střechou, s postelí, se sprchou. To se nedá vůbec porovnat s tehdejším pochodem, ale pravda je, že mnohým lidem i to připadá nemožné. Řeknou, že by to nezvládli. To je nesmysl, že? Když to tehdy došly lidické ženy ve zbědovaném stavu z koncentráku, většina lidí to dnes musí taky dokázat!

Jinak, jdu pochod dost v tichosti. Ptají se mne lidé občas, kam jdu, a já jim vysvětlím příběh pochodu, oceňují to, diví se, že je to neobvyklé. V Památníku KT Ravensbrück o pochodu už vědí, paní ředitelka mne vloni vyprovodila na startu. Někteří starostové měst na trase zareagovali na zprávu, že pochod v roce 1945 prošel přes jejich město. Poskytli informaci médiím, příp. nocleh. Je to velmi individuální, pochod není masová akce, a tak od obcí a měst nic velkého nežádáme.

Nicméně trasa a myšlenka pochodu vloni inspirovala štafetu Ravensbrück - Nový Bor – Lidice - Ležáky, která byla rozsáhlejší akcí profesionálních sportovců, běžců a cyklistů při příležitosti 70. výročí vypálení Lidic a Ležáků. Štafetu jsme provázeli autem a všechna zastupitelstva měst a obcí připravila přivítání, někde se ke štafetě přidávali cyklisté, podpora byla veliká, obzvlášť na německé straně to chápali jako společnou aktivitu, kterou vyjadřují oba národy, český i německý, že hrůzy z této války už by se nikdy neměly opakovat.

Na pochodu jste se normálně stravovala. Co však na své pouti do vlasti jedly lidické ženy?

To přesně, bohužel, nedokážeme zodpovědět, žádná z této pětice žen (Anna Hroníková, její dcera Miloslava Hroníková, Marie Kohlíčková, její snacha Anna Kohlíčková a Marie Zelenková) už dnes nežije a vzpomínek je málo. Nicméně víme, že se snažily jít stranou měst, nebylo pro ně nikde ještě bezpečno a neměly žádné dokumenty. Takže asi jedly především to, co kde našly a co jim náhoda přinesla nebo nějaký dobrý člověk dal.

Kdo pochod, rekonstruující trasu této skupiny lidických žen uprchnuvších z pochodu smrti, vlastně vymyslel?

V rodině pana Antonína Nešpora, jehož maminka pochod šla, vznikl podle vzpomínek jeho maminky seznam měst, kterými ženy prošly. Nešporovi jsou mí přátelé a zmínili mi, že mamince říkali, že by jednou chtěli trasu projít, a nikdy na to nedošlo. Pan Nešpor pak řekl o pochodu panu Doškáři z Nového Boru, kterého to tak zaujalo, že zorganizoval vysazení Lidické lípy v Novém Boru na památku tohoto pochodu. Poté Novoborští ještě uskutečnili cyklistický přejezd do Lidic a vysadili novoborské růže v Lidickém růžovém sadu.

Rok nato jsem se dozvěděla o pochodu a řekla si, že jej zkusím projít. To bylo v roce 2011. Pořídila jsem mapy a prošla trasu na dvě etapy. V květnu jsem zvládla za devět dní projít prvních asi 350 km, zbytek jsem dokončila na podzim. Doškářovi mne doprovodili na kole a pak přivítali v Novém Boru, jak to dělají od té doby každý rok spolu s Nešporovými a dnes už mnohými dalšími přáteli nejen z Nového Boru a Lidic. Vloni jsem trasu poprvé prošla celou a ukončila v Novém Boru 22. května, ve výroční den, kdy ji došly i lidické ženy v pětačtyřicátém. Pepa Doškář trasu projel celou na kole, za čtyři a půl dne.

Věřila jste si na začátku? Ujít více než čtyři stovky kilometrů, není maličkost.

Na začátku jsem vůbec netušila, jestli to dokážu. Měla jsem za sebou jen pochod Praha - Prčice, kdy jsem napotřetí dokázala ujít 50 km a pak druhý den zkolabovala a nebyla schopna chůze. Nějakým zázrakem to ale na pochodu šlo, i když první rok mě všechno bolelo hned od druhého dne a bylo potřeba hodně odhodlání. I na bloudění a cesty v horku, městy, po asfaltu a jiná překvapení.

Neměla jsem ubytování, tak jsem brala, co se našlo tam, kam jsem došla. Jít na konci 40kilometrové trasy přes celé město, než najdete něco volného, není snadné, ale vzala jsem to jako součást toho, co jsem ve vzpomínce na tehdejší pochod žen měla prožít. Letos už bolestí nohou bylo mnohem méně, tělo si zvyklo, trasu znám, je to snadnější.

Antonín Nešpor, předseda o. s. Lidice a jinak také vámi zmíněný syn lidické ženy paní Kohlíčkové, rozené Horákové, Haló novinám řekl, že všechny trasy pochodů lidických žen nejsou dosud řádně zmapovány. Ony do vlasti putovaly v různých skupinách různě. Už se toho chopil nějaký historik?

Nevím o nikom takovém a všechny historiky prosím, aby se toho někdo z nich ujal. I téma pochodů smrti je velmi málo zmapované, mnohé oběti jsou dosud neznámé a je na období konce války vlastně obecně dosti zkreslený pohled. Vidíme spíš rudoarmějce a šeříky, Američany v Plzni, a jejich zásluhy o vítězství a naši svobodu jsou obrovské a nerozporovatelné. Je to tak správně.

Ale v té radosti z osvobození se ztratila spousta utrpení neznámých a obyčejných lidí, byly to ty nesmutnější a zbytečné oběti. Na pochody smrti byly vyhnány většinou desetitisíce nebo tisíce vězňů a přežilo je jen pouhých několik set, někdy i méně. Repatriační tábory, které zachycovaly ty, kteří pochody smrti, koncentráky, válku přežili, poskytovaly často velmi kruté podmínky. Cestovat domů na vlastní pěst bylo zase riskantní.

Na pochodu se téměř všude zastavuji u pomníků z druhé světové války, je tam tolik obětí z konce dubna, prvních květnových dnů 1945, tolik neznámých vojáků, jak německých i jiných. A hned vedle je téměř vždy pomník z první světové války s nemenším počtem jmen. Stejně jako u nás, mnohé rodiny ztratily své drahé. Ještě se z toho nevzpamatovaly a 20 let na to se rozpoutalo další, mnohem horší peklo.

Pokud vás dále zajímá, co Milena Městecká plánuje na příští rok a rok 2015, kdy vzpomeneme 70. výročí pochodu lidických žen, čtěte úterné tištěné Haló noviny (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.

Monika HOŘENÍ

Kudy šla pětice lidických žen?

Nacističtí dozorci zahájili vyklízení KT Ravensbrück (zde byly lidické ženy internovány) před postupující Rudou armádou 27. dubna 1945. Každé dvě hodiny vyrážel na pochod smrti transport 2000 vězeňkyň. Pětice žen k ránu 28. dubna za Wesenbergem utekla z transportu při bombardování města, přechod fronty přečkala poblíž tohoto města. »Maminka vyprávěla, že více než den tam kdesi ležely v úvozu či roklině, mačkaly se k sobě, aby se zahřály, jaká byla zima, ale hlavně - aby přežily kanonádu,« přibližuje okolnosti pochodu Antonín Nešpor.

Když ustala střelba, ženy uviděly na silnici sovětského vojáka, který je nasměroval k nejbližší vojenské kuchyni. Tam se nacházela spousta vězňů, ale dostaly aspoň něco k snědku. V okolních prázdných staveních toho moc k jídlu nezbylo, vše si vzali prchající Němci. V tomto místě ženy zůstaly nějaký den, než vyrazily dále. Připojili se k nim i další vězňové.

Přesné stanovení trasy není po tolika desetiletích již možné. Jistotou je začátek v ravensbrückém koncentráku a konec v Novém Boru. Tam došly 22. května 1945.

(mh)

11. 6. 2013  Monika HOŘENÍ