Rozhovor Haló novin s Tamarou Moyzes, politickou umělkyní

Trápí mě narůstající neonacismus

Jste bratislavská rodačka, absolventka tamní střední školy umělecko-průmyslové, studovala jste na Akademii umění a designu v Jeruzalémě, také na AVU v Praze, kde žijete s rodinou. Poznala jste kus světa. Kde se nachází váš domov?

Jsem kosmopolitka. Můj domov je úplně všude, ale všude se cítím jako menšina, což vnímám jako pozitivní. Vžívám se do rolí menšin. V Izraeli, kde mám občanství, jsem v podstatě emigrantkou. V Bratislavě jsem vyrůstala jako Židovka, Maďarka, Romka – také jako menšina.

Jak se podle vás žije menšinám v České republice?

Myslím si, že se i v ČR, a nejen zde, zvyšuje neonacismus a neonacionalismus. Na to je potřeba si dát pozor. Pokud se díváme třeba na postavení sexuálních menšin, tak ČR se jeví velmi otevřeně. Mohu tak soudit např. podle průběhu pražské Gay Pride, která proběhla velmi dobře. V Bratislavě to bylo krvavé. Ale pozor – homofobie z pražské Gay Pride vzešla od nejvyšších českých politických elit, což mě šokovalo.

Do jisté míry se hovoří o české společnosti jako o společnosti tolerantní...

Řekla bych především v otázce sexuálních menšin. Ale adopce dětí stejnopohlavními páry nepřipadá v úvahu, ačkoli ČR je na prvním místě v počtu dětí v kojeneckých ústavech. Přitom registrované partnerství platí v ČR již několik let.

Jak hodnotíte pozici Romů v ČR?

Momentálně si myslím, že je to velmi špatné. To, co se dělo ve Varnsdorfu, Novém Boru a v dalších městech Šluknovska během demonstrací bych nazvala verbálním lynčováním Romů. A k tomu se přidal národ. Přímo bych řekla, že se nevědomky připojil k neonacistům. To považuju za velmi nebezpečný krok.

Jakou pozici podle vás mají cizinci v ČR? A nyní nemyslím Slováky žijící u nás, s nimi jsou si Češi velmi blízcí.

S jedním cizincem žiji, manžel je Izraelec. Jsem přesvědčena, že by bylo velmi potřebné, aby česká společnost nebyla tolik homogenní. Myšlenka kosmopolitismu tu vůbec neexistuje. A to se týká i velmi inteligentních lidí, třeba profesorů na akademii.

Co by mohlo předsudky vůči cizincům odbourat?

Jedině vyšší pohyb cizinců. A také začít u dětí. Pokud totiž budou ve třídě Evropané, Afroameričané, Asiaté, tak to budou děti už odmala vnímat jako zcela normální.

Jaký je přesně váš umělecký obor?

Cítím se jako politická videoumělkyně, vyjadřuji se k aktuálním politickým tématům prostřednictvím krátkých videí, v nichž mixuji i dokumenty. Videa pak vystavuji v galeriích. Právě před několika týdny jsem se vrátila z Izraele, kde jsem byla spolu se Zuzkou Štefkovou kurátorkou výstavy MiddleEastEurope. Název výstavy naznačuje, že jde o společnou výstavu východoevropských a blízkovýchodních umělců. Výstava poputuje také do Palestiny, Prahy, do Polska, Německa, na Slovensko. Je to můj umělecký příspěvek k mírové spolupráci mezi lidmi.

Jaké máte zkušenosti s tím, když se setkají palestinští a izraelští umělci?

Už mnoho palestinských a izraelských umělců spolupracovalo. Momentálně už asi jeden a půl roku existuje jistý kulturní bojkot. Ten vnímám jako velký problém. Znamená to, že palestinští umělci nechtějí vystavovat v Izraeli a taky nechtějí, aby Izraelci vystavovali v Palestině. Já souhlasím s bojkotem na výrobky, které se vyrábějí na okupovaných územích, ale kulturní bojkot? To je dobrovolné vzdání se svobody slova. Kulturní bojkot se dotýká nejen galerií, ale také univerzit. Když někdo např. pozve palestinského filozofa nebo spisovatele na izraelskou půdu, tak on tam nepůjde. To je bezpochyby špatné.

Vy jste také vyrazila na okupovaná palestinská území...

Ano, bylo to v roce 2001, v době druhé intifády. V Izraeli jsem žila již předtím – ostatně jste zmínila, že jsem studovala v Jeruzalémě na tamní akademii. Všichni mí přátelé v Izraeli se stali levicovými propalestinskými aktivisty. Dokonce jsem se tehdy setkala s Jásirem Arafatem. V Palestině jsem s kamarády vymýšlela různé demonstrace na hraně performance, abychom se dostali do médií. Byli jsme v Bilinu, v Jižním Hebronu, kde jsme navázali výbornou spolupráci s palestinskými vesničany.

Jak hodnotíte snahu palestinské samosprávy o vyhlášení samostatného palestinského státu?

Velmi to podporuji a doufám, že se to podaří. Právě proto jsem výstavu MiddleEastEurope připravila v září, ještě předtím, než zazněl v OSN požadavek na přijetí Palestiny mezi členské země OSN, a samotná výstava nabízí návrhy, jak vytvořit mír na Blízkém východě. Pozitivně hodnotím přijetí Palestiny do UNESCO.

Jste izraelská občanka, v Izraeli máte přátele, studovala jste tam a současně pomáháte Palestincům – nestřetává se to ve vás?

Nesouhlasím s izraelskou politikou. Izrael je pro mě jako milenec – miluji ho a nenávidím současně, a cítím se zodpovědná i za vývoj v Izraeli. Situace je velmi složitá, v Evropě velmi často využívaná k antisemitismu. Když jsem v Izraeli, tak jsem tam mnohem kritičtější a tvrdší právě vůči Izraeli, a zde zase naopak. Sionistická politika Státu Izrael je jedna věc a druhá je sionistická myšlenka. Proti ní samotné nic nemám.

To, že byl založen Stát Izrael, je záležitostí všech národů, které s tím souhlasily. Připadá mi však absurdní, že ta samá instituce, která přijala Izrael do svých řad, se dnes ošívá, zda má přijmout Palestinu. Nesouhlasím s tím, aby byl Izrael jen čistě židovský stát. V Izraeli totiž žijí nelegální pracovníci, jejich děti se v Izraeli narodily a studovaly tam, a tyto rodiny jsou deportované na základě tzv. izraelského zákona návratu do svých původních zemí.

Nazýváte se politickou umělkyní. Umělci, pokud se nějak veřejně angažují, se orientují spíše na charitu, nikoli na politiku, zvláště pak ne na levicovou politiku. Vy se nebojíte vyjadřovat politická témata uměním?

Vůbec se tohoto nebojím. To, o čem mluvíte, se týká spíše herců a zpěváků. Výtvarný umělec takto známou osobností není. Kromě toho právě proto jsem umělkyní, nikoli političkou, abych měla svobodu slova. Já nepotřebuji popularitu. Svou práci dělám proto, aby se něco změnilo. Je to snaha nějakým způsobem přes média ukázat jiný pohled na nějaký problém.

Ve dnech, kdy na pražském Staroměstském náměstí probíhaly vzpomínkové akce na hokejisty, kteří zahynuli při letecké katastrofě, jste u hořících svíček držela plakáty s názvy měst Šluknovského výběžku. Proč?

To bylo v době, kdy začaly na Šluknovsku demonstrace a já byla šokována tím, jak se lidé přidávají k neonacistům. Nechtěli jsme s Davidem Tišerem v žádném případě snižovat vážnost toho leteckého neštěstí, ale chtěli jsme upozornit na to, že se nějaká tragédie děje i jinde. Budeme-li všichni mlčet, může se nám za chvilku přihodit jiná, mnohem otřesnější tragédie.

Jak se na vás lidé dívali?

Všímali si nás, byla tam taková dusná atmosféra, ale nakonec to dopadlo dobře.

Romská problematika je velmi bolavé téma, které se u nás obnažilo právě v uplynulých měsících...

Jeden z mých uměleckých projektů byla televize TV t_error, jakási soukromá televize. Zajímá mě totiž psychologie nových médií, ostatně právě to jsem studovala. TV t_error je vlastně pětice videí natočených mezi lidmi. Měla jsem k dispozici dva moderátory - Roma a Neroma, a vyšli jsme do ulic. Tam jsme se ptali lidí, jaké mají na Romy názory – a odpovědi byly ve stylu »zkuste s nimi žít«. Součástí toho byla i otázka, zdali si Češi dovedou představit, že by Romové v ČR mohli spáchat teroristický atentát proto, že jsou utlačovaní. Všichni se tomu vysmáli.

Máte recept na řešení romské problematiky?

Je to zakletý kruh. Většina české společnosti říká, že Romové jen berou sociální dávky a nepracují. Ale romské děti se automaticky dávají do speciálních škol, ačkoli jsou zdravé a inteligentní. A tím je kruh uzavřen. To, že ani inteligentní lidé si neuvědomují, že tyto děti nemají šanci na pořádné vzdělání, a tedy na vybřednutí ze situace, ve které se nacházejí jejich rodiny, je hrozné. Začít by se především mělo u dětí.

Začátkem listopadu probíhal v Brně a ode dneška v Praze Queer filmový festival Mezipatra. Vy jste autorkou ztvárnění jeho znělky, která je velmi nekonvenční – v kosmické lodi muž s připevněnými kojeneckými lahvemi na prsou »kojí« malé děcko. Co jste chtěla touto znělkou vyjádřit?

Zadání bylo »Cestování časem«, to je motto festivalu. Tak jsem si řekla, že v budoucnosti jistě bude normální, že stejnopohlavní páry budou moci adoptovat děti. Ostatně, znělka se odehrává právě v budoucnosti, je to vlastně sci-fi. A stejné sci-fi je dnes adopce dětí oboupohlavními páry. Bohužel, ČT, která znělku vysílá, nám ji zcenzurovala. Řekli nám, že buď musíme vystřihnout scénku s »kojením« z láhve, anebo že to budou vysílat až po 22. hodině. Je to absurdní! Zdůvodnění bylo, že prý to uráží přirozené kojení. Přitom ČT přes den, kdy se mohou dívat i nejmenší děti, vysílala film, kde hlavní hrdina používá umělé prso.

Co vás trápí v současném světě a v současné ČR?

V současném světě mě zneklidňuje ekonomická krize a její následky – mezi nimi i zvyšování neonacismu. Dále revoluce v mnohých zemích – na jedné straně úžasné, na druhé straně nevíme, co po nich přijde.

V ČR mě pálí důsledky toho, co se děje ve světě, a zvyšování zdejšího neonacismu. Trápí mě, že navzdory tomu, kolik válek jsme prožili a měli bychom se z nich poučit, jsme stále hloupí. Přece z historie víme, že když je ekonomická krize a máme se špatně, nemůžeme nenávist směrovat proti nejslabším. Historická paměť, žel, neexistuje.

Monika HOŘENÍ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.8, celkem 44 hlasů.

Monika HOŘENÍ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.