Reklama
Rozhovor Haló novin se socioložkou Zuzanou Uhde

Život v extrémně nerovné společnosti je vězením pro všechny

Jste angažována v Iniciativě evropských občanů za nepodmíněný základní příjem. Jak jste se k tomu vlastně dostala?

Myslím si, že sociologie by měla být vždy provázána s veřejnými aktivitami, měla by tu být pro společnost. Dlouhodobě spolupracuji s různými neziskovými organizacemi a neformálními skupinami. Konkrétně zapojení České republiky do Iniciativy podnítila Alternativa zdola, která oslovila Marka Hrubce, editora knihy »Všeobecný základní příjem. Právo na lenost, nebo na přežití?«, do které jsem taky spolu s dalšími přispěla. Veřejná kampaň za nepodmíněný základní příjem nyní vzniká zezdola, přidávají se k nám další skupiny a jedinci. Ani mezi dalšími evropskými iniciativami to není úplně běžné, v minulosti totiž byly úspěšné iniciativy napojeny na etablované organizace.

Jak se Iniciativě daří?

Myšlenka nepodmíněného základního příjmu nebyla v ČR na veřejnosti příliš známá, proto je nutné s ní nejprve lidi seznámit a teprve potom se mohou rozhodnout, zda chtějí Iniciativu svým podpisem podpořit.

Téma nepodmíněného základního příjmu se u nás začalo prosazovat postupně. Nejdříve začala diskuse na akademické půdě, veřejnou diskusi spustila zejména právě probíhající celoevropská kampaň. Ta otevřela myšlence nepodmíněného základního příjmu cestu i do některých médií. Takže povědomí o nepodmíněném základním příjmu je v ČR stále malé, ale zvyšuje se.

Kolik je už shromážděno podpisů?

Přesný počet podpisů v současné době neznám. Sbíráme je totiž jak fyzicky na petiční archy na různých místech republiky, tak elektronicky. Řádově je současný počet získaných podpisů asi čtyři tisíce.

Je v této kampani jedno, zda lidé podepíší petici elektronicky na internetu, nebo na papíře?

Dokonce je snazší podepsat petici elektronicky. Připomínám, že je stále možné ji podepsat na www.vseobecnyzakladniprijem.cz. Sběr podpisů končí 14. ledna 2014. V České republice potřebujeme 16 500 podpisů. Kampaň probíhá v různých městech, v Praze probíhá řada seminářů a diskusí.

Jsme rádi, že se nám ozývají lidé z různých měst, abychom u nich udělali přednášku. Např. v Chrudimi proběhla diskuse o nepodmíněném základním příjmu 1. listopadu, 18. listopadu bude diskuse v Českých Budějovicích, 23. listopadu v Liberci, další proběhnou v Brně atd. Více aktuálních informací je na našich internetových stránkách.

Mohu z jiného soudku? Jste socioložkou. Jak byste vysvětlila závěr jednoho z průzkumů, který v uplynulých dnech probleskl médii - jde o zvyšující se agresivitu mladé generace.

Nezabývám se konkrétně sociologií výchovy. Ale podle mého názoru můžeme chování dětí vnímat jako odraz naší společnosti, ve které jsou děti vystavovány různým impulsům v televizi, na internetu, ve škole, na politické scéně, ve veřejném prostoru. Agresivní projevy dětí vidím jako odraz současné reality.

V červnu se v Praze konal první Kongres žen, jehož jste se zúčastnila moderací diskuse levicově zaměřených žen působících v různých veřejných oblastech. Jsem přesvědčena, že plně převést do praxe rezoluci tohoto kongresu (informovali jsme) mohou především strany levicové či středové. Ty pravicové těžko přispějí k realizaci genderové rovnosti...

Bariérou, na kterou narážejí snahy o prosazení různých občanských požadavků, nejen těch, které formuloval Kongres žen, je nedemokratičnost současné politiky. Politici se domnívají, že mají na čtyři roky podepsaný bianco šek a nemusejí se zabývat potřebami a požadavky občanů. Politika je ovlivňována finančními zájmy, problémem je sponzoring politických stran atd. Čím dále tím více se ukazuje nutnost prosazení participačního systému v politické i ekonomické oblasti, který by vedl k podpoře demokracie. Demokracie je vláda lidu, ne vláda »vyvolených«.

Druhý problém představuje marginalizace žen v politických stranách a marginalizace témat, která se týkají především životní zkušenosti žen. I když se některé političky snaží témata formulovaná v rezolucích Kongresu žen prosazovat, narážejí na omezení uvnitř vlastní strany. Zásadní roli zde samozřejmě hraje směřování konkrétní strany. Cíle, na kterých se usnesly účastnice Kongresu žen, jsou v rozporu s obecnými cíli politických stran, které prosazují neoliberální nebo konzervativní politiku. Takže jejich podpora těmto cílům má charakter spíše jen populistického předvolebního hesla.

Je šance na to, aby se aspoň některé body kongresové rezoluce zrealizovaly? Např. zlepšení postavení samoživitelek, uzákonění náhradního výživného, zajištění dostatečných kapacit veřejných školek a jeslí...

Určitě bychom se měli snažit vidět i pozitivní stránku věci. Rezoluce byly formulovány právě s ohledem na co největší praktickou realizovatelnost. Např. náhradní výživné je jednoduchý prvek, který by nezatížil státní rozpočet. V tomto případě se to může povést.

Ráda bych ale zdůraznila, že problém genderových nerovností, nerovnostní mezi muži a ženami, je daleko více zakořeněný a těmito kosmetickými úpravami – tím je i náhradní výživné - to nelze od základu proměnit. Genderové nerovnosti souvisejí s jednorozměrným důrazem naší společnosti na finanční úspěch a efektivitu, podporovaný ideálem nezávislého a soběstačného jedince. Ale individuální svoboda má smysl jen v širším společenském kontextu. K čemu by nám byla svoboda, kdybychom žili jako Robinson Crusoe na pustém ostrově, vykořeněni z mezilidských vztahů a vzájemné solidarity?

Pokud je náhradní výživné příkladem dílčího problému, co je třeba změnit především?

To hlavní je sociální spravedlnost, která je klíčovým prvkem i genderové rovnosti. Zmíněný nepodmíněný základní příjem není všespásné řešení, ale mohl by podpořit rozvinutí sociální spravedlnosti. Nepodmíněný základní příjem nabourává mylnou představu, že společensky přínosnými činnostmi, a tudíž po zásluze finančně oceňovanými, jsou pouze činnosti vykonávané jako placené zaměstnání. Tato ve strukturách naší společnosti zakořeněná iluze vytváří nerovnosti spojené se současnou genderovou dělbou práce. Nepodmíněný základní příjem otevírá možnosti pro společenské ocenění řady neplacených činností, jakou je například péče. A to by mělo dopad především na životní zkušenost žen. Sám o sobě sice nemůže nepodmíněný základní příjem změnit genderové struktury dělby práce, může ale změnit význam a důsledky této dělby.

Umožňuje stávající společenský systém genderovou spravedlnost?

Nemyslím si, že je v kapitalistickém systému genderová rovnost realizovatelná. Přinejlepším je možné dočasně zrovnoprávnit muže a ženy v rámci nějaké vrstvy nebo třídy. Ale zásadní nerovnosti mezi těmito skupinami ve společnosti zůstanou. Z dlouhodobého hlediska to ale znamená také udržování stávajících nerovných genderových struktur.

Uvedu příklad: Stále více se i u nás znovu rozšiřuje praxe, že rodiny z vyšších tříd si najímají pomocnici, která se stará o domácnost, pečuje o děti atd. Některé ženy se tak mohou vyvázat z »domácího údělu« a mohou se věnovat své profesi. Genderové struktury dělby práce ve společnosti však zůstávají stále zachovány. Je to stále žena, která pečuje o domácnost a o děti. Tato křehká situace zdánlivé genderové rovnosti v jedné rodině je napojena na sociální nerovnosti v lokálním i celosvětovém měřítku. Z dlouhodobého hlediska může relativně drobná společenská změna znovu etablovat tradiční rozdělení práce i v této rodině. Ačkoli se zdá, že pro nějaké skupiny žen je současný vývoj pozitivní, z hlediska proměn struktur genderové dělby práce je to vývoj nestabilní.

Vy se zabýváte právě těmito genderovými a sociálními nerovnostmi. Proč stále přetrvávají nerovnosti v příjmech mezi muži a ženami na stejných pracovních pozicích?

Kapitalistický trh práce předpokládá tzv. mužskou pracovní kariérní dráhu, nepřerušovanou obdobími péče o druhé. Ženy jsou znevýhodněny přerušením své pracovní dráhy v období péče o děti či staré rodiče. Ale i když žena nemá tyto závazky, bude na ni zaměstnavatel pohlížet stereotypní optikou, že má či bude mít děti, že bude pečovat atd. K tomu bych však ráda podotkla, že všichni jsme někdy ve svém životě závislí na péči druhých. Iluze soběstačnosti a nezávislosti, která je spojována s mužským zaměstnancem, je falešná. I on je ve svém životě závislý na péči či podpoře lidí ve svém okolí. Je třeba redefinovat iluzi »nezávislého« jedince, který se může věnovat jen zaměstnání bez povinností v domácnosti.

Neoliberální vlády privatizací státu postupně osekávají veřejné služby, což má značný dopad právě na postavení žen. Jaký je váš názor?

Budoucí historikové budou to, co se zde od 90. let událo, charakterizovat jako katastrofu. Došlo zde k rozkladu veřejného modelu péče, který je pro rovnost žen a mužů zásadní. Přestože byla některá zařízení péče rigidně řízená, jejich existence byla pro proměnu postavení žen ve společnosti v průběhu druhé poloviny 20. století zásadní. Změnit systém fungování těchto institucí je přece snazší, než je zlikvidovat a pak znovu zřizovat, aby splňovaly nároky doby. Po roce 1989 se radikálně snížil počet jeslí, kapacita školek zdaleka neodpovídá počtu předškolních dětí. V minulosti byla výstavba sídlišť projektována tak, aby v nich bylo občanské zázemí, včetně škol, školek a jeslí. Dnes v těchto budovách sídlí soukromé firmy. V satelitních městečkách, urbánní noční můře 90. let, na takovéto instituce nenarazíte.

Podle mého názoru je nutné garantovat právo každého dítěte na místo v předškolním zařízení. Nemělo by to být vnímáno jako něco navíc, ale jako standard rozvinuté společnosti. Odpůrci tvrdí, že bychom tímto vytrhávaly děti z péče rodičů. To je přitažené za vlasy, právo na místo ve školce či jeslích neznamená povinnou docházku!

Zdá se mi, že se ženské hnutí často zabývá spíše společensky úspěšnými ženami – podnikatelkami, političkami. Kdo však sleduje zájmy a touhy žen z nejnižších vrstev společnosti – dělnic, prodavaček, žen pracujících za minimální mzdu, nezaměstnaných, bezdomovkyň?

Máte pravdu, v 90. letech tyto skupiny žen opravdu zmizely z hledáčku mnohých. Nutno podotknout, že i různé organizace působící v genderové oblasti, včetně akademických institucí, nevěnovaly těmto skupinám žen dostatečnou pozornost. Ale situace se nyní mění. Existuje řada organizací, které se zabývají migrantkami, bezdomovkyněmi, samoživitelkami apod. Ekonomická krize poukázala i na ně. Myslím si ale, že máme stále rezervy a těmto marginalizovaným skupinám žen by se měla věnovat daleko větší pozornost.

Mimochodem – a obloukem se vracím k nepodmíněnému základnímu příjmu - i těmto ženám by mohl základní příjem pomoci zajistit důstojný život. V kampani se často setkávám s výhradou: »Proč někomu dát něco za nic?« Ve skutečnosti je ale pro každého skličující žít ve vyhroceně nerovné společnosti. Kdo by chtěl žít za vysokými ploty v luxusních domech s obavou vyjít ven, kde by se mohl stát terčem oprávněného hněvu lidí, kteří žijí v chudobě obklopeni bohatstvím druhých? U nás si lidé málo uvědomují, že život ve společnosti, která je extrémně nerovná, je vězením pro všechny.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.2, celkem 33 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama