Společnost je nemocná a zblblá mamonem

Kult práce, tak typický a systémově nezbytný pro dobu před rokem 1989, byl nahrazen kultem peněz.

Pečlivě rozlišujme nekonečný seriál senzací a skandálů na téma korupce od skutečně fundované analýzy podhoubí jejího vzniku a rozbujení. Kdo si troufne říci, že korupce je v genetické výbavě tržní ekonomiky?

Rozhovor Haló novin s Jaroslavem Šulcem, analytikem ČMKOS

Jak se vám líbí současná média v České republice?

Doby, kdy tu média byla hlavně kvůli informacím, jsou pryč. Informační hodnotu má jen část mediální scény, pár odborných příloh a několik čistě profesních, odborných časopisů, a to ještě ne vždy. Média se přeměnila z prostředku pro informování na prostředek pro vydělávání peněz.

To ale není příliš dobrá zpráva…

Jak pro koho. Rozlišujme podnikatele v médiích a nesourodou čtenářskou obec. Ne všem to vadí, naopak.

Vy jste přece pro privátní média kdysi pracoval...

Je to už sice 20 let, ale byla to skvělá pět let trvající škola. Viděl jsem zblízka, jak švýcarský koncern dokázal z nově otevřeného českého mediálního trhu skvěle »vytěžit rentu«. Jako redaktor Profitu jsem psal návody na to, jak uzavřít byznys, na co si dát pozor při placení faktur apod., ale za tím bylo tvrdé jádro: pětinu až čtvrtinu plochy novin tvořila dobře zaplacená inzerce, a to byl zdroj našich zisků. Blesk byl ještě výnosnější.

Tak fungují všechna média – jen nosič pro inzerci?

Jinak to v tržní ekonomice ani nejde, pokud nemáte někoho, kdo pořád platí ztrátu.

A co veřejnoprávní média?

Jde o kvazisektor, který nutně nemusí realizovat zisk. To zní moc hezky. Ale žádnému vedoucímu pracovníkovi Českého rozhlasu, ČT, či ČTK nemůže být přece lhostejné, jakou mají poslechovost či sledovanost – a koneckonců příjmy z inzerce. Navíc redaktoři přecházejí z privátních do veřejnoprávních médií a přinášejí si s sebou pracovní – tržní - návyky.

Ale veřejnoprávní média by neměla skandalizovat, měla by více ověřovat informace a především dbát na vyváženost a objektivnost. Za tím účelem mají i svůj etický kodex...

Svatá prostoto! Pustím-li si komerční televizi a pak veřejnoprávní, tak vidím v podstatě totéž v bledě modrém, snad v bulváru je ještě víc krve a násilí než holých informací. Ale ani veřejnoprávní média si nemohou dovolit přehlížet zprávy z kategorie senzace.

Nejsme tedy na vině i my, posluchači, diváci a čtenáři, tím, že bažíme po senzacích? Pak se média chovají logicky: je-li poptávka, musí být i nabídka…

Proto říkám, že trend k bulvárnosti médií spousta lidí vítá: podívejte na neutuchající oblibu Blesku, Novy, Primy či na vysokou sledovanost bezobsažných soutěží a seriálů, podobných nejen obsahem, ale i názvy. Jednoduché zprávy, žádné složité konstrukce a úvahy či komentáře, prostě absolutní povrchnost a maximální zjednodušení věcí. Kýč, nulová umělecká hodnota. Důvod? Lidé už nechtějí další problémy, stačí jim ty vlastní. Hledají rozptýlení.

Je to dnešní zpravodajství až tak jiné?

Ta změna je krásně vidět třeba na ČT, když opakuje 25 let staré Televizní noviny. I dnes diváka z tehdejších zpráv »bolí ruce« - v létě »boje o zrno«, jindy zas splnění a překročení plánu čehokoliv. Aby nedošlo k mýlce, že snad kult práce zesměšňuji – pamatujete na pořad Křeslo pro hosta? To Vladimír Menšík měl seriál rozhovorů s lidmi práce, ať už byli od ponku nebo z katedry. Kam se na něj hrabou dnešní Šíp nebo ještě horší Kraus! Kult práce, tak typický a systémově nezbytný pro dobu před rokem 1989, byl nahrazen kultem peněz. Ještě více mi ale vadí, že se nerozlišuje, jak se konkrétní člověk k velkým penězům dostal – a jsme u podhoubí korupce a podivné morálky.

Pracující člověk ze zpravodajství jakoby zmizel. Ale lidé si přejí změnu - všimněte si, jaký je zájem diváků o předlistopadové seriály z prostředí běžných lidí práce…

Pracující člověk jako tvůrce hodnot a řešící problémy té doby je dnes anachronismus. Byl nahrazen člověkem v krizi středního věku čelícím citovým karambolům, ale na pozadí takové »pracovní« kulisy, kde není nouze o přitažlivý konflikt, třeba v ordinaci. A důvod obliby retra? I ta nejsladší čokoláda polistopadových sladkobolných seriálů z červené knihovny se přejedla.

Reflektuje tedy současná publicistika problémy doby?

S výjimkou krize tradiční rodiny minimálně. Jen nevím, zda tak skvěle funguje autocenzura, nebo si nikdo netroufá poznat a pak popsat třeba dnešní sociální dramata. Reálné příběhy lidí žijících třeba v ghettu přistěhovalců často v podmínkách popsaných kdysi Dickensem, traumata tisíců rodin finančně zničených buď lichvářem, či neuváženě podepsanou hypoteční smlouvou, kterou třeba po rozvodu či v nemoci už není z čeho platit, či ostych lidí ze střední třídy, kteří po odchodu na penzi najednou nemají na nájem. Čest výjimkám, ale na těchto tématech nikdo majlant neudělá.

Dnes se vydávají úplně jiné věci...

Vydává se to, co se určitě prodá. Jde zas jen o peníze, ne o uměleckou kvalitu. Testoval jsem si pár sečtělejších přátel na znalosti obsahu románů současné hvězdy Michala Viewegha. Nikdo neuměl převyprávět děj, protože ty Vieweghovy »děje« jsou stále stejné. Prakticky o ničem. Přitom žádný jiný spisovatel – ani Jirásek, ani Hrabal s Páralem, nemají zfilmovaných tolik literárních předloh jako on.

Myslíte, že tento váš postřeh je platný i pro žurnalistiku?

Opravdu hlubokých sond do skutečných problémů naší doby je zoufale málo, byť také jsou. Ale pečlivě rozlišujme nekonečný seriál senzací a skandálů, třeba na téma korupce jednotlivců, od skutečně fundované zobecňující analýzy podhoubí jejího vzniku a rozbujení. Kdo z autorů si ale troufne říci, že korupce je v genetické výbavě tržní ekonomiky?

Co je podle vás další nemocí současných médií?

To, že si nikdo netroufne kopnout do podstaty shnilosti dnešního systému ani vám, paní redaktorko, ještě nestačí? Budiž. Co mi rovněž silně vadí, je skryté lobbování v něčí prospěch. Vzpomeňme třeba mediální historii ptačí chřipky. Strach ze smrti je vždy skvělý artikl. Proto na všechny vlády tlačily jisté farmaceutické lobby, aby nakoupily vakcíny Tamiflu pro případ, že by vypukla epidemie. Nevypukla, na celém světě bylo jen pár desítek mrtvých. Ve srovnání s jinými příčinami lidských úmrtí - hladomory, válkami, ale třeba i civilizačními chorobami - jde o nicotně nízký počet. Ale po dobu několika měsíců rozhlas odvysílal každou hodinu aspoň jednu děsivou zprávu, že tu uhynula labuť, tam že zkoumají nějakého mrtvého ptáka atd. Po pár měsících masáže tu byla uměle vybičovaná hysterie. Ve skutečnosti šlo o pár set milionů korun ze státního rozpočtu, které bylo třeba z vlády vyrazit stůj co stůj. Podařilo se. Hlavně »díky« tlaku médií se vakcína zakoupila. Pak se vyhodila, protože se chřipka jaksi »nekonala«.

Myslíte tedy, že hlavní kritérium pro uveřejnění v médiích je posouzení »senzace-nesenzace«?

Ano, to, zda zpráva je, či není senzační, znamená dnes již víc než klasický spor levice-pravice. Ostatně všimněte si, že bulvár toto pravolevé schéma v případě potřeby klidně opustí: Vloni přece odstřelil stejně tak Topolánka jako posléze Paroubka. Oba se ukázali být mediálně ideálními terči a útoky na jednoho i druhého médiím zvyšovaly náklad, sledovanost - a zisky. A navíc renomé politické neutrality, což se dnes hodně nosí.

Hovoří-li v médiích opozice, pak je to v drtivé většině ČSSD. Názory levicové parlamentní KSČM jsou výrazně upozaděny…

Neříkám, že to není trend. Jedna skupina novinářů je pyšná, že se může účastnit segregace levice z mediálního prostoru, nezřídka někteří proto, že sami mají máslo na hlavě a už se 20 let takto kají. Pro ně to je forma sebeobrany. Druhá skupina, zhruba o generaci mladší, je zas hluboce přesvědčena o správnosti, pokrokovosti a užitečnosti svých protilevicových a protiodborářských postojů. Podobně jako jejich dědečkové v 50. letech (ovšem v opačném gardu).

Takže se stále pohybujeme od »pangejtu k pangejtu«?

Bohužel. Dějiny vždy píší vítězové a nejtvrdší revoluční zvraty se dějí s odstupem, až ta generace, která byla »u toho«, biologicky odejde. Mezitím je možno ve škole či mediálně zmasírovat ty, kteří nemají s danou dobou osobní zkušenost.

I odbory jsou v médiích zpravidla jen tehdy, když se objeví nějaká senzace, což mohou být i stávky a demonstrace. Jinak jsou pro média zcela nezajímavé. Ale stačilo, když si Kalousek předloni uřízl ostudu poté, co příjmy a výdaje státního rozpočtu na rok 2009 nastavil na pětiprocentní ekonomický růst. Udělal to přes výslovné a včasné varování odborů, že se i my řítíme do krize. Skutečně došlo ke čtyřprocentnímu poklesu HDP a pojednou se zrodila obrovská poptávka po »jiných« názorech – názorech ČMKOS. Pro média, která odborům nefandí, najednou byly odbory zajímavé jen tím, že nebyly tak prorežimně servilní jako názory většiny »nezávislých« analytiků. Myslím, že i komunistům by k velké publicitě stačilo ještě jednou špatně prodat své sídlo či udělat jakoukoliv velkou chybu. Média přece dychtí po špatných zprávách.

Myslíte, že se bojí současní novináři o práci?

Nesrovnatelně více než před Listopadem. Ve chvíli, kdy nastoupí do redakce a mají třeba i nejčistší úmysly, ale napíšou něco proti záměrům vydavatele, dříve či později se dostaví reakce: Hledej si jinou redakci. Těžko porovnávat, ale dříve jsem publikoval desítky statí – od Rudého práva až po téměř disidentské noviny. Paradoxní je, že nejodvážnější články mi vyšly v bulletinu Českého úřadu pro tisk a informace, tedy »doma« u cenzury. Pod svícnem tma.

Dnes však už nejde ani tak o ideje, nýbrž o peníze, jak jste řekl…

Jistě. Zkušenost: Někdy v roce 1994 si mě pozval na kobereček šéfredaktor s tím, že už má plné zuby toho, jak pořád kopu do Klause. Marně jsem se hájil, že v důsledku Klausovy hospodářské politiky hrozí, že si tato ekonomika brzy klekne. On na to: Možná máš pravdu, ale kdo má to tvoje sýčkování neustále číst? Oba jsme přitom měli pravdu. Opakování už bylo nudné a za dva roky se »objevila« bankovní krize.

To znamená, že lidé už jsou unaveni z pravdivých zpráv? To je však pak otázka pro úplně jiné odborníky…

Sdílím názor MUDr. Jana Hnízdila: »Naše politická scéna je živá encyklopedie psychiatrie. Najdete v ní všechno – megalomany, sociopaty, narcisy, hysterky, mýtomany, kleptomany. Je to zajímavé studium pro odborníka, ale hrozivé pro občana… Tento systém přitahuje dravé a bezohledné psychopaty, kteří nemají svědomí. Říká se tomu sice pořád demokracie, ve skutečnosti je to ale vláda psychopatů.« Jen dodávám: Společnost je nemocná a zblblá mamonem.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.8, celkem 94 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


b.pauk
2011-08-09 19:35
Soudruzi, namísto propagandistické veteše z dob diktatury buranských
soudruhů a rozdávání opia pro nesvéprávné a nesamostatné občany,
kteří vám mají napomoci k návratu ke korytům, raději zveřejněte
"Právní stát" :
http://www.seaplanet.eu/index.php/souvislosti/organizace-spolenosti/324-pra
vni-stat-je-spoluvlastnictvi-oban-nikoliv-koist-politik
petr.krafka
2011-08-09 16:13
Jó ten titulek je výstižný-jde přeci o kapitalismus,že?
fs52
2011-08-09 13:38
Krásná a přesná analýza. Škoda že tu je tak mnoho slepých a
hluchých.
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.