Tiché umírání americké levice

Existuje v dnešní Americe levice? Je tu samozřejmě levicová ideologie, levicovost v myslích, levicová teorie a kritika. Ale existuje tu levicové hnutí? Existuje levice coby opoziční politická, kulturní či ekonomická síla? Je někdo vystrašený nebo omezovaný levicí? Existuje protivník, opoziční síla vůči drtivé mašinerii neoliberálního kapitalismu a jeho politickým šéfům? Bohužel. Lze mluvit o ztracené generaci...

V CounterPunch a podobných publikacích, jako jsou Monthly Review a New Left Review, můžeme zveřejňovat, a činíme tak, analýzy kapitalismu a jeho vnitřních zranitelných míst, katalog jeho dravosti a válek k vojenským záborům, resp. imperiálního vykořisťování. Ale kde je naše schopnost čelit každodenním hrůzám úderů bezpilotními letouny, seznamům zabitých, masovému propouštění, plenění penzí a hrozivé noční můře klimatických změn? Je hořkou skutečností, názorně vnesenou do středu pozornosti pěti roky s Obamou, že levice je ochromená a politicky impotentní síla právě v okamžiku, kdy by ekonomické nerovnosti, zosnované našimi nejvyššími vládci v Goldman Sachs, kteří řídí globální ekonomiku, měly probrat dlouho skomírající hnutí odporu zpět k životu.

Chybí vůle po sjednocení

Místo toho se zdá, že levice nemá sílu sjednotit se, přenést kritiku do praxe, vystupovat proti válkám, vzdorovat nájezdům na základní občanské svobody, že je neschopná čelit vládě akcionářů a pojišťováků, neschopná nějak významně blokovat ostří parazitního ekonomického systému, který glorifikuje lačnost a přitom okrádá ty nejslabší a nejchudší, a je neschopná vyrovnat se se skutečným odkazem člověka, v něhož vložili svoji důvěru.

Tohle je politika vysilování. Stala se z nás zbytečná generace. Dosáhli jsme okamžiku historického selhání, jež by otřáslo dokonce i Nietzschem. Stojíme na okraji, v politickém exilu ve vlastní zemi, v určité němé temnotě, politické okluzi, stále posedlejší - jak radikální historik umění Tim Clark napsal před pár lety ve znepokojivé eseji v New Left Review - tragédií naší vlastní porážky.

Zamyslete se nad tímhle. Dvě třetiny amerických voličů odmítají pokračování války v Afghánistánu. Stejné množství protestovalo proti zásahu v Libyi. Ještě víc se jich děsí ponuré vyhlídky vstupu na syrské jeviště. Přesto tu neexistuje žádné protiválečné hnutí, jež by přeneslo tuto dusivou deziluzi do akce. Nedochází k žádným masovým demonstracím. Žádná systematická snaha bránit náborům do armády. Žádné celonárodní stávky. Žádné studentské stávky. Žádné odhalující kampaně proti společnostem zapojeným do techniky bezpilotních letounů.

Podobné všeobecné znechucení je zjevné, pokud jde o uvalení strohých úsporných opatření během vleklé a vyčerpávající hospodářské krize. Ale opět tento doutnající vztek nemá žádný politický výstup v současném politickém klimatu, kde obě strany plně obsáhly až samu spodní hranici matematiky neoliberalismu.

Zakázané téma

Bezdomovectví, bující po celé Americe, je přísně zakázané téma, nezmiňované v tisku, nepřítomné v politických debatách. Hlad, prohlubující se krize ve venkovské i městské Americe, je tabuizované téma, jaksi přenechané náboženským, jídlo vzývajícím charitám nebo vrtkavým rozmarům firemních odpustků. Co nám místo toho nabízejí? Zbožná kázání o pracovní etice, posvátnost rodinného svazku, samoregulující projímadlo tržních sil.

Ekonomické ožebračování černé Ameriky, surové a neúprosné, je zkrátka vystrkávané, vymazávané z politického dialogu, dokonce i na sezeních černošského výboru Kongresu. Místo toho kdykoli Obama zmiňuje tíživou situaci černých Američanů (podle mých propočtů asi tak jednou za dva roky), jak to dělal ve svých blahosklonných nástupních projevech letos na jaře, vyplísní je za odklízení jejich činů, a napomíná je, aby si přestali stěžovat na své podmínky a tvrději pracovali na přijetí nezodpovědného plánu bílé podnikatelské kultury.

Samozřejmá potřeba rozsáhlých projektů veřejných prací k oživení ekonomiky a k zařazení lidí do práce běží beze zmínky, zatímco tisk a politici se zapojují do falešné debaty o podrobnostech zabavování a navzájem si brousí nože, aby začali ořezávat sociální zabezpečení a zdravotní péči. Kde je kolektivní pobouření? Kde jsou pochody na Kapitol? Obsazování kongresových úřadoven?

Před několika týdny jsem napsal esej o nechvalném sdělení Obamovy vlády - ospravedlňujícím nálety bezpilotními letouny v zemích jako Pákistán a Jemen, proti kterým USA nejsou oficiálně ve válce. V jednom výmluvném paragrafu právník ministerstva spravedlnosti citoval Nixonovo ilegální bombardování Kambodže během vietnamské války coby precedens k Obamovým úderům bezpilotními letouny. Připomeňme si, že bombardování Kambodže donutilo několik vysokých činitelů v Nixonově kabinetu k rezignaci, včetně dopisovatele CounterPunch Rogera Morrise. Zažehlo také studentské povstání v Kent State, jež vedlo guvernéra Ohia Jima Rhodesie k vyhlášení výjimečného stavu a k rozkazu Národní gardě zaútočit na areál školy. Jednotky gardy zahájily okamžitě střelbu do protestujících; čtyři zabily a devět jich zranily. Válka přišla domů.

Kde jsou protesty dnes?

Životní prostředí se páře, nitka po nitce, právě před našima očima. Každý den přináší horší zprávy. Obojživelníci napříč severní Amerikou ostře ubývají. Nepředstavitelně divoké bouře skrápějí Velké pláně týden co týden. Arktida bude brzy bez ledu. Hladina spodní vody v největší vodní zásobárně světa prudce klesá jako nikdy. V tuctech kalifornských měst je karcinogenní vzduch. Puštík karibský je na vymření. Vlci ve Skalistých horách začali být stříleni po stovkách. Včely, velcí opylovatelé, mizí od pobřeží k pobřeží, likvidovány zemědělskou chemií. Období hurikánů už trvá od května do prosince. A prakticky vše, co ekologické hnutí dokáže nabídnout k odporu, je pár módních protestů proti ropovodu, který už je hotovou věcí.

Naše politika ztratila sociální cítění a liberálové v Americe se poddávají každému zneužití, máčeni v toxickém bahně sžíravé rétoriky. Netrpělivě polykají každou placebo politiku (navenek se tvářící jako účinná - pozn. překladatele), jakou jim Obama předhodí ve svědomité obraně jakéhokoli napadení základních práv. A každá zrada poslouží jen k tomu, aby se jeho zbožňující družině dostalo jeho vytouženého úsměvu, a ještě naléhavěji jeho mrknutí a kývnutí. Přesto další pokračují v dogmatickém levicovém kruhu nekonečně, jako postavy, jimž Dante svěřil jejich věčné role, v ideologické slepé uličce totožné politiky. Kolik strpíme, než povstaneme? Lživá válka, vydrancovaná ekonomika, přehřátá atmosféra, vypleněný záliv, ztráta habeas corpus, vraždění amerických občanů.

Člověk se v této rozsáhlé krajině zoufalství marně rozhlíží po sebemenších záblescích skutečného povstání a lidové vzpoury, jako by zkoumal národ náměsíčných. Zůstáváme podivně neteční tváří v tvář našemu vlastnímu vymírání...

Jeffrey St. CLAIR
CounterPunch

(zestručněná verze přednášky na Oregonské univerzitě)

Překlad (rv)

(mezititulky redakce)

(Jeffrey St. Clair je redaktorem časopisu CounterPunch. Spolu s Joshuou Frankem je také autorem knihy »Bez naděje: Barack Obama a politika iluzí«.)

23. 7. 2013  Jeffrey St. CLAIR