Rozhovor s Milanem Neubertem, předsedou Strany demokratického socialismu

SPaS je cesta správným směrem

Strana demokratického socialismu je na naší politické scéně ne příliš dlouhou dobu.

Přesto uplynulá léta lze hodnotit jako pozitivní. Proč?

Stáří politických stran je dost relativní záležitost. Strana demokratického socialismu (SDS) existuje pod tímto názvem již 13 let. Připomenu čtenářům, že jsme vznikli politickým sloučením bývalé Strany Levého bloku (SLB) a Strany demokratické levice (SDL) a že se i na nás tudíž vztahuje jak stigma selhání vedení KSČM jako celku z přelomu let 1992/93, tak i antikomunistické usnesení Bohumínského sjezdu ČSSD. Řekl bych, že jsme se z těchto traumat na levici dokázali poučit a že konzistentně a dlouhodobě prosazujeme myšlenku vícebarevné spolupracující levice. Za úspěch považuji, že se nám alespoň částečně podařilo prosadit povědomí, že různě organizované levicové proudy mohou mít efektivně společné zájmy, a tedy i akční program.

V Evropě patří k členským stranám sjednocené levice. Jak je ostatními členskými stranami chápána, když vlastně proti nečlenské KSČM má menší politické zázemí?

Strana evropské levice (SEL) je pokusem sjednocovat levici na evropském půdorysu. Její členské strany jsou velmi různorodé a odrážejí velké kulturní a politické rozdíly v jednotlivých evropských zemích. SDS podle mne představuje pro většinu ostatních partnerů v SEL ty české komunisty, kteří si neumějí představit budoucí přechod k socialismu jinak než na celoevropském základě a než na bázi levice, která překračuje klasické komunistické schéma. Všichni v SEL vidí, že v otázkách praktické každodenní politiky není zásadního rozdílu v přístupech mezi formálně členskou SDS a formálně pozorovatelskou KSČM. SEL je politickým projektem snažícím se o integraci levice, o otevřené hledání společných průniků a koncepcí. Tam funguje princip konsenzu, velikost subjektů hraje sekundární roli. Naproti tomu levicová frakce Evropského parlamentu GUE-NGL je pragmaticky vzniklým seskupením, které se snaží o prosazení politicky možného v rámci Evropy a kde je naopak velikost subjektů primární.

Jaké jsou vlastně vaše priority a v čem se lišíte od KSČM?

Už jsem řekl, že v oblasti každodenní politiky jsou rozdíly mezi SDS a KSČM jen minimální. Proto také nikdo z nás v posledních letech neměl žádný problém podepsat se např. pod volební programy KSČM. Rozdíly mezi námi jsou spíše jen v hodnocení minulosti a v představách o přechodu ke spravedlivější společnosti. Pokud jde o naše priority, možná klademe větší důraz na význam aktivní účasti občanů na tvorbě politiky ve všech oblastech společenského života. Považujeme to za záruku toho, že znovu nedojde k odtržení teorie a praxe – jak se dřív říkávalo – a že se tím zajistí větší stabilita společenského systému. S tím souvisí i náš důraz na význam svobody jednotlivce. Bez ní si neumíme svobodnou, emancipovanou společnost představit.

Spolupracujete s mnoha levicovými stranami. Můžete nám říci, s kterými je tato spolupráce nejužší a v jakých oblastech?

Myslím, že nejužší spolupráce je z kulturně historických důvodů s německou Die Linke (dříve ostatně také Stranou demokratického socialismu) nebo Komunistickou stranou Rakouska. S nimi velmi často koncepčně pracujeme na půdě SEL, ale také třeba chystáme politicko vzdělávací aktivity pro občanskou veřejnost. Die Linke patří mimochodem rovněž mezi významné partnery KSČM. I tady se projevuje okolnost, že uvnitř Die Linke zůstaly ideové platformy, které byly v KSČM před 13 lety zrušeny.

Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip přednesl v minulém roce návrh na vytvoření Společenství práce a solidarity (SPaS), které by mohlo v budoucnu hrát významnou roli v odporu proti pravicovým alternativám našeho vývoje. Jak vy na to nahlížíte?

Považujeme to rozhodně za krok směrem, který je podle nás dlouhodobě správný a perspektivní. Osobně teď vnímám jako klíčové, zda se podaří vytvořit platformu, na níž se bude schopno cítit svobodně a plnoprávně co největší množství politických a společenských subjektů. Rozhodně to nebude nijak jednoduché, hodně bude záležet na zdánlivě nepodstatných otázkách způsobu komunikace a obecně organizace činnosti této platformy. Ze zkušenosti vím, že existuje velké množství levicově smýšlejících lidí, často i politicky neorganizovaných, kteří budou muset nejprve překonat vnitřní bariéru nedůvěry. Jenomže bez toho široký odpor proti pravici a jejímu tlaku nevytvoříme.

To by ovšem znamenalo najít společné programové cíle. Pokud jde o vás, jaké byste z vašeho programu pro takovou spolupráci vybral?

Asi by se slušelo nejprve připomenout, že SPaS chápeme jako platformu akční spolupráce, která nijak bezprostředně nemá ovlivnit ideovou orientaci jednotlivých spolupracujících subjektů, Ale máte pravdu, i tato platforma by měla mít svůj program. Považuji za důležité, aby se již na tvorbě tohoto akčního programu podílela celá sdružující se komunita. Určitě bych chtěl, aby se již v této fázi uplatnila priorita SDS, že se na tvorbě politiky musí aktivně podílet co nejširší vrstvy lidí, kteří si pak vezmou společně nalezené cíle skutečně za své. Předpokládám, že začneme hledáním společných zájmů a následně hledáním způsobů, jak jich dosáhnout. Osobně se budu snažit o to, aby se součástí diskuse stala otázka monopolů všeho druhu, otázka pohybu neproduktivního kapitálu a otázka zastavené demokratizace českého politického prostoru. Předpokládám, že diskuse na této platformě by mohla vést ke stanovení společných cílů.

Myslíte, že i pro další případné subjekty by takové cíle byly akceptovatelné?

Podle mne ano, pokud bude od počátku zcela zřetelné, že tyto cíle vznikají postupně skutečně demokratickou cestou, že žádný jednotlivý názor není a priori bez věcného důvodu odmítán. Proto bych rozhodně tuto první fázi tvorby akčního programu nijak neuspěchal. Myslím si, že se jednotlivé subjekty budou ke vznikající platformě přidávat postupně právě s přihlédnutím k průběhu tvorby jejího programu. Proto považuji formu jeho vzniku za tak důležitou.

Vraťme se ale k naší současnosti. Jak vnímáte koaliční tzv. reformy?

Proč říkat »takzvané«? Vždyť tato koaliční vláda se skutečně pokouší společnost reformovat, tedy přetvořit její mechanismy tak, aby více vyhovovaly zájmům těch bohatých, tedy v zásadě kapitálu, který nezná hranic. Mně osobně se to nelíbí, a to nejen proto, že to hrubě poškozuje okamžité zájmy těch méně privilegovaných, ale v dlouhodobém horizontu i zájmy těch bohatších, kteří si zatím nepřipouštějí, že při téhle hře postoupí úspěšně jen do druhého kola. Pak bude zvonit hrana i jim. Likvidace sociálního státu není jen likvidací sociálních dávek, je to i likvidace složitě vznikajících solidárních vazeb, které nám nejsou vrozeny, ale jimž se musíme učit. Takže levice má dost pádných důvodů, proč se proti těmhle neoliberálním reformám postavit.

Jak se těm, které jednosměrně poškozují platově průměrnou či podprůměrnou většinu, však bránit?

Podle mne není jiné cesty než lidem konkrétně popisovat důsledky, které by pro ně osobně případně přijaté reformní kroky měly. Na někoho zapůsobí průkazná čísla, u jiného by mohly mít větší úspěch konkrétní připravené modelové příklady, životní situace, v nichž se většina z nás může za určitých okolností ocitnout. Každopádně je třeba dosáhnout toho, aby se tyto reformy staly tématem diskuse velkého množství lidí. A ještě jeden důležitý faktor tady podle mne je – pravicovým politikům se podařilo přesvědčit velkou část veřejnosti, že k současnému vývoji a jejich krokům neexistuje žádná alternativa. S touto obecnou iluzí šířenou dál mediálními mágy je třeba neustále bojovat. To je úkol pro levici číslo jedna. Zkrátka – alternativa existuje vždycky!

Nebylo by cestou, ptám se, protože jste součástí evropské levicové strany, tzv. reformy se totiž týkají převážné části zemí EU a nejen jejích členů, najít společné cesty, jak nedopustit, aby pravice svými záměry Evropu ovládla?

Máte pravdu, většina levicových stran si tuto nezbytnost začíná uvědomovat. Problém ale spočívá v tom, že z nejrůznějších důvodů, často pod vlivem pravicové ideologie a praxe, máme tendenci hledat nějaká čistě národní řešení, a to i tehdy, když se formálně hlásíme k internacionalismu lidí práce. Strana evropské levice si to na svém prosincovém sjezdu v Paříži zcela jednoznačně uvědomila a schválila společnou akční platformu pro obranu a alternativy v Evropě. Pokusili jsme se představit politickou alternativu k dominujícímu neoliberálnímu modelu. Dnešní politika rozpočtových škrtů sice probíhá v celé Evropě, ale odpor proti této politice má v různých zemích různý charakter. SEL chce usilovat o to, aby tento odpor propojila a proměnila ho v široké hnutí za jinou alternativu, za solidární civilizační vizi. A do téhle mozaiky by mohlo zapadnout i české Společenství práce a solidarity.


Jaroslav Kojzar

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.