Reklama

Po stopách českých válečných zajatců na Sibiři

(Být zajat je neštěstí. Anebo štěstí?)

Poměrně hodně informací máme o osudech československých legionářů v Rusku v letech 1914 – 1920. Trampoty válečných zajatců, kterých bylo nepoměrně víc, zůstaly na okraji zájmu historiků. Samotné slovo zajatec vyvolává představu vojáka méně statečného a dokonce zavání i zradou. Vztah českých vojáků k válce 1914 – 1918 je notoricky znám. Zvlášť na východní frontě vojáci zcela plánovitě přecházeli frontu a dávali přednost ruskému zajetí. Vyhnuli se sice bojům, ale zdaleka neměli vyhráno. Již přelidněný zajatecký tábor v Darnici (dříve předměstí, dnes součást Kyjeva) znamenal peklo a rychlé vystřízlivění ze »slovanské vzájemnosti«. Hlad, nakažlivé nemoci a dlouhé čekání na odsun do vnitrozemí Ruska. Jen někteří měli štěstí. Zajatci, kteří pracovali v primitivních uhelných a rudných dolech a na výstavbě Murmanské železnice, se konce války nedočkali. Čeští zajatci měli po celou dobu války jisté výhody. Šlo většinou o zcela gramotné zručné řemeslníky a hospodáře. Důstojníci, většinou maturanti, se stávali učiteli jazyků, hudby a správci. Neplatilo to však všeobecně. Část velitelů zajateckých táborů patřila ke germanofilské šlechtě a tam se čeští zajatci relativně dobře neměli. V poválečných vzpomínkách získala mezi válečnými zajatci jisté renomé západosibiřská města Tjumeň a Tobolsk.

Ani dnes není jednoduché cestovat po Sibiři. Jeden známý mi doporučil vrtulník. Snad v budoucnu. Nyní se musí cestovatel spokojit s letadlem, vlakem, autobusem a autem. Ceny jízdného zdaleka nepřipomínají bývalý SSSR. Jen benzín je dosud asi o třetinu levnější než v ČR. Jednoduché není ani ubytování a stravování. Kempování nepřipadá v úvahu a dnešní restaurace a hotely v ruských městech již také nepočítají v kopejkách a desítkách rublů. Kapitalismus i tam zvítězil. Pro cestovatele jsou ale stále limitující vzdálenosti.

Původně jsem měl v úmyslu navštívit Tjumeň, Išim a Tobolsk. V těchto městech na západní Sibiři byly od počátku Velké války soustředěny tisíce českých (resp. rakousko–uherských) a německých válečných zajatců. Podle »dobré carské tradice« zde byli internováni i Poláci z ruského Polska, z míst, kde se bojovalo.

Za necelé dva týdny pobytu jsem stačil navštívit ale jen Tjumeň a 256 kilometrů severně vzdálený Tobolsk. Z Išimu sešlo. Od Tobolska, kde jsem byl ubytován, je Išim vzdálen »jen« 350 km. Proč jsem si zvolil právě Tjumeň a Tobolsk? Obě města, jak již bylo uvedeno, měla mezi českými válečnými zajatci relativně dobrou pověst a později sehrála důležitou roli v občanské válce, v osudech carské rodiny a československých legií. To je však kapitola jiná. Téměř sto let se podepsalo především na Tjumeni. Z malého čtyřicetitisícového města plného bláta a zápachu z vydělávaných kůží se stal půlmilionovou oblastní metropolí. Díky těžbě nafty a zemního plynu. (Tjumenská oblast vznikla v roce 1944. Měří neuvěřitelných 1 435 000 km čtverečních. Rozkládá se od hranic s Kazachstánem až po Karské moře na severu.)

V Tobolsku, rodišti světoznámého chemika D. I. Mendělejeva, žije dnes přes sto tisíc lidí. Jsou zde zachovány a nákladně restaurovány památky a město se proměnilo ve velké muzeum. Jak jinak, prý po návštěvě a zásahu premiéra Putina. Ve městě je zachován a skvostně udržován druhý největší »kreml« v Ruské federaci - co do velikosti a počtu staveb ze 17. a 18. století.

Oblastní město Tjumeň leží na transsibiřské magistrále a město Tobolsk bývalo vždy hlavním městem a kulturním střediskem rozsáhlé sibiřské gubernie. Sídlil zde i sibiřský místodržitel s právem razit vlastní modifikaci ruských mincí. Podařilo se mi také získat rychlý kontakt na pracovníky muzeí. Patří jim velký dík za obětavost.

Osudy českých válečných zajatců, i když jich prošlo zajateckými tábory v obou městech na stovky, se v tamních archivech dosud nikdo nezabýval. Němečtí historici si však své zajatce z let 1. světové války vyhledali a zdokumentovali.

Před vzdálenou a náročnou cestou jsem prošel především vzpomínky válečných zajatců a dokumenty ve Vojenském historickém muzeu. Některé směry bádání naznačila i korespondence válečných zajatců přes Červený kříž. Mohli tehdy psát jen velmi obecné věci. Otevřené dopisnice procházely nejméně dvojí cenzurou. Bylo by velmi zajímavé prostudovat i nedoručenou poštu, která je v tamních archivech uložena. Cenzor závadný dopis jednoduše neodeslal. Zvláštní postavení měli slovenští zajatci (maďarští důstojníci je v evidenci označovali za Maďary).

Tobolsk 9. 11. 1915

Milá Aničko.

Přijmi srdečný pozdrav a vřelé políbení. Lístky od Tebe jsem obdržel z 5., 6. a 7. měsíce, ale fotografie ne. Těší mě, Aničko, že se máte dobře a že to tak vedeš, abyste neměli hlad. Ty se těšíš z dětí a já nemám s čím, toliko se vzpomínkou na shledání. Mám se dobře, jsem zdráv, peníze nepotřebuji. Psal jsem Ti o ně, ale mě to mrzí. S Bohem děti. Anton.

Již 9. září 1914 dopravil parník z Omska do Tjumeni první skupinu válečných zajatců – 57 důstojníků a 726 vojáků. V polovině listopadu 1914 jich bylo již 6 230. Vojáky nejprve rozmístili do jednotlivých továren a důstojníky do soukromých domů. V roce 1915 vojenská správa rozhodla vystavět velký zajatecký tábor pro 10 tisíc zajatců – 20 baráků, každý pro 500 mužů. Koncem roku 1915 bylo město schopno přijmout až 15 tisíc zajatců. V celé tehdejší tobolské gubernii bylo internováno koncem roku 1915 40 016 zajatců. Jejich počet klesl do února 1917 na 26 879, z toho 1370 důstojníků. Zajatci žili kasárenským režimem organizováni v rotách. Střežilo je na 200 vojáků 700. tobolského pěšího pluku. Pokud pracovali vně tábora, počítalo se s jedním strážným na 3–4 zajatce. O útěcích zajatců se ani nepíše. Ze Sibiře se utíkalo vždy špatně. Vojenská správa musela respektovat národnostní pestrost zajatců. Byli rozděleni na Slovany, Maďary, Rumuny a Rakušany. Německých zajatců (na východní frontě bojovalo jen málo německých oddílů) bylo nepoměrně méně. Historik E. A. Bušarov z tjumenského muzea napsal zajímavou poznámku, že režim Slovanů byl lehčí než u Němců, Maďarů a Rakušanů. I prostí vojáci mohli chodit volně po městě bez stráže, důstojníci běžně do restaurací a kin.

Zaměstnat tisíce zajatců byl jistě velký problém. Pracovali v místních továrnách, při těžbě dřeva v okolních lesích a v zemědělství. Někteří jako sanitáři v nemocnicích. Nadbytek pracovních sil ale vedl k nespokojenosti místních lidí, protože cena práce klesla. Objevily se i stížnosti. Místní lidé museli pracovat, zajatci dostávali malý žold a v létě se prý opalovali na sluníčku.

Čeští důstojníci jsou v dokumentech explicitně jmenováni: Arnošt Čikan v letech 1916–1918 pracoval v městské dumě jako elektrotechnik, lékař Štefan Kováč v městské nemocnici instaloval rentgenový přístroj a učil na něm pracovat ruský personál. Jiná zajímavá poznámka uvádí, že většina zajatců pracovala na polních pracích – »mimo Čechoslováků«.

Vojenské předpisy pro zajatce stanovily i dávky potravin – pro mužstvo a poddůstojníky denně 2 funty (819 gramů) chleba, 24 zolotniků (102 gramů) krup, 1/4 funtu (100 gramů) masa – vepřového, skopového nebo ryby. Důstojníci měli dávku masa dvojnásobnou. Někteří zajatci si psali domů o peníze. Jak se však situace v českých zemích měnila, později se jistě styděli. Zvlášť tátové od rodin. Manželka a děti válečných zajatců pobíraly doma jen malé podpory a po roce 1916 nebylo v monarchii co jíst.

Existuje i přesná evidence, kolik bylo ošetřeno zajatců v místních nemocnicích. Například v dubnu 1918 ošetřila tjumenská nemocnice 33 zajatců. Je historickým paradoxem, že přesná evidence existuje jen u těch zajatců, kteří zemřeli. V červenci 1917 zemřel při těžbě dřeva Pavel Kosta, přesně o rok později utonul při koupání v řece Rumun Nikolaj Veda atd. Zajatci byli pochováváni na hřbitově Za Tjumeňkou. I ten jsem navštívil. Hřbitov dnes neexistuje, je zde však památník – v ruštině a tatarštině.

Když porovnáme, kolik francouzských, ruských a italských válečných zajatců zemřelo v jednom z mnoha zajateckých táborů v Čechách, například v Josefově u Jaroměře v letech napoleonských válek a za 1. světové války, dojdeme k nesrovnatelným ztrátám. Celkové počty válečných zajatců byly v Josefově dokonce menší.

Mezi 29. prosincem 1813 až 20. červnem 1814 zemřelo v Josefově 1148 francouzských zajatců. Připusťme, že ještě tehdy neexistovaly mezinárodní dohody o zajatcích. O sto let později, v letech 1914 až 1918, zemřelo v Josefově 466 Italů, 111 Jihoslovanů a 1 352 Rusů. Péče o válečné zajatce nebyla v josefovském zajateckém táboře jistě nejlepší.

Historické památníky a hřbitovy v Tjumeni i Tobolsku jsou poznamenány dramatickými událostmi revolucí v roce 1917, občanskou válkou a zahraniční intervencí. Nenávist šla tehdy doslova až »za hrob«. V červenci 1918, při dobývání města Tjumenu »bílými«, padlo 31 rudoarmějců. Byli pohřbeni do společného hrobu. Když 20. července 1918 »rudí« z města ustoupili, první starostí »bílých« bylo hrob odstranit ze středu města. Vykopali padlé a naházeli je za městem do jam. To je však jiná kapitola. Velmi problematickou roli zde sehráli i čs. legionáři budoucího 2. jezdeckého pluku »Sibiřského«, který se zde v té době ze zajatců formoval.

V poslední době se stalo módou opět napravovat (mistrovat) minulost. K čemu je dobré přemístit ostatky španělského diktátora a generála F. B. Franca a rušit hrob Rudolfa Hesse? V obou případech šlo o osoby historicky velmi problematické, ale gesta nic nespraví. Naopak – opět jen jitří staré rány. Je třeba hledět do budoucnosti.

Situací mezi vojenskými zajatci v letech 1. světové války se v tehdejším hlavním městě gubernie - Tobolsku zabývala profesorka Zagorodňuk. S »cizinci« město mělo vždy velké zkušenosti. V této »destinaci« žili a umírali vysídlení děkabristé, později nepohodlní Poláci a Němci z tzv. polského Ruska a v letech války i zajatci. Tobolskem prošlo počátkem války na 8 tisíc zajatců. Byli odtud rozmísťováni do jednotlivých újezdů (okresů) gubernie. V samotném městě bylo například v únoru 1915 internováno 720 zajatců. Měli zakázáno chodit ven po 19. hodině, navštěvovat kina, divadla, kluby… I zde se zřejmě nařízení nedodržovalo, protože ze svodných zpráv cenzorů Omského vojenského okruhu vyplynulo, že neněmečtí zajatci píší domů o svém zajetí příznivě. Stejně jako v Tjumeni byl i zde uplatňován vůči Slovanům a neněmeckým zajatcům odlišný režim. Podle stejných svodek cenzorů psali Němci domů: »Žijeme jak psi a spíme na holých prknech v tom, v čem chodíme, nikdy nejsme sytí…«

Řada českých zajatců žila v ruských rodinách, přešili si uniformy na civilní šaty a chodili odtud na přidělená pracoviště například do nemocnice. Pavel Kadima se v Tobolsku oženil. Prof. Zagorodňuk uvádí celou řadu příkladů z Tobolska, kdy zajatci prakticky suplovali profese, které za války chyběly: hodináře, holiče, dentisty a obuvníky. V tisku se objevila také zpráva, že Jermakův (první dobyvatel Sibiře) park, který udržovali zajatci, »udivuje veřejnost nevídanou úpravou a čistotou«.

Lze oprávněně předpokládat, že čeští zajatci v Tobolsku mohli vídat carskou rodinu. Z rozhodnutí Prozatímní vlády byla v gubernátorově domě internována mezi 19. srpnem 1917 a 26. dubnem 1918. Snad náhodou, možná i záměrně, došlo k tomu, že mezi Tjumenem a Tobolskem leží vesnice Pokrovskoje, kde se narodil Grigorij Rasputin. Carevna prý tehdy dostala nervový záchvat. Jak v Tobolsku, tak i v Pokrovském tyto tradice obnovují – dnes ve jménu cestovního ruchu. Navštívil jsem autentickou pracovnu cara Mikoláše II., ale vesnici jsem viděl jen z autobusu.

Bylo by jistě neobjektivní idealizovat postavení českých zajatců za 1. světové války v Rusku. V každém případě začátky v Kyjevě - Darnici byly velmi kruté a i poté šlo o významné omezení svobody. Hodně záleželo na tom, do které části Ruska se zajatec dostal. Čeští zajatci v Tjumeni si vytvořili zajatecký výbor a navázali spojení s českými organizacemi v Kyjevě. Události únorové a říjnové revoluce v roce 1917 a později i mír v Brest – Litevsku s osudy českých zajatců značně zamíchal.

V závěru dejme slovu jednomu z tjumenských českých zajatců Františkovi Herodekovi:

»Snad žádný rodilý Rus neměl z revoluce více radosti než my, slibovali jsme si od ní mnoho, snad příliš mnoho… První dny porevoluční byly pořádány v divadle schůze – mítinky. Tane mi na mysli jeden, na němž se zastavili propuštění političtí vězňové, jdoucí z omské věznice. Pořadatelé je vyvedli plaché a nesmělé na jeviště, obecenstvo je bouřlivě přijalo. Jeden z nich usedl do kouta a plakal jako dítě. Co se asi odehrálo v jeho mysli? Těžko říci – před 17 lety ho odváželi na Sibiř do omské ťurmy.«

Fotografie:

1. Tjumeň – památník středoškolákům. V letech Vlastenecké války odcházeli na frontu celé kompletní ročníky maturantů.

2. Tobolsk – střed města tvoří rozlehlý opevněný »kreml«, druhý největší v Ruské federaci. Dnes skvostně restaurovaný. Vpravo palác sibiřského místodržitele.

5


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 49 hlasů.

Jaroslav ŠTRAIT

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama
Podrobné hledání
--
Reklama

Reklama