Letní filmová škola nabídne také tvůrčí dílnu o filmové výchově

V Uherském Hradišti začíná 37. ročník Letní filmové školy (LFŠ), jež se v průběhu své dlouholeté existence stala důležitou platformou pro podporu možností neformální výchovy filmem.

Dlouhodobě propracované ideje LFŠ významně přispěly k využití a šíření výchovně vzdělávací funkce kinematografie. Společně s koncepčně propracovanou činností filmových klubů se staly iniciačním prostředkem ke vzniku nového předmětu našeho všeobecného školského systému - filmové výchovy.

Proč je školní filmová výchova důležitá? Podobně jako literární, hudební či výtvarná výchova také tato sféra může výrazně působit nejen jako faktor rozvoje všeobecného intelektuálního rozhledu, ale rovněž se nemalým dílem podílí na zvyšování osobnostního rozvoje jedinců. Vliv estetické výchovy jako součásti systému školského vzdělávání je vědecky dlouhodobě prokázán. Podobně jako kultivování člověka i následně v běžném životě totiž předměty estetického působení nejenže obohacují celkovou mentální úroveň jedince i společnosti, ale také rozvíjejí obecné hodnoty, a to nejen ve sféře kulturní a umělecké. Zjistilo se například, že rozvojem aktivně vnímané hudebnosti se současně obecně zvyšuje úroveň obecné motoriky, vývoj výtvarný má zase současně vliv i na sféru racionálního myšlení atd.

Tyto výchovy jsou však v hierarchii české pedagogiky dlouhodobě pojímány jako záležitosti vedlejší, až doplňkové, zatímco vyspělé zahraniční pedagogiky již dávno pochopily dávné nadčasové poselství našeho Jana Ámose Komenského (ale také pedagogických myslitelů Johanna Heinricha Pestalozziho, Jeana Jacquese Rousseaua a dalších osvícených pedagogických osobností), že i sféra školských »výchov« je pro obecný rozvoj lidské osobnosti plnohodnotná a souměřitelná s předměty stěžejními.

Co tím děti získají?

Často kladená otázka »co tím děti získají?« bývá v duchu současné technokraticky materiálně orientované společnosti zcela scestně a jednostranně vykládána znevažujícími výroky až negativisticky. Ovšem v průmyslově vyspělých zemích (například Čína, Japonsko aj.) jsou děti od útlého věku dlouhodobě vedeny v duchu starořeckého výkladu kalokagatchie, tedy osobnostního rozvoje všestranného, ke vnímání výchovných předmětů coby zcela nedílné součásti školských systémů jednotlivých společností.

Filmová výchova je u nás coby nepovinný předmět vřazena do školského systému nově a její funkčnost se vlastně teprve tvoří a současně ověřuje. Je dobře, že letošní ročník LFŠ věnuje pozornost i této oblasti formou zařazení vlastního tvůrčího semináře se zaměřením na filmovou výchovu ve školách. Setkání pedagogů, metodiků, znalců z oblasti kinematografie i dalších zaangažovaných profesionálů může na základě analýzy dosavadních zkušeností přinést nové prvky realizace této disciplíny a nové podněty k úspěšnému tvoření hodnotné struktury předmětu.

Na pomoc školám

Asociace českých filmových klubů (AČFK) v současnosti distribuuje přes sto titulů, které jsou k dispozici nejen filmovým klubům, ale také klasickým kinům. Pochopitelně i nově koncipovaný školský předmět filmový výchova by měl vycházet z takto objektivních, tedy jakýmikoliv zásahy neomezovaných nabídek, aby učitelé předmětu filmová výchova nebyli odkázáni jen na teoretické poučování nebo na nahodilý výběr s leckdy tematickým omezením.

Již několik let například AČFK organizuje edukativně i výchovně zaměřený systém Projekt 100, jenž již v minulých letech průběžně nabízel špičková kinematografická díla bez politického či jiného názorového omezení. Tím se tedy rozvíjela obecná informovanost širších vrstev zájemců o hodnotnou filmovou produkci bez vnějších společenských vlivů či dokonce jednostranně omezujících zásahů. V nabídce AČFK nechyběl například legendární Ejzenštejnův titul Křižník Potěmkin podobně jako zásadní produkce západoevropská či zámořská. Zájemci tak mohli poznávat i v nedávné době, jež se vyznačovala názorovou jednostranností, zásadní hodnoty z minulosti dávné i nedávné, byť pochopitelně nechyběla ani produkce současná. To umožňovalo objektivnější pohled na vývoj kinematografie z různých hledisek a aspektů jejího zaměření.

Využíváním nabídky Projektu 100 tak je saturována novodobá omezenost skutečně volného výběru snímků, protože i současnost bohužel dělí produkci na »doporučovanou« a – podobně jako tomu bylo v minulosti s jinými tituly, ovšem s opačnou orientací – naopak oblast »trezorovou«. Přiznejme si to už konečně!

Asociace českých filmových klubů se tak stala distributorem nesporných hodnot, podobně jako to činila již od svého vzniku, resp. od zrodu uherskohradišťské LFŠ. Jen takto ideově neomezená konfrontace děl různých zaměření totiž může rozšířit hodnotová poznávání a napomáhá objektivně a bez předsudků vnímat kontinuální vývoj světové i české kinematografie v nezkresleném úhlu, tedy s aspekty dotýkajícími se bezprostředně především uměleckých hodnot.

Film není osamoceným fenoménem

Jako vlastní příspěvek k obecné diskusi o této tematice ve vztahu k zavedení školského předmětu filmová výchova proto budeme během konání LFŠ na pokračování otiskovat materiál, kterým sice nechceme profilaci předmětu zásadně ovlivňovat, ale chceme se snažit jím upozornit na faktory leckdy možná i záměrně opomíjené. Je přece známo, že přesahy filmové výchovy směřují i k ostatním uměleckým sférám, jako je literatura, divadlo, hudba, výtvarné umění aj. Tyto skutečnosti ovšem současná teorie kultury v naší společnosti často nejen opomíjí, ale nezřídka dokonce zřetelně přezírá. Také mediální prostředky se této oblasti věnují jen nahodile a nekoncepčně – pokud ovšem vůbec... Do popředí jsou totiž vytrvale stavěny často jen zcela nepodstatné vnější podružnosti.

FOTO – archiv

Buď práci čest!

V současné nabídce AČFK je také u nás téměř neznámý rakouský dvouhodinový film Dělníkova smrt (Workingman's Death), který roku 2005 ve spolupráci s kameramanem Wolfgangem Thalerem a hudebním skladatelem Johnem Zornem podle vlastního scénáře natočil režisér Michael Glawogger.

Šest kapitol zde charakterizuje šest podob dělnické práce na přelomu tisíciletí. Glawoggerův dvouhodinový dokument lze vnímat jako vizuální a zvukovou symfonii, zachycující nezastavitelný tep fyzické práce i exotických pracovních organismů, v nichž neustále někdo běhá, nosí, pracuje, snaží se... Na plátně sledujeme obří kinematografický kolos, ne tak zcela nepodobný rozběhlé fabrice, ale´současně také »živočichopis«, v němž průvodce (a zároveň »dirigent i generál« Glawogger) diváky vodí ve dvouhodinových periodách po pracovištích celého světa. Autor se snaží vzít divákovy smysly přímo ztečí, neboť přibližuje leckdy velmi lopotné, až neuvěřitelně kruté podmínky manuální práce. Často si jich totiž na cestách po hledání exotiky světa vůbec nevšímáme.

Tvůrce snímku, který svou věrnou popisností faktografie může vzdáleně připomínat práce amerického dokumentaristy Michaela Moorea, totiž zcela konkrétně odhaluje nerovnováhu práce na globalizované zeměkouli, kde rozdíly mezi chudými a bohatými zeměmi mohou dosahovat několika staletí.

Film však zároveň odmítá jakékoliv projevy banalizování pojmu dělnické práce a dělníka, jejichž pojmenování se leckdy staly jedněmi z nejvíce zprofanovaných pojmů moderní historie. Režisér přímým obrazem bez jakéhokoliv komentáře (!) hledá svědectví, aby nalézal původní, od frází očištěný význam a »obraz« – tedy odpověď na otázku »co to je být dnes dělníkem?«. Nabízí tedy pravdivé poznání lidské práce, jak tuto skutečnost před stoletím popisovali například básníci Petr Bezruč, Jiří Wolker, ale i mnozí další. Tyto sociální aspekty se však z umělecké tvorby téměř vytratily.

V nekompromisně pojatém filmu například zbídačelí, nezaměstnaní ukrajinští havíři prolézají v mrazu nízkými štolami uzavřených šachet, aby si načerno naloupali trochu uhlí na zátop. Ženské zatím čekají venku a ohřívají se v ušácích a rukavicích. Indonéští nosiči síry zase podnikají se zavěšenými křehkými koši na ramenou dlouhé pochody i před očima zvědavých turistů. Práce je pro ně virtuozitou a dřinou, při níž se lze předhánět, soutěžit o odměnu a vystavovat na odiv vlastní vytrvalost. Nigerijští řezníci zase vjíždějí dlouhými noži do masa na smrt určenému dobytku, svlékají hory masa z kůže a opalují je nad zapálenými pneumatikami. Hlína obřích, primitivních jatek se barví všudypřítomnou krví a smrtí, jako by šlo o šamanský rituál. Jeho podstatou je primitivní zápas člověka se zvířetem o základní potřebu – nasytit hlad, v níž jdou stranou všechny morální koncepty i bázeň ze smrti. Pákistánští dělníci zase na břehu rozřezávají zrezivělý »dinosauří« tanker, jako by se bortil domeček z karet. Zcela stejně, jako se rozpadá doba velkých industriálních i ideologických kolosů. Naopak v moderním bohatém Německu přeměnili někdejší ocelárny na muzeum pro rodiny s dětmi. Ale co vlastně bude s budoucími nezaměstnanými? A nejen v Německu!

Glawoggerův přístup má tu výhodu, že nad každou kapitolou filmu lze znovu promýšlet o podstatě lidské práce, na níž vznikla současná rozrůzněná, i když paradoxně globalizovaná civilizace. Film je sám o sobě dlouhou dřinou, při níž lze vymýšlet nové a svěží metafory popisující lidskou práci, stejně tak ale zároveň tvořit nové a nové dělnické »fráze«.

Monopol tohoto nápaditě a nekompromisně pojatého dokumentárního filmu s českými titulky je však v našem teritoriu omezen jen do počátku letošního října, takže zájemci by si měli s jeho zhlédnutím skutečně velmi pospíšit.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: pro článek zatím nikdo nehlasoval

(the)

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.