Alexandra Doleželová (vpravo) pomáhá při vaření jedné z kuchařek bez domova. FOTO – archiv A. DOLEŽELOVÉ
Rozhovor Haló novin s genderovou expertkou Alexandrou Doleželovou, jednou ze zakladatelek o. s. Jako doma

Ženy bez domova jsou zranitelné a neviditelné

Čím se zabývá vaše občanské sdružení?

Občanské sdružení Jako doma se zabývá bezdomovectvím, konkrétně bezdomovectvím žen. Založily jsme jej s kolegyní Kristýnou Ciprovou v roce 2012. Obě jsme pracovaly v jiných ženských organizacích a zdálo se nám, že se tématu bezdomovectví žen u nás nevěnuje pozornost, že téma bezdomovectví žen je jen jaksi skryto v činnosti některých ženských a feministických organizací. Často se mluví o chudobě žen, ale už jen velmi málo v českém kontextu. Začaly jsme tedy hledat, jak jsou potřeby žen zohledňovány v azylových zařízeních a organizacích charity, které pečují o lidi bez přístřeší, a zjistily jsme, že tomu tak je málo. Bezdomovectví žen se tedy nevěnují ani feministické organizace, ani organizace pomáhající přímo osobám bez přístřeší. Přitom ženy bez domova mají specifické potřeby a problémy a jsou zranitelnější než muži.

Jaké specifické potřeby máte na mysli?

Například některé ženy se nechtějí v nízkoprahových zařízeních potkávat s muži. Často se totiž jedná o oběti různých forem násilí. Na ulici se ocitly v důsledku násilí v partnerství, a tam se pak setkaly s násilím od mužů kvůli své situaci. Azylové domovy jsou sice soustředěny buď na ženy, nebo na muže, ale nízkoprahová zařízení nikoliv.

Neexistuje také žádný výzkum zjišťující potřeby žen. Proto jsme se rozhodli, že naši pozornost soustředíme na tyto ženy, které – jak uvádíme na webu naší organizace www.jakodoma.org, »jsou zranitelné a neviditelné«. A my stojíme na jejich straně.

Statistiky uvádějí, že v ČR žije na 30 000 bezdomovců. Kolik je z toho žen?

Oficiální statistiky říkají, že ženy tvoří asi 13 % ze všech lidí bez domova. Organizace Naděje uvádí, že mezi svými klienty má asi 17 % žen. My tato procenta bereme tak trochu s rezervou, uvážíme-li, z jaké definice bezdomovectví vycházejí. Víte, bezdomovectví žen je hodně skryto. Ženy se velmi snaží udržovat si své sociální vazby, aby pokud možno nespadly přímo na ulici, také se bojí být na ulici kvůli násilí. Takže cestují »po gaučích« svých známých či nějakých zařízeních. Dostanou-li se na ulici, je to již ta nejzazší mez. A i tam se snaží nebýt vidět.

Jaká je tendence v počtu žen »na ulici«?

Podle našich zkušeností a zkušeností organizací, se kterými spolupracujeme, počet žen bez střechy nad hlavou, žel, u nás stoupá. Stoupá také věk těchto žen. Bezdomovectví se tedy čím dále tím více týká seniorek, které například nezvládnou platit nájemné po úmrtí manžela, po rozvodu apod. Tato skupina výrazně roste.

Problém hrozícího bezdomovectví seniorek snad musí přednostně řešit město, obec...

Mělo by to tak být. Ale... Problém spočívá ve stále omílaném neexistujícím zákoně o sociálním bydlení.

Co konkrétně ve sdružení děláte?

Naše práce se odvíjí v několika rovinách. Nezabýváme se tím, že bychom ženám bez domova zajišťovali bydlení, i když díky kontaktu s dalšími organizacemi jsme schopni jim v této oblasti poradit.

Jednou z našich činností je osvěta - poskytování informací ženám bez domova, aby věděly, kde mohou hledat pomoc, kde žádat sociální dávky, kde hledat nouzové bydlení. Nechceme ale tyto informace poskytovat my, nejlépe je znají ty, co jsou bez střechy nad hlavou nebo bez stabilního bydlení. Proto spolupracujeme se ženami bez domova, ze kterých se snažíme proškolit »odbornice na bezdomovectví«. Dokonce jsme s jednou skupinou žen vyjeli mimo Prahu. Tady trochu odbočím: ony při takovém krátkodobém výjezdu pookřejí. Nacházejí se totiž ve stálém stresu a takováto akce zlepší jejich psychický stav.

Aktuálně proškolujeme skupinu deseti žen, které budou posléze radit dalším ženám, jež na tom budou obdobně – v oblasti dluhů, nalezení bydlení, psychiky. To jsou témata, která si ženy samy vybraly. »Odbornice na bezdomovectví« shromažďují informace, vlastní zkušenosti a rady od poraden, které pak budou dále poskytovat ženám, které se ocitly v podobné situaci.

Druhým okruhem našich aktivit jsou kampaně pro veřejnost s cílem destigmatizovat ženy bez domova, tedy sejmout z nich jakousi negativní »nálepku«. Z výzkumu, který připravujeme, se ukazuje, že ženy bez domova mají pocit, že je na ně nahlíženo ještě hůře než na muže-bezdomovce. U mužů se bezdomovectví bere jako určitá součást životního stylu, ale u ženy to veřejnost nebere, považuje se to za nesplnění jejich role opatrovatelky rodinného krbu.

Třetím »balíkem« naší činnosti je vedení konkrétních žen bez domova, které vaří pro veřejnost jídlo. Nyní pracujeme s pěti dvojicemi kuchařek a rádi bychom jejich počet rozšířili. Pomáháme jim nakupovat sezónní suroviny, z nichž vaří. »Naše« ženy vaří zpravidla veganskou kuchyni, a jídlo pak rozdávají či prodávají za dobrovolný příspěvek. Vždy je to venku, mezi lidmi – např. v Praze na vltavské náplavce, při akcích, kde je větší koncentrace účastníků, na farmářských trzích apod. Spolupracujeme s kuchařským studiem, kde se jídlo vaří, takže připravený pokrm zcela splňuje veškeré hygienické požadavky.

Když jsem hovořila o nutnosti destigmatizace žen bez domova, tak právě jejich kontakt s veřejností »na stánku« vede k prolomení určitých bariér.

Mohu se zeptat na ohlas ve veřejnosti?

Ten je různý. Někde se zadaří uvařené pokrmy zcela vyprodat a ohlas je víceméně pozitivní, někde se prodá méně. Naším dlouhodobým cílem je vybudovat vlastní »kamennou« kuchyň, kde by ženy bez domova vařily, a dokonce by činnost takové kuchyně měla být samofinancovatelná. Pak by naše organizace splnila jeden ze svých úkolů.

Jakým způsobem informujete o akcích?

Využíváme našich webových stránek, pracujeme na sociálních sítích. Především se snažíme využívat akcí hojně navštěvovaných lidmi. Například účast našich kuchařek na akci »Zažít město jinak« byla vyloženě úspěšná. Prozatím působíme v hlavním městě. Nejbližší naší akcí je benefice na vybudování kuchyně pro kuchařky bez domova. Koná se 16. ledna v pražském klubu Pilot a zvu i vaše čtenáře.

Odkud se vaše ženy rekrutují?

Z různého prostředí. Máme mladé ženy, které vyšly z dětského domova a neměly kam jít. To je vůbec velký problém. Z množiny mladých lidí bez domova je přes 50 % těch, kteří přicházejí z dětských domovů. Další »naše« ženy se propadly do bezdomovectví po úmrtí manžela nebo prošly násilným vztahem v partnerství a od takového partnera utekly. Pak jsou to i ženy, které zcela odvykly tomu, že může existovat něco jako domov – to jsou dlouholeté bezdomovkyně.

Z čeho financujete činnost sdružení?

Naše sdružení nemá akreditaci klasické sociální služby, takže na to nemůžeme čerpat peníze např. z krajských rozpočtů. Zatím čerpáme převážně z Evropského sociálního fondu. Víme, že to je na časově omezenou dobu, proto děláme vše pro to, aby se naše kuchařky samofinancovaly, a snažíme se získávat finance od veřejnosti, lidí, kteří nám fandí. Proto také již zmíněná benefice.

Co poradíte politikům, aby se zlikvidovalo nebo aspoň eliminovalo bezdomovectví?

Myslím, že by mohl pomoci zákon o sociálním bydlení. Ten by zachránil spoustu lidí, kteří spadnou »na ulici« v důsledku nějaké těžké životní situace. A to je i mým přáním pro začínající rok 2014 - aby se konečně tento zákon, ovšem nikoli bezzubý, objevil – zákon, který bude zajišťovat dlouhodobé bydlení, nikoliv podporovat ubytovny.

Máme finské zkušenosti. V této severské zemi chtějí do roku 2015 vymýtit bezdomovectví právě na základě tamního zákona o sociálním bydlení. Ve Finsku si spočítali, že sociální výdaje související s financováním azylového bydlení bezdomovců jsou vyšší, než když tito lidé bydlí v sociálních bytech. Žijeme ve světě paradoxů - některé domy jsou bez lidí (prázdné domy), a vedle máme lidi bez domova...

Máte možnost vaše zkušenosti sdílet s dalšími odborníky?

Jakási vzájemná informovanost mezi námi je. My se např. snažíme sdělovat dalším subjektům, pracujícím s lidmi bez střechy nad hlavou, že je důležité zohledňovat potřeby žen. Zkušenosti našich žen, pendlujících po azylech a ubytovnách, jsou také takové, že ne všechny ženy mohou vyhovět velmi přísnému řádu azylových zařízení (např. že se musejí v určitou hodinu vrátit »domů«, či v osm být na »nástupu«) a že jsou často některé bezdomovkyně z těchto zařízení z nějakého důvodu vyhozeny. Kam? Zpátky na ulici. V mnoha zařízeních klienti nemají klíče, přitom víme, že v zahraničí v azylu je běžný pravý opak. Všechny tyto postřehy a zkušenosti budou i ve shrnutí našeho výzkumu.

V Maďarsku došlo v minulém roce ke schválení zákona, který kriminalizuje bezdomovectví. Co vy na to?

To je ukázka protilidové konzervativní politiky a tendence k tomu vidíme v některých zemích. To, co se odehrává v Maďarsku, je velmi nebezpečné. Ale i u nás vnímáme určité antihumánní tendence - např. ve vyhazování lidí bez domova z tramvají...

Monika HOŘENÍ

 


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 5.8, celkem 27 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.