Konfucius a komunisté

V jednom dokumentu o komunismu říká Helmut Schmidt, spolkový kancléř v letech 1974 - 1982 toto: »Jednou jsem řekl Teng Siao-pchingovi napůl vážně, napůl v žertu: Říkáte si komunistická strana, ale ve skutečnosti jste konfuciánská strana. Hovořili jsme anglicky a on řekl: No a? To znamená, že pro něj to vůbec nebylo důležité.«

Čínská vláda skutečně nabízí těm občanům, kteří nejsou ochotni přijmout plně doktríny komunistické strany, možnost obrátit se k tradičnímu pojetí člověka a společnosti jako cesty »tao«, jak je zformuloval Konfucius. Zdá se, že zatímco ještě Velký kormidelník Mao považoval konfuciánství za nepřijatelné pro směřování Číny k socialismu, neboť i evropští sociologové počátku 20. století označovali konfuciánství za hlavní příčinu čínského úpadku, tak na počátku století 21. prožívá nejen Čína novou vlnu zájmu o tuto filozofii. Je snad na tom starém filozofovi něco nadčasového nebo se tento čas něčím podobá době, v níž tvořil své myšlenky?

Soulad a Řád

Problémy současného světa, zdá se mi, nespočívají již jen na otázce, zda je správná cesta vedoucí pouze vpravo či pouze vlevo. Otázku vhodnosti ryze soukromého či kolektivního vlastnictví výrobních prostředků pro další ekonomické a politické směřování světa řeší stále více výrobní prostředky samy svou technickou vyspělostí a vytváří tak jakousi diktaturu výrobních prostředků.

Potřeba efektivity je ale základní diktát přírody, kterému se podřizují všechny formy nejen živé, ale i neživé přírody. Zvláště však život, který je omezený, se snaží maximálně účelně využít každou příležitost k reprodukci a růstu. Konfucius to vyjádřil následovně: »V Řádu soulad je věc nejcennější, odtud Cesta starých králů získala svou krásu. Na něm jsou závislé jak velké věci, tak drobnosti. Když se věci nedaří, ten, kdo zná soulad, bude je moci sladit. Než, nebude-li soulad sám v souzvuku s Řádem, pak se věci stále nebudou dařit.« Starý filozof tak odkrývá podstatnou příčinu našich všeobecných potíží, kterou je zjevný nesoulad mezi naší technickou vyspělostí a naším porozuměním komplexnosti života, jíž jsme navzdory míře pokroku stále a navždy podřízeni nejen ve věcech velkých, ale i v každodenních drobnostech.

Zatímco technika (inspirovaná jak jinak fascinující efektivitou přírody) běží vpřed, člověk zaostává a ocitá se v disharmonii. Naše věci se tak »nedaří«, a to navzdory všem dostupným prostředkům. A protože neznáme »soulad«, nemůžeme je sladit a upadáme do stále hlubšího rozporu. Civilizace postupně selhává.

Co bylo dřív: bůh či Řád?

Konfuciův Řád je ovšem velmi zajímavé téma. Jak víme, nevytvořil starý filozof žádnou vlastní ontologii a jeho »cesta« je čistě souborem etických a morálních norem, nicméně se opírá o tradiční čínské chápání světa. Tajemný Řád však není pouze typicky čínskou myšlenkou. Jak totiž ukazují studie v oblasti praindoevropské religiozity a vývoje praindoevropského jazyka, neexistoval v podstatě žádný společný praindoevropský termín označující něco jako náboženství, kult, kněze a dokonce ani něco jako osobního boha tak, jak nám to předkládá západní židokřesťanská tradice.

Existuje však klíčové slovo a slovní kořen - hrta - z něhož vzešlo védské Rta, íránské arta, ale také latinské ritus. A protože se védské Rta interpretuje jako »vesmírný řád«, je myslím zřejmé, že i český výraz řád může mít původ v tomto klíčovém a praindoevropském slovním kořeni. Nikoliv tedy bůh, ale v podstatě »ateistický« řád je to, co lidé rozpoznali v okolním světě a co se později stalo matkou boha, bohů a náboženství vůbec...

Po zlém to nepůjde

Konfucius také říká: »Vládni lidem nařízeními, udržuje mezi nimi pořádek tresty, budou od tebe prchat a ztratí veškerou sebeúctu. Vládni jim mravní silou, udržuj mezi nimi pořádek Řádem, a podrží sebeúctu i přijdou k tobě z dobré vůle.« Represe, manipulace a zneužívání moci jsou tedy výrazem naprosté neúcty ke komplexnosti - Konfuciovu Řádu, a jejich výsledkem je pak chaos a rozklad společnosti, jaký sám Konfucius zažil a jaký zažíváme i my. Otázkou světa 21. století není, zda cesta vede vlevo/vpravo, ale jak udržet svět dole a nahoře...

Rozhodnou-li se občané jakékoliv země pro vlevo/vpravo, dospěje tato politika nakonec k rozhodující otázce celé politiky, totiž sebeúcty každého občana a jeho dobré vůle, bez nichž je kulturní společnost nemyslitelná.

A jak Konfucius říká jinde: »Urozený muž - rozumějme kulturní člověk - není nářadí.« Máte taky pocit, že tuto větu klidně mohl vyslovit Marx? Jestliže ano, pak lze jistě pochopit Teng Siao-pchingovu reakci na hloupou Schmidtovu urážku.

Západní politici se totiž vždy snaží urážet socialismus usvědčováním ho z cynismu a vyzdvihováním právě svých »tradičních« hodnot, které jim velí vládnout lidem nařízeními a byrokratickými směrnicemi, udržovat pořádek tresty, vodními děly a slzným plynem, a hlavně donutit je, aby ztratili veškerou sebeúctu a stalo se z nich nářadí.

Konfucius, kynismus a komunisté

KSČM je vyčítáno, že se neomluvila za svou minulost a nestala se »novou« evropskou levicí. Vyčítá se jí, že nedostatečně pohaněla svou minulost - a proto se »slušný člověk s komunisty nebaví«. Pravil ale Mistr, když o tom slyšel: »Co se již stalo, nerozbíráme. Co již běží, neposuzujeme. Co již náleží minulosti, nehaníme.« A ještě řekl: »Marné je kárat minulost, ale budoucnost by bylo možno ještě napravit.«

Existuje však evropský ekvivalent ke konfuciánství? Myslím, že ano a je to právě onen »kynismus« vycházející ze Sokratových slov pronesených na tržnici: »Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji.« Umírněnost, střídmost a hlavně »návrat k přírodě«, tedy nikoliv útěk zpátky do lesů, ale návrat k porozumění přírodě a přizpůsobení se jejím principům, onomu prapůvodnímu Řádu utopenému v dogmatech náboženství.

David HAVLÍK

15. 8. 2013  David HAVLÍK