Antonín Nešpor a školní děti při výsadbě hrušně v Novém Boru 24. října. FOTO – Markéta RŮŽIČKOVÁ
Rozhovor Haló novin s Antonínem Nešporem, předsedou Občanského sdružení Lidice

Vysazují lidické »Posly naděje«

V závěru října Občanské sdružení Lidice (OSL) vysadilo v Novém Boru další »dceru« památné Lidické hrušně.

Ano, projekt, který realizuje naše občanské sdružení, nese název Posel naděje. Oživujeme jím zanedbanou propagaci této živoucí »památky«, která vyhlazení Lidic v červnu 1942 přežila jako jediný ovocný strom uprostřed bývalé vesnice.

Události vysazení stromku se zúčastnili i novoborští školáci. Těší vás zájem dětí a podpora, kterou historii Lidic věnují jejich učitelé?

Zájem žáků o vysazenou hrušeň samozřejmě vítáme. Výsadbě předcházela beseda s lidickými ženami paní Miladou Cábovou a Miloslavou Kalibovou. Toto jsou hlavní důvody, proč takové akce pořádáme. Děti se od žen dozvědí, co před tím některé ani netušily. Osobní zkušenost, kterou děti pozorně vyslechnou, jim zůstane v paměti po celý život.

Víte, je velmi zajímavé sledovat reakce dětí. Vloni ve Švermově se jedno děvčátko zeptalo: »A jak je možné, že byly děti usmrceny plynem, když vlastně nic neudělaly?« Na takové otázky nelze jen tak odpovědět. V Novém Boru zase zaujal příběh paní Cábové, jak na ni její milý celou válku čekal, než se z lágru vrátí, aby se po válce vzali. Ještě po besedě přišly dvě dívenky a povídaly si s našimi ženami. Velmi důležitá je příprava dětí na besedu, tu samozřejmě zajišťují učitelé, když je předem motivují. No, a vlastní výsadba je přípravou na starost dětí o mladý stromek.

Dodnes si pamatuji, jak jsme v základní škole vysadili jabloň, o kterou se dosud další žáci školy starají. V Novém Boru, ve Švermově i Tachově k tomu mají díky besedě a vyprávěné legendě dvojnásobnou motivaci. Aby děti poznaly i »matku« hrušně, věnovali jsme škole její velkoplošnou fotografii od kladenského fotografa Milana Petriščáka.

Proč byla další »dcera« hrušně vysazena právě v Novém Boru? Jaká je vazba Lidických na toto město?

To jsou dvě odlišné otázky. Když se vysazoval štěp vloni na podzim ve škole ve Švermově, jinak řečeno v Kladně-Hnidousích, mezi pozvanými hosty byli i přátelé z Nového Boru. Pro myšlenku projektu se nadchli a doporučili výsadbu vedení školy v Boru. Ostatní už šlo téměř samo. Byli jsme osloveni paní ředitelkou, ta oficiálně pozvala lidické ženy, a tak jsme smluvili termín výsadby při příležitosti 250. výročí školy. Pro letošní rok jsme měli dohodnuto více štěpů, ale bohužel jarní mrazíky udělaly čáru přes rozpočet. Tak zbyly jen dva roubovance. Jeden pro Nový Bor a druhý jsme vysadili 9. listopadu do míst, kde vznikaly sochy dětí Pomníku dětských obětí války. Tedy do zahrady před ateliér manželského páru sochařů, zesnulé Marie Uchytilové a Jiřího Hampla.

Děti z novoborského základní školy výsadba Lidické hrušně velmi zaujala. FOTO - Magda SVOBODOVÁ

Jak jsme se s Novoborskými setkali a spřátelili, je delší historie a to přátelství má více vazeb. Když v r. 2000 začal usilovat německý Lidový spolek pro péči o německé válečné hroby o umístění pohřebiště v prostoru evangelického hřbitova v Praze naproti Strašnickému krematoriu, kde je uchován popel našich 2154 zavražděných hrdinů, moje maminka Anna Nešporová, rozená Horáková z Lidic, se rozhodla protestovat. U Strašnického krematoria je uchován popel příbuzných z rodiny Horáků a Stříbrných a dalších občanů Lidic. Celkem 26 zastřelených 19. června 1942 na Kobyliské střelnici bylo v krematoriu zpopelněno. Maminka iniciovala petici proti umístění ostatků exhumovaných nacistů právě zde, v pražské nekropoli. Nedala na legendu, že se jedná o obyčejné vojáky wehrmachtu. Vždyť při Pražském povstání přes Prahu přecházela elitní vojska SS, a to nebyli jen obyčejní vojáci wehrmachtu, jak přívrženci spolku vykládali. Z celé republiky přišel pak dostatek podpisů, aby maminka mohla požádat o slyšení v parlamentu. Nakonec to nebylo ani třeba, protože se proti umístění hrobů nacistů zvedla vlna odporu přímo v Praze. Přesto nejvíce podpisů sesbírali novoborští a českolipští aktivisté ČSBS a ČsOL. Ovšem to jsme se ještě dlouhá léta nesetkali.

Až v r. 2010 jsem byl požádán o pomoc právě Novoborskými, zda bych nevěděl, jak na pomník nacistů v Novém Boru. Doporučil jsem opět protest formou petice a zajistil její zveřejnění na stránkách našeho sdružení www.lidice.cz. Tak vznikla jedna z vazeb Novoborských na naše OSL. A po r. 2010 se rozeběhla naše spolupráce naplno. Abychom podpořili tradice, byla vysazena v Novém Boru ve Smetanových sadech Lípa lidických žen na připomínku konce jejich transportu smrti z Ravensbrücku. Navazuje na to vlastní rekonstrukce trasy transportu smrti, která byla letos uspořádána už potřetí za přispění právě Novoborských. Tuto akci si vzala za svou paní Milena Městecká z Prahy (rozhovor s ní jsme přinesli 11. června – pozn. red.).

V České Lípě, kde skupina žen z Lidic, když přišla pěšky po trase 460 km dlouhé, poprvé spala, byla za přispění místopředsedy ČSBS České Lípy Zbyňka Cincibuse odhalena pamětní deska. Vloni k 70. výročí vyhlazení Lidic se navíc běžela štafeta po stopách transportu smrti lidických žen. Při odhalování pamětních desek byli přítomni nejen běžci a cyklisté, kteří absolvovali cestu z Ravensbrücku, ale i odbojáři a zástupci Nového Boru a České Lípy. Mezinárodní štafetu zakončil navázáním stuhy prezident Klaus v Ležákách.

Je toho hodně, při čem všem jsme se s Novoborskými sešli. Patří k tomu i vernisáž výstavy sbírky uměleckých předmětů, věnovaných na podporu Lidické hrušně, v Galerii Egermann.

Kde přesně můžeme v pietním areálu v Lidicích tento památný strom najít?

Hrušeň najdete uprostřed pietního území, stojí kousek od můstku přes potok, pod základy kostela. Označena je stejně jako další státem chráněné stromy, cedulí se státním znakem republiky s označením Památný strom.

Vy jste tím, kdož Lidickou hrušeň »objevil«. Na základě čeho jste doložil, že je opravdu stromem, jenž přežil nacistické vypálení obce?

Nejde o objev v pravém slova smyslu, vždyť jsem s ní po válce vyrůstal a vyrůstali zde moji vrstevníci - děti lidických žen. Kdykoliv jsme šli na starý hřbitov, kde leží moji praprarodiče a který Němci vyrabovali a srovnali se zemí, vždycky jsme museli přes můstek, tedy kolem hrušně. Po válce si lidické ženy na rozvalinách hřbitova našly místa, kde měly dříve hroby svých příbuzných. Jen některé z nich se podařilo označit. Dnes jsou tu místo náhrobků jen návalky porostlé lomikamenem, většinou jen s prostými křížky. Veškeré náhrobky vzaly při rabování za své. Část náhrobních kamenů byla použita do základů budovaných německých kasáren v Praze-Veleslavíně.

Po nástupu nového ředitele Památníku Lidice se začaly na pietním území kácet náletové dřeviny. V obavě, aby hrušeň nepřišla k úhoně, požádal jsem o prohlášení této bývalé obecní hrušky památným stromem a bylo mi 11. července 2007 vyhověno. Lidická hrušeň dostala kódové označení 4930.

To, že jde o původní strom, vysazený před 10. červnem 1942, mi potvrdila paní Anna Peková, rozená Stříbrná, z Lidic. Společně s panem Václavem Vandrdlem, obecním strážníkem z Lidic někdy v r. 1940-41, vysadili v místech přestárlých obecních hrušní tři štěpy. Bylo to podél cesty od můstku ke škole. »Naši« památnou hrušeň vysadili hned u obecní studny. Její betonový poklop je od kmenu vzdálen necelé čtyři metry. Studna je samozřejmě na stejném místě, jako před vyhlazením Lidic. Svědectví paní Pekové je prvním vodítkem k identifikaci.

Dalším důkazem je známá fotografie MUDr. Quida Jeřábka z r. 1941, která zobrazuje lidický kostel od severu a je na něm vidět poloha můstku přes potok, obecní studna a zároveň naše hrušeň. Jak jsem proměřoval úhly a délky v terénu, je uvedeno na našem webu. Jedním z posledních důkazů, že se jedná o původní strom, je dobrozdání Ing. Danuše Srbové z Kladna, která si strom prohlédla a sdělila, že věkem odpovídá uváděnému datu výsadby kolem r. 1940, a zároveň upozornila na fakt, že mladý štěp byl zlomen, avšak opět nasadil novou korunu. To, že hrušeň není pláně, což by určitě byla, kdyby se jednalo o náletovou dřevinu, potvrdil brněnský pomolog profesor Řezníček, kterému jsme zaslali plody k expertize, a on určil, že se jedná o odrůdu zvanou Pařížanka. I jeho dobrozdání najdete na našem webu. A pak mám i další svědectví, např. několik fotografií pořízených v době konání první tryzny 10. června 1945, i z pozdější doby.

Jaké plány má vaše OSL dále?

Kromě výstavy v novoborské Galerii Egermann, která potrvá do poloviny prosince a na kterou srdečně zvu i čtenáře Haló novin, připravujeme výsadbu dalších dceřiných stromů. Naše OSL bylo požádáno o jejich výsadbu i v zahraničí.

Dva štěpy vysadíme ve Velké Británii v místech spojených s Lidicemi. V městě Stoke on Trent, kde žil Dr. Barnett Stross, zakladatel hnutí »Lidice Shall Live!«. Rád připomenu, že v tomto obdivuhodném hnutí již za války pracovali lidičtí letci - Josef Horák a Josef Stříbrný, kteří v tu dobu bojovali ve 311. bombardovací peruti RAF. Po válce se Dr. Stross zasloužil o rozvoj nově vystavených Lidic. V r. 1947 poklepal na základní kámen Lidic, inicioval také vznik Růžového sadu přátelství a míru a položil základy sbírky uměleckých děl věnovaných Lidicím.

Dalším místem, kde bude vysazen Posel naděje, je vesnice Cwmgiedd (čti kumgíd) v jižním Walesu, kde za války, v r. 1943, natočil britský režisér Jenings film o lidické apokalypse. Ve filmu hráli lidické občany tehdejší obyvatelé Cwmgieddu. Každý hrál sám sebe, takže si jejich potomci dodnes připomínají prostřednictvím tohoto unikátu i své vlastní předky.

Posel naděje zamíří také do německých Brém, kde bude vysazen v zahradě zařízení sociálních služeb nazvaném Lidice-Haus, jež založil Dr. Ernst Uhl, bývalý brémský biskup. I zde mladí lidé, žijící v tomto domě, budou pečovat o hrušeň a připomínat si její pohnutou historii.

Co říkáte růstu nesnášenlivosti mezi lidmi, růstu neofašismu - u nás, v Evropě? Jak to jako syn lidické ženy vnímáte?

Fašismus je časovaná bomba. Bez ohledu na to, zdali má, či nemá jakékoliv předpony, zůstává ideologií, se kterou měli co do činění naši nacisty postižení a umučení příbuzní. To, že svou činností OSL připomíná projevy nacistické zvůle na příkladu lidické apokalypsy, jsme převzali od našich maminek a babiček. Ony po návratu z koncentračního tábora toto povědomí šířily, aby se už nikdo nikdy nedožil stejných konců v otrockém nacistickém područí, aby už neumírali lidé zbytečně a aby děti nikdo neposílal do plynu. Dopad projevů nacismu je jasný. Jedna část lidstva je rádoby vyvolena a ve jménu fiktivních privilegií a pravidel se snaží o vyhlazení jiné její části.

V době mých studií jsem slýchal heslo, že každé násilí je fašismus. Bylo to myšleno jako nadsázka, ale plně vystihuje podstatu germanizovaného fašismu, který celému světu předvedli němečtí nacionalisté, jinak řečeno nacisté. Podstatou veškerého násilí je opravdu jen chorobná potřeba jedněch, kteří si berou pro sebe, co jiní potřebují, a jsou proto schopni je ničit jakýmikoliv prostředky. Perzekucí, bojem, atentáty, otrockou prací i vyhlazením plynem. To je podstata nacismu.

Nacismus nacházíme i v jeho odnožích. Stejnými projevy se vyznačují i některá hnutí, která mají ve svém programu vyhubení jinověrců a bezvěrců. V každém případě je nacismus nelidský ve všech svých formách a je třeba jeho projevy stále připomínat, protože lidská paměť je bohužel příliš krátká. Kdyby žili naši předkové, kteří byli nacismem poznamenáni, nerozpakovali by se svým vnukům, kteří propagují myšlenky nacismu, ať už pocházejí odkudkoliv, napráskat.

Jedinou myšlenkou, kterou se mnohdy jen sporadicky daří lidstvu udržet, je i přes všechny lokální konflikty světový mír. Je i na našem OSL osvětou tomu napomoci.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.1, celkem 28 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama