Hrad Frýdberk přeměněný na kostel sv. Josefa.

Bezohlednost lupičů a zoufalství chudých

Na dvou blízkých hradech sídlili znesváření rytíři. Každou chvíli zkřížili meče, číhali na sebe a strojili léčky. Až se pánovi ze Smrkového Vrchu podařilo zajmout soupeře z Jedlového vrchu. Když se otec nevrátil domů, jeho dcera hned pochopila, kolik uhodilo. Rozhodla se, že se pokusí zajatce vysvobodit. Protože rytíři dosud nikdy nezasedli ke společnému stolu, pán ze Smrkového vrchu neznal protivníkovu dceru. Bez nejmenšího podezření ji přijal na hrad do služby. Dívka zjistila, že tatík je pečlivě hlídaný a nemůže utéct. Marně si lámala hlavu, jak to zařídit. Až jí pomohla náhoda. Zachránila dítě pána ze Smrkového vrchu a využila jeho vděčnosti.

»Tak ty jsi dcera z Jedlového vrchu,«  zamračil se rytíř, když se nechala poznat. Jenže už jí slíbil, že jí splní přání. »Usmiřte se!« naléhalo děvče. Po letech svárů na sebe pánové hleděli s nedůvěrou. »No tak,« pobízela je dívka. Nakonec napřáhli pravice a potřásli si jimi. Na paměť uzavřeného míru prý dostal hrad, kde došlo ke smíření, jméno Friedeberg podle německých slov der Friede - mír a der Berg - kopec. Dojemná pověst má vysvětlit, jak přišlo sídlo k mírovému jménu, tak podivnému v neklidné oblasti Jesenicka.

Biskup vykoupil hrad od loupeživých rytířů

Počátky hradu jsou obestřeny tajemstvím. Snad zde opěrný bod zbudoval už kníže Břetislav I. před polovinou 11.století. První osídlení oblasti s hustými lesy bylo slovanské a až další kolonizační vlna sem přivedla německé obyvatele. Z mlhy dohadů se Friedeberg, počeštěný Frýdberk, vynořuje na počátku 14.století. Tehdy se zde zabydleli loupeživí rytíři z rodu Wüstehube. Slovanská ves Sestřechovice v podhradí patřila vratislavskému biskupství, které si nechtělo nechat líbit řádění dobrodruhů. Když se biskupem stal Jindřich z Vrbna, pokusil se napjatou situaci opravdu řešit smírem. Nabídl hradním lupičům důchod z několika vsí, pokud zanechají výpadů do okolí. Stálý příjem je měl odradit od přepadávání statků. »Pchá!« tak nějak reagovali loupeživí rytíři. »Umíme si nakrást víc!« Rozlícený biskup na ně uvalil klatbu a prohlásil je za kacíře. Což příliš nezabralo. Nebo ano? V roce 1325 totiž původní lupiči prodali hrad novým, tentokrát Haugvicům. Ti podle dochovaných zpráv byli ještě horší a biskupské statky pustošili bez sebemenších zábran. Navíc se zmocnili i sousedního hradu Kaltštejna u Černé Vody, čímž rozšířili svou základnu.

»Už toho mám dost,« řekl si v roce 1358 vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé. Poučený marným pokusem svého předchůdce, rozhodl se Haugvice oslnit návrhem kupní ceny, která by se jim těžko odmítala. Lupiči chtějí rychle hodně peněz. Tento poznatek prověřený staletími se ukázal jako rozhodující. Za tehdy oslnivou sumu 3 100 kop pražských grošů se biskupovi podařilo koupit hrady i s frýdberským panstvím a zastavit neustálé plenění.

Zpěv uvězněného ctitele

Po husitském období se na hradě střídali zástavní držitelé, kteří nedbali na jeho opravy. Těch se Frýdberk dočkal až na konci 16.století. Nápisová deska umístěná vedle vchodu mezi náhrobními vypovídá o tom, že zpustošený hrad v roce 1582 obnovil »Martin, z milosti Boží biskup vratislavský«. Další přestavby se uskutečnily v letech 1613 - 1620, kdy palác i kaple získaly zasklená okna. Život v chladných zdech měla zpříjemnit kachlová kamna. Jenže nedlouho poté vypukla třicetiletá válka, která přinesla hradu pohromu. V roce 1639 sem vtrhla švédská vojska. I když se musela po pár dnech stáhnout, Frýdberk odsoudila ke zkáze. Výbuchy sudů se střelným prachem a následný požár přeměnily sídlo v ruinu.

Expozice Kamenického muzea v Žulové.

Zachovala se ale pověst, která zničení hradu vylíčila jako romantický příběh o chamtivosti, kterou překonala láska. Frýdberk pro vratislavské biskupství spravovali purkrabí. Posledním z nich byl rytíř Kuno, který se zprvu považoval za šťastného muže. S milovanou manželkou měl dva syny a dceru. Osud však nebývá tak vlídný, aby se rodinná pohoda udržela. Staršího syna zabili lupiči na cestě z Nisy, zakrátko ho do hrobu následoval druhý i zdrcená žena. Kunovi zůstala jen dcerka Vanda, která vyrostla do nebývalé krásy. Jednoho dne se na hradě objevil starý zbrojnoš s mladíkem, jehož představil jako syna zesnulého purkrabí z nedalekého Kaltštejna. »Na smrtelném loži mi pan Konrád uložil, abychom se uchýlili pod vaši ochranu,« vysvětloval ozbrojenec, že s novým purkrabím by stěží vyšli. »Buďte vítáni!« zaradoval se rytíř Kuno. Tak přece mu sudba přivedla nového syna, do něhož může vložit obnovené naděje. Mladí se do sebe navíc zakoukali, takže se opět všechno zdálo zalité sluncem.

Leč Kuno onemocněl a během pár dní zesnul. Na Frýdberk majitelé dosadili náhradního správce. Ten se rozhodl chytit příležitost za pačesy. Jeho synek neoplýval ani luzným zjevem, ani vlídnou povahou. Kdyby se ale oženil s Vandou, purkrabství by zůstalo v rodině. »Nechci ho, miluji mladého Konráda,« odmítla dívka. S takovou patálií, jakou je láska, si dovedl správce poradit. »Ach, ach,« naoko zdrceně vzdychal, když se jednoho dne vrátil z lovu v okolních lesích. »Vyřítil se na nás medvěd, rozsápal a odtáhl nebohého Konráda dřív, než jsme stačili zasáhnout.« Když Vandě oschly slzy, svolila ke sňatku se synem správce.

Jako tělo bez duše bloudil hradem starý zbrojnoš, který sem před časem Konráda přivedl. Neochránil ho, jak přísahal jeho otci. Vtom zaslechl tichý zpěv. »Ten hlas poznávám!« strnul. »Je to vůbec možné, nebo mě mámí sluch?« zapochyboval. Pak se ale vydal za zpěvákem a zjistil, že Konráda neroztrhal medvěd, ale zlý správce ho uvrhl do podzemního vězení. Zbrojnoš podplatil stráž a společně se svým svěřencem utekl do podhradí k sedlákům. Ti měli útisku nového správce dost a nechali se Konrádem vést k útoku na hrad. »Jsou v přesile,« zhodnotil situaci dočasný purkrabí. »Ani Frýdberk, ani Vandu nedostaneš!« zahrozil z hradby. Přikázal sluhům, aby sídlo zapálili. Se synem skončil v plamenech. Vanda se zachránila skokem z cimbuří, jehož následky utlumily větve stromů. Vanda s Konrádem se vzali a šťastně žili na Kaltštejně.

Z Frýdberku opravdu zbyla jen ohořelá věž a trosky paláce. V roce 1703 zde měšťané zřídili pivovar. V roce 1810 využili místo k výstavně neobvyklého kostela sv. Josefa. Jeho věž trčí z bývalé hradní věže.

Dělníci se vzbouřili proti snížení mezd

Malé, ale zajímavé Kamenické muzeum sídlí nyní v domě nedaleko hradu. Připomíná, že novodobé pojmenování města Žulová nevzniklo náhodou. Zdejší žulové balvany využívali stavitelé už od středověku. K rozmachu zpracování kamene ale došlo až v 70. - 80. letech 19. století. Z panelu v muzeu se dozvídáme, že na počátku 30. let 20. století na Frývaldovsku (nyní Jesenicko) bylo přes sto lomů a firem, které těžily a zpracovávaly žulu a vápenec. Mzdy dělníků byly za takovou dřinu malé, jak podává svědectví Julius Fučík v knize Frývaldov 1931. »Přinášelo se odtamtud 62 nebo 70 korun týdně. Počítali jsme na haléře, ne na koruny. A teď nám chtěli vzít 20 %. Zastavili jsme práci. Všichni,« líčí reakci dělníků novinář. V obci Žulová proběhla 10. listopadu 1931 úspěšná stávka. Majitel vápenek odvolal snížení mezd. »Dva dny jsme se smáli, viděli jsme, že máme sílu a že se ubráníme,« popisuje radost stávkujících Fučík.

Pak ale přišla rána. Majitelé firem začali rozesílat lístky s výpověďmi z práce. Jeden z nich pro Richarda Feikeho Fučík cituje: »Vzhledem ke špatným obchodům jsem nucen úplně zastavit po celou zimu provoz v horním lomu. Z toho důvodu musím Vás 14. listopadu 1931 vypovědět z práce.« Novinář výstižně charakterizoval zoufalství zdejších lidí: »Žili jsme v bídě, když jsme pracovali. Jak budeme žít bez práce?« V odporu proti postupu průmyslníků se sjednotili dělníci bez rozdílu národnosti či politického přesvědčení. V pondělí 23.listopadu byl vytištěn leták, kde se mimo jiné uvádí: »Stále ostřejší jsou útoky zaměstnavatelů na naše mzdy. Hrozbou, že budou dělníci propuštěni, chtějí je přinutit, aby si nechali líbit snižování mezd.« Protestní stávka a demonstrace na náměstí ve Frývaldově byla svolána na 25. listopad. Četníci však pochod zastavili už v obci Dolní Lipová a začali do dělníků střílet. Bilance byla děsivá - 8 mrtvých, 13 těžce zraněných a řada dalších zraněných. Pohřeb obětí o tři dny později se stal velkou demonstrací odsuzující krvavý masakr lidí, kteří jen požadovali práci a plat, který by je uživil. Protest Nelze mlčet  podepsalo v tisku na 70 kulturních a vědeckých pracovníků. Frývaldovská stávka v roce 1931 se stala inspirací pro řadu literárních děl. Těžba kamene se sice udržela v okolí Žulové do dnešních dní, ale produkce je podstatně nižší než v době rozmachu slezského kamenoprůmyslu.

Miroslava MOUČKOVÁ
FOTO - autorka


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.8, celkem 14 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.