Rozhovor s politologem profesorem Oskarem Krejčím

Nehledejte v nové podobě konfliktu žádnou velkou strategii Washingtonu

Vojenský analytik Martin Koller se v Parlamentních listech vyjádřil k událostem ve světě. Jmenoval i vás a odvolával se na vaše názory.  Zkusme se zeptat tedy podobně. Takže: Hrozí v příštích letech vypuknutí opravdové války v Evropě anebo v západní Asii, která drsně zasáhne i nás?

Ve hře jsou dva hlavní faktory. Předně se dramaticky mění struktura světového systému. Po porážce Sovětského svazu ve studené válce zde zůstala jediná supervelmoc: Spo­jené státy. Staly se hegemonem. Měly nejvýkonnější ekonomiku a nejsilnější armádu. Kontrolovaly většinu informačních toků a produ­kovaly relativně přijatelné odůvodně­ní nové situace jak v liberálně-konzervativní ideologii, tak i v hollywo­odském obrazu amerického způsobu života. Dnes je zřejmé, že americké hospodářství nestačí na výkon role hegemona - čínská ekonomika se stává mocnější, USA jsou nejzadluženější zemí světa.  Vynikají nezávislé informační prostory, které nerespektujé embarga západních agentur a chápou jinak pořadí významu událostí. také způsob života amerických střdních vrstev naráží na materiální možnosti jak doma, tak v zahraničí, kde se objevují i alternativní hodnoty. Řečeno jednoduše, končí období americké hegemonie.

Takovéto změny mohou proběhnout v'poklidu, když si je odcházející hegemon vědom své slabosti a dohodne se s ostatními mocnostmi. Nebo se může usilovně snažit o zachování svých privilegií - a to třeba i válkou. Historie učí, že dobrovolný odchod s pozice hegemona je velice vzácný jev.

Druhým rizikovým faktorem je nízká kvalita západních politických elit. Barack Obama přivedl do Bílého domu a administrativy liberály, kteří vyrostli na kritice Bushova konzervatismu a hlavně neokonzervatismu. Očekávalo se od nich, že změní strategické cíle USA. Že začnou usilovat o multipolární svět, kde se o povaze globalizace dohodnou všechny mocnosti, včetně těch nových. Jenže ti, kdo dnes rozhodují o zahraniční politice USA, se snaží měnit techniky, ale zachovali strategický cíl - udržet hegemonii USA. Žijí uzavřeni v geopolitických stereotypech. Proklamují nevojenskou politiku v Iráku, ale bombardují Libyi, dodávají zbraně protivládním bojovníkům do Sýrie, podporují násilí na Ukrajině. Spojenci Washingtonu si nemohou být jisti, zda je USA zítra nevymění za někoho, koho potřebují k uspokojení nijakého krátkodobého a hlavně sobecké ho zájmu. Obamovy Spojené státy jsou pak zpětně plny nedůvěry ke spojencům, kteří nepatří k anglosaskému světu.

Výsledkem této zmatené unitární politiky USA je narůstající chaos ve světě. To vše je v západním světě při­kryto infomační dekou, pod níž se k většině lidí nedostanou zásadní informace o změnách ve světě, a na­opak jsou zahlcováni paranoickými zprávami o nebezpečí z Východu a Jihu, o hrozbách ze strany nezápadních mocností a kultur. Vytváří se tak nový »západní nacionalismus«, který si nezadá se sebevražedným naciona­lismem v předvečer první světové války. V takové atmosféře lze zahájit velkou válku, a to dokonce i s podpo­rou zmanipulované většiny veřejnosti.

Jde v současném střetu sil v Iráku skutečně jen o zájem globálních elit, jež nepotřebují silný Irák, takže v pozadí podporují sunnitské povstal­ce? Jde tedy jen a jen o naftu?

O naftu jde vždy, ale nejen. Zahraniční politika USA se v této oblasti stává nesrozumitelnou. První, co chtěl učinit John Kerry po nástupu do funkce ministra zahraničních věcí, bylo nastolení míru na Středním východě. Začal s intenzivní diplomacií směrem k Izraelcům a Palestincům. Jenže západní politice chybí strategická provázanost, porozumění časovým a prostorovým důsledkům vlastních akcí. A tak krvavé zmatky, které Spojené státy a Francie nastartovaly v Libyi, prosákly směrem na jih, do střední Afriky. Podpora povstalců v Sýrii překročila hranice do Iráku. Likvidace sekulárních arabských režimů podpořila fundamentalisty – což nutně komplikuje situaci Západu, Ruska, Izraele, ale i Íránu. Nového chalífátu se obávají i feudálové v Jordánsku a Saúdské Arábii. Vytvářejí se dříve netušené osy: Saúdové nakupují ruské zbraně pro Egypt, Izrael nabízí vojenskou pomoc Jordánsku, Spojené státy vyjednávají s šíitským Íránem…

Jaký je vůbec postoj Spojených států, když na jedné straně Saddámův režim svrhl a na druhé straně současnému režimu vlastně vůbec nepomáhá vyřešit problém, který nastal?

Nehledejte v nové podobě konfliktu v Iráku žádnou velkou strategii Washingtonu. Jde především o neschopnost pochopit souvislosti a o prohlubující se nedostatek vlastních zdrojů pro hegemonistou politiku.

V Iráku padlo přibližně 4,5 tisíce vojáků USA a 3,5 tisíce tzv. kontraktorů - žoldnéřů ze soukromých firem, které platí Pentagon. Celkové ztráty na lidských životech ve válce v Iráku se odhadují na 200 tisíc. OSN napočítala více než 400 tisíc běženců z Iráku. K tomu přidejte Afghánistán: 2,3 tisíce mrtvých vojáků USA, 3,2 tisíce zabitých kontraktorů, 2,5 milionu běženců. Už loni sečetli vědci z Boston University a Brown University celko­vé náklady USA na válku v regionu Irák-Afghánistán-Pákistán na 3,1 bili­onu dolarů. A konflikt se nezmenšuje, nýbrž kom­plikuje. Washington pře­stává věřit elitám, které dosadil. Zároveň už něko­lik let můžete v americ­kém tisku nalézt mapy s překreslenými hranicemi nových států v oblasti od Pákistánu po Středomoří, což nikterak nepřidá na důvěryhodnosti USA.

Analytik Koller ve svém rozhovoru řekl, že v případě Ukrajiny připomínají postoje USA a EU Kosovo, Afghánistán, Libyi a Sýrii a že jde jen o nerealistické ideologizování politiky. Jste také podobného názoru?

Je to směsice chyb. Kosovo lze například chápat jako podbízení se sunnitským muslimům na úkor Slovanů - s výzvou islamistům směrem na ruský Kavkaz a do čínského Sin-ťangu. Intervence v Afghánistánu začala na vrcholu opojení z hegemonistické moci. Pak přišel útok na sekulární arabské režimy: Irák, Libye, Sýrie. Ty svojí sociální orientací představovaly alternativu vůči sobeckému liberalismu západního kapitálu – právě tak jako socialistická Jugoslávie. Pozoruhodné je spojenectví západních liberálů s feudály proti arabským socialistům, které se opírá o pestré ekonomické motivy: dělení zisku, způsob podnikání, korupci. To jsou bezesporu ideologické motivy.

A pak je tu geopolitika, sociálně darwinistická představa o věčném konfliktu velkých států. Geopolitické stereotypy vehnaly USA do Afghánistánu. Tyto stereotypy se vytvořily už počátkem 19. století, kdy se Napoleon dohodl s carem, že Rusko pošle vojáky proti Britům do Indie – přes Afghánistán. Ruští vojáci sice hranice své domoviny nepřekročili, ale Britové »preventivně« zaútočili na Afghánistán. Postupně se tak rodila politika zadržování Ruska, která je známá od Krymské války. Začala tzv. Velká hra – tedy zápas ruské a britské říše o Střední Asii. Benjamin Disraeli tehdy psal královně Viktorii: »Vyčistíme Střední Asii od Moskalů a potom je zaženeme do Kaspiku!«

Ve 20. století postupně Británii nahradily Spojené státy. Z politiky zadržování a zatlačování Ruska se stalo napřed zadržování a zatlačování komunismu – a dnes rozpínání NATO na východ. A znovu a znovu boj o Afghánistán, jehož geopolitický význam je pouze ve zkostnatělých myšlenkových šablonách, ne v realitě 21. století. 

Jak je to se současnou ofenzivou na Ukrajině? Jde o další špatné řešení konfliktu? Mohl se skutečně Porošenko zachovat jinak, jak si myslí prezident Putin?

Každá situace nabízí několik alternativních řešení. Petro Porošenko pravděpodobně vsadil na to, že si vytvoří výhodnou vyjednávači pozici vojenskou porážkou povstalců. Vše nasvědčuje tomu, že silové řešení má podporu Washingtonu. To odpovídá výše zmíněné malé schopnosti vedení USA porozumět nevojenským souvislostem problémů. Jak bude vypadat vyjednávání po vojenském vítězství Kyjeva, se lze jen dohadovat. Pravděpodobně vše začne závratí z úspěchů. Hrozí etnické čistky na jihovýchodě Ukrajiny.

Novým nebezpečím pro prezidenta usilujícího o pocty nejen doma, ale i v zahraničí, se stanou pohrobci Euromajdanu. A oligarchové s vlastními vojenskými útvary. Pak přijde vystřízlivění v podobě zhoršování ekonomické a sociální situace. V obdobné situaci bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili vsadil na pěstování nacionalismu a strachu z Ruska. Tím se ale ekonomické problémy nevyřeší. Spoléhat na Mezinárodní měnový fond, jak to činí oficiální Kyjev je jen ukázkou zásadního neporozumění globální situaci, potvrzením uzavřenosti elit do osobních ambicí.

Může hrát v tuto chvíli nějaký důvod, že Ukrajina podepsala asociační dohodu s Evropskou unií?

Ukrajina podepsala asociační dohodu, kterou téměř nikdo nezná. Jestli skutečně dojde k omezení obchodu s Ruskem, nikdo Ukrajinu nezachrání. Na to nebude mít peníze ani Evropská unie, ani Mezinárodní měnový fond. Ukrajinská veřejnost prohlédne do roka a do dne.

Je tu jedna pozoruhodná zkuše­nost: Turecko též podepsalo asociač­ní dohodu s Evropskou unií a od té doby se vztahy Ankary a Bruselu spíše zhoršují, než zlepšují. Jenže tu lze zachytit výrazný rozdíl: ekonomi­ka Evropské unie zaparkovala ve stagnaci, turecká ekonomika roste - a ukrajinská bude klesat.

Jak vidíte další vývoj na Ukrajině?

Jediná šance Kyjeva je v tom, že po vítězství místo oslav prezident prohlásí: »Všichni jsme Ukrajinci! Hledejme usmíření, ne vítěze a nepřátele!« A prosadí zásadní reformu ústavy. Ta musí přenést samosprávu regionům, a to včetně volby gubernátorů. Musí vzít pod ochranu jak větší ekonomickou spravedlnost, tak i jazykovou svobodu – a přispět k omezení moci oligarchů.

Analytik Koller se ve své poslední odpovědi Parlamentním listům sice odvolal na vás, ale liší se v názoru na budoucnost. A hovoří o možné přípravě na válku, což není spojeno jen s osudem Ukrajiny, i když z této situace vychází...

Martin Koller si zaslouží poděkování a úctu za to, jak věcně varuje před narůstajícím nebezpečím války. Činí tak v podmínkách hluchoty oficiálních sdělovacích prostředků. Hluchoty, která přispívá k prohloubení rizika vojenské konfrontace. Mojí ctižádostí je být v tomto snažení na stejné straně barikády, jako je on.

Nebezpečí velké války, tedy války, v níž dojde k přímé vojenské konfrontaci mocností, narůstá. Myslím ale, že současná občanská válka na Ukrajině velkou válku neodstartuje. Smyslem vyvolání krize na Ukrajině bylo a zůstává komplikovat situaci Rusku. A nepřímo i Číně, která ke svému dalšímu růstu potřebuje předvídatelný svět, tedy mír. Nečitelnost ale narůstá, protože rostoucí počty tanků a letadel můžete vyvážit stejnými počty obdobných zbraní. Hloupost politických elit ale vyvažovat nelze.

Jaroslav KOJZAR


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 184 hlasů.

Jaroslav KOJZAR

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


janmakovicka
2014-07-21 11:19
Před sto lety bylo dost lidí, kteří si válku přáli. Domnívali se
ovšem, že to bude válka krátká a pro ně vítězná.
suda.jan
2014-07-19 03:11
Lidští znalci se vyjadřují podle svého poznání, které není
ůplné. Je poznamenáno postupným, celkovým úpadkem, narůstající
krizí, válkami, což je všeobecnou tendencí tohoto negativního
systému a stavu, který se stále víc zhoršuje. Je o tom psáno v Bibli
ve Starém i Novém zákoně, nakonec v Knize Zjevení v popisných
obrazech prostřednictvím apoštola Jana. V současném Novém zjevení
nám Bůh Pán Ježíš Kristus sděluje neznámou pravdu bez zastření a
utajení nám ku pomoci v této těžké době. Pro usnadnění a
pochopení jsem napsal tématické výpisy a dal také na můj blog:
www.brouzdej.cz/blogy/poselstvi A Nové zjevení je na:
www.volny.cz/nove_zjeveni
jaryn
2014-07-16 17:33
Před 100 let také nebylo odborníka který by věřil, že bude nějaká
válka...
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.