Yadira Escobar je kubánská blogerka žijící na Miami. FOTO/ Archiv Yadiry Escobar.

Mazaní disidenti v péči diplomatů

V nedávné době navštívila Českou republiku Yoani Sánchezová. Co si myslíte o její činnosti?

Víte, Yoani Sánchezová je politička propagovaná, financovaná a řízená cizími mocenskými zájmy, které jsou Kubáncům nepřátelské. Její návštěvu v ČR v roce 2013 financovala jistá nevládní organizace, kterou zase financuje americká NED (National Endowment for Democracy – pozn. red.) v rámci balíčku USAID, což je zkratka americké agentury pro mezinárodní rozvoj. Takže se dá říci, že tu cestu platil americký Kongres. To částečně vysvětluje, proč v ČR žádala zcela v souladu s tvrdou americkou linií, aby česká vláda dál vyvíjela na Kubu tlak. Dovedu si představit, že česká občanská společnost sympatizuje se vzdálenou aktivistickou činností »demokratů« na karibském ostrově proti údajné totalitářské vládě podobně, jak je to zaznamenané v historické paměti někdejšího boje proti údajným totalitárním režimům ve východní Evropě. Ale ono je třeba být velmi opatrný vůči manipulování s demokratickým cítěním, protože velká část opozice na Kubě je uměle vytvořená, což tisk v České republice, který je v zahraničních rukách, neřekne.

Yadira Escobar. FOTO/ Archiv Yadiry Escobarové.

Yoani, její zahraniční turné a extravagantní exkurze po mnoha zemích jsou financované vládami a individui, kteří ji využívají jako další nástroj v jejich plánu na dobytí Kuby. V nedávné době se objevil na Kubě nový internetový tiskový orgán, a přestože velká mezinárodní média, ovládající informace, jeho internetovou stránku propagují, skutečnost je taková, že jde o orgán plně financovaný z nekubánských zdrojů. Jde o internetové noviny, které mají ovlivňovat způsob myšlení Kubánců. A to, že jsou vydržované výhradně zahraničními sponzory, je urážkou.

Nikdo nemůže popřít, že útoky proti Kubě sílí a vyvíjejí se a dospěly až k tomu, že v zájmu vyvolání změny režimu vyzývají k vyrábění umělých předáků, kteří by se postavili do čela případných barevných revolucí. To všechno se ovšem odehrává za zády občanské společnosti, která tyto »předáky« ani nezná, a oni ji nemohou nikde na planetě reprezentovat.

Vzhledem k tomu, že názorům paní Sánchezové dodávají legitimitu některá velvyslanectví v Havaně (například a zejména české), daří se jí až skandálně její politický záměr - vytvářet názorovou hladinu. Navíc tak zbohatla, až bych řekla, že v této chvíli patří mezi nejúspěšnější ženy-podnikatelky na celém ostrově. Člověk by jejím slovům víc důvěřoval, kdyby nebyla velká část jejích historek popřena historickými fakty, třeba podvod s falešným interview s Barackem Obamou, a kdyby její agenda byla trochu civilnější.

Nikdo nemůže jako jednotlivec pořádat tolik zahraničních cest, ani koordinovat tolik akcí. To se dá dokázat jedině se spoustou peněz, zejména z kapes amerických daňových poplatníků, kteří ani zdaleka netuší, jak je s jejich daněmi nakládáno. Takové nehorázné vměšování vyvolává ve světě jen další protiamerické nálady. Tenhle propagandistický balon hodně nafoukli, když ji prezentovali jako novou představitelku budoucí Kuby. Ale ani veškeré pokusy dodat jí legitimitu, třeba pomocí nevysvětlitelného setkání s viceprezidentem Joem Bidenem, nepřinesly reálné výsledky. Ti nemnozí z Kubánců na ostrově, kteří ji znají, nesympatizují s někým tak závislým na Spojených státech a na zahraničních nadacích. Její chlebodárci si toho jsou částečně vědomi, a proto je směrují hlavně do zahraničí. S tím, že ji na Kubě nikdo moc nečte, si nelámou hlavu. Propagují ji v různých zahraničních médiích a vozí po Evropě a Latinské Americe jen proto, aby tam pomlouvala svoji zemi a ovlivňovala mínění ve světě, a tak oslabovala podporu postojů Kuby, která odmítá jakékoli vměšování.

Nejlegračnější a nejspornější na Yoani Sánchezové je to, že kdyby Kuba byla opravdu taková, jak to ona tvrdí, už dávno by byla na dlouhé roky ve vězení za to, že se tak vehementně zasazuje o svržení státu. Protože to, proti čemu bojuje, není vláda, ale samotný stát a jeho instituce, což není legální v žádné zemi.

Můžete se, prosím, představit našim čtenářům?

Velmi ráda, děkuji za příležitost. Narodila jsem se na Kubě, v hlavním městě provincie, kde převládá chov dobytka, Camagueyi. Camaguejci jsou velmi pyšní na svou hrdinskou účast ve válce za nezávislost. V camaguejské historii sahá hluboký pocit sounáležitosti, vlastenectví a splnění povinnosti daleko za prostou politiku. Pocit národní hrdosti mi vštěpovali rodiče v USA, kde žiji od svých šesti let. Koneckonců, naše rodina byla po generace, od 19. století, spojena s touto kubánskou provincií, moji předci vždycky bojovali za svrchovanost svojí vlasti. Někteří fyzicky, na bitevních polích války za nezávislost, jiní v ilegalitě za Batistovy diktatury koncem 50. let minulého století. Krváceli jsme a umírali v tomto boji o republiku a to zanechá stopy.

Začala jsem tím, odkud pocházím, protože tato minulost je mojí součástí a silným podnětem k plnění mé povinnosti vůči vlasti. Než jsem se narodila, otec byl dvakrát zatčen a obviněn z akcí proti bezpečnosti kubánského státu. Kvůli těmto konfliktům s vládou hledala moje rodina v 90. letech politický azyl. Moji rodiče zvažovali Rusko i Izrael, ale nakonec přijeli v rámci jednoho programu pro bývalé politické vězně do Spojených států. I když jsme měli vystěhovalecká víza do USA, kubánská vláda nás nechtěla pustit. Byla to kritická doba takzvaného speciálního období.

Po rozpadu Sovětského svazu se Kuba ocitla sama při obraně svého politického modelu proti americkému nepřátelství. Být dcerou bývalého politického vězně v zemi, která je cílem vnějších útoků a prožívá ekonomické problémy, je velmi těžké. Dodnes si pamatuju policejní prohlídky našeho bytu. Můj otec byl ve skutečnosti reformní nacionalista. On a matka byli propuštěni z místa ve státní sféře v zemi, kde stát byl v té době jediným zaměstnavatelem. A tak jsme vzhledem k materiálnímu nedostatku a politické perzekuci uprchli do Miami, kde je velká část komunity sestávající z kubánských emigrantů pod politickou kontrolou extrémní pravice. Řekla bych to asi tak, že jsme jako rodina odešli z území extrémní levice na území jiného extrému – pravicového.

Žiji ve Spojených státech 20 let a silou zvyku je mám ráda, tady jsem vyrostla, mám tu svůj život. Kuba zatím prošla hlubokou změnou a já tyto zdravé transformace vítám, i když mnozí tady ze svojí extrémně pravicové pozice tyto reformy odmítají vzít na vědomí.

Navštívila jste někdy ČR nebo to máte v plánu?

Jednotlivec může těžko dělat to, co nadace. Nikdy jsem neměla to potěšení navštívit Českou republiku, nedostala jsem se ani přes Atlantik. Jsem řadová občanka bez podpory politických stran nebo štědrých filantropů, mám jen svou malou rodinu, což je dost, protože tak jsou mi bližší opravdové zájmy občanské společnosti. Z dálky obdivuji ušlechtilý český lid, který vždycky dokázal udržovat rovnováhu v tak nevyváženém světě. V srdci si přeji navštívit vaši zemi, která si mezi tolika nebezpečími a zahraničními vlivy našla cestu ke své národní identitě.

Přiznám se, že mi bylo smutno, když jsem v minulosti viděla, jak se české velvyslanectví v Havaně zaplétá do vnitřních záležitostí Kuby a podporuje disidenty spojené se zájmy, které jsou kubánskému národu cizí. Já vím, že všechny vlády dělají chyby, proto je třeba sledovat pravdivé informace a nedovolit, aby s nimi manipulovala velká média a ti, kdo pomocí propagandy vytvářejí veřejné mínění. Chápu, že jsou možná v české společnosti lidé dobré vůle, kteří se ztotožňují se známými kubánskými opozičníky, protože věří, že jsou obětí drtivé moci totalitárního státu. Těmto lidem bych chtěla říci, že velká média v dnešním světě kubánskou realitu zkreslují. Tato realita je naprosto jiná, než si představují, a to, co je ve skutečnosti dnes na Kubě ohrožené, je její svrchovanost a národní nezávislost.

Až si jednou budu moci dovolit cestovat, určitě navštívím vaši krásnou zemi svobodných žen a mužů.

Co byste vzkázala Posadu Carrilesovi? Nedávno jste o něm psala na svém blogu, viďte?

Nemyslím, že bych měla pro něho nějaký osobní vzkaz. Kdybych se s ním ocitla tváří v tvář a nevěděla, kdo to je, a on nevěděl nic o mně, nemyslím, že by mi naslouchal. U jeho generace jsem vypozorovala zvyk nevěnovat mladým žádnou pozornost. Podle nich nemáme moc co říci, k našim slovům jsou hluší. Ta generace vyrostla a zvykla si uvažovat tak, že není-li slovo provázeno kulkami a výbušninami, je to ztráta času. Nezapomínejme, že druhá světová válka proběhla před pár desítkami let, že člověk dokáže sáhnout k neuvěřitelným hrůzám a krutostem, když neumí svého protivníka přesvědčit.

Nedávno jsem ho náhodou viděla projíždět v autě po silnici v Miami a napsala jsem obecně o terorismu. Až dnes dáváme terorismu onen despektivní význam. Ve skutečnosti existoval v téměř všech historických kontextech a skoro u všech ideologických a dokonce náboženských hnutí.

On se teď svobodně prochází po krásném městě Miami, protože mu zákon jasně dovolil užívat v pokoji důchodu, jako by se nic nestalo. Ještě ho spíš ve stáří uctívají, předali mu klíče od města Hialeah. A on se vychloubal útoky na Kubě, že prý oběť byla na nesprávném místě. Je obviňován z vážných zločinů, ale »kmotr kubánského násilného exilu« se chová, jako by ho váha letadla sestřeleného u Barbadosu vůbec netížila. My, civilové, nemáme v rukách důkazy a už vůbec žádnou právní sílu, abychom se u soudů dovolali v této věci spravedlnosti. Byť prostřednictvím jiných, ale nikdo nemůže připravit o život 73 nevinných lidí na palubě letadla a nenést v sobě takovou vinu. I kdyby tvrdil, že »spí jako nemluvně«, jeho oběti ho musí dost tížit, zvlášť teď ve stáří, když už vášnivé mladické ospravedlňování pominulo a svědomí stojí tváří v tvář dlouhému životu, který zaplnily násilnosti. Je jen spravedlivé, aby platil aspoň tak.

Jak se díváte na činnost disidentů na Kubě?

Ve společnosti každého státu jsou nespokojené hlasy. Neexistuje jednomyslně podporované politické vedení. Na Kubě jsou dvě kategorie disidentů. Ti, kteří si v občanské společnosti stěžují a bez nějakého zaměřování vyslovují své občanské stížnosti. Takoví zůstávají téměř vždycky anonymní. A pak mazaní disidenti, kteří se umějí vlichotit velvyslanectvím nebo nadacím, aby za svoji činnost dostali zaplaceno. Takové prezentují velká mezinárodní média jako kubánskou opozici.

Tento typ opozičníka okamžitě upraví svou aktivistickou činnost, podmíní svůj projev a přizpůsobí své chování požadavkům chlebodárce. Diplomacie je obdarovává, přijímají je na banketech a svádějí je různými výsadami a dokonce i vízy. Bože nás chraň, tak se rodí hvězdy kubánské opozice. Diplomaté a zahraniční nevládní organizace pracují jako mafiánští drogoví kmotři, pečují o kariéru těch, o kterých se domnívají, že budou dobrým obchodem. Řekněme, že si kupují politiky a poslance parlamentu předem, ještě než dostanou svůj úřad, aby je mohli lépe ovládat na dosud hypotetické budoucí scéně, zavázat si je tak, že již není cesty zpátky. Uzavírají se psychologické pakty, probíhá naprosto nelegální výměnný obchod zcela bez ohledu na skutečnou občanskou společnost. Tyto polotajné operace (bez ohledu na svobodnou žurnalistiku, ne vše vyjde na světlo boží) jsou mnohokrát cizelovány a glorifikovány ve světovém tisku přesto, že stejné akce, které se u disentu oslavují, by v jejich vlastních zemích došly odsouzení.

V případě kubánské tematiky se tedy uplatňuje dvojí morálka. Každá akce, která se na ostrově odehraje, je studována pod lupou, z rozkladného, zlovolného úhlu pohledu. Když disident řekne, že je porušováno jeho právo na svobodu projevu, provádí manipulaci, protože poslechneme-li si, co opravdu říká, zjistíme, že všichni žádají jediné: rozložení kubánského státu. Tento požadavek může snílkovi znít nevinně, ale tato donekonečna opakovaná mantra může být uspokojena jedině za cenu krveprolití nevinných lidí. Většina disidentů se fakticky vyhýbá vysvětlení nebo vyjasnění oné teze o údajném »nenásilném přechodu«. Jak přesně by asi chtěli své plány provést? Jistě, mnozí ani nemyslí tak daleko, když pořádají pochod, protestují nebo fingují hladovku, kterou nemůže žádný člověk vzhledem k našim omezeným fyzickým dispozicím provozovat. Ti jen těží z okamžiku, hledají každodenní příležitosti v systému, který musel vzhledem k dusivým ekonomickým sankcím přestat být tak rozdávačný, protože Kuba je koneckonců velmi chudá země bez přírodních zdrojů uprostřed světa, který je den za dnem nákladnější.

Mohou kubánští novináři a spisovatelé publikovat v kubánském tisku nezávisle?

Když jsem navštívila Havanu, měla jsem příležitost seznámit se s některými nezávislými novináři, kteří píší a dělají v hlavním městě interview pro Progreso Semanal, internetový časopis založený v Miami. Přišli mi velmi dobře informovaní o světových zpravodajských tématech a nepozorovala jsem u nich nutnost autocenzury, aby nevybočovali z linie vytyčené komunistickou stranou. Říci to teď mezi novináři profesionály zní jako něco archaického až komického. Ale nelze zaměňovat společenskou nebo dokonce politickou kritiku a nebezpečnou snahou o rozvrat státu. Rozdíl se zdá být zřejmý, ale jsou i tací, kteří žádají radikálně buď všechno, nebo nic.

Já jsem fakticky na Kubě nikdy nenavštívila tiskové nebo vydavatelské centrum, v Havaně proběhla jen neformální setkání, takže nemám osobní zkušenosti a zážitky z novinařiny na Kubě. Mohu pouze usuzovat z informací, které dostávám. Pozoruji, že tradiční tištěné noviny jako Granma čtou především starší lidé, třeba moji děda s babičkou a jejich sousedé ve věku seniorů. Ti od tohoto již historického a revolučního média očekávají určitou míru konzervativnosti. I když bezpochyby publikují odvážnější příspěvky než před lety, myslím, že je rozumné zůstat věrný klasickým čtenářům, vedle potřeby začít přitahovat zájem těch budoucích.

Tištěné noviny si v současnosti konkurují s méně nákladnými internetovými médii a podle mého názoru je internetový tisk na Kubě více různorodý a obsahově bohatší než tradiční noviny, přes dobře známá omezení internetových možností na ostrově. Existují stovky státních webových stránek, včetně internetových verzí nejznámějších periodik a velmi dlouhý seznam nesčetných nezávislých blogů. Když říkám nezávislých, mám na mysli, že nejsou závislé na kubánském státu a nejde o iniciativy zahraničních ambasád. Jsou tam mladí lidé, kteří získali přístup na internet a jsou ve spojení s půlkou světa, hledají si informace podle svého přání a sdílejí je na svých blogách. Je to úplně naopak, než tvrdí nepřátelé Kuby: mládež na ostrově nachází způsoby, jak být ve spojení, ať ve škole, nebo na pracovišti, v internetovém centru v sousedství apod.

Kubánské noviny objevují nové technologie, rozevírají ten kdysi přespříliš politizovaný obzor a já věřím, že si samy najdou správnou a potřebnou vyváženost. Občan potřebuje informace: aktuální, relevantní a nestranné, ale ne dezinformace, bulvár, tím méně ve chvílích změn, jakými nyní prochází kubánská společnost, v návaznosti na aktuální vládní reformy.

Radovan RYBÁK, Eva MÁNKOVÁ


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6, celkem 65 hlasů.

Radovan RYBÁK, Eva MÁNKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


vavrabo
2014-07-28 23:46
Diskuze k tematu vždy alespoň trochu téma rozvine nebo prohloubí. I
vladimir iljič svým 30. stejným příspěvkem ukazuje, jak je vytrvalý,
jak vnitřně se překonává, když se mu líbí ruské jméno Vladimir a
ještě umocněné Iljičem. I peníze by bral, ale bývalá AIDS ani
USAIDS ho považuje za slabčáka, kterého je škoda platit. Vedou ho jako
komunistického provokatéra v tričku s Leninem na prsou.
halonoviny
2014-07-24 19:31
Doxanete, představitelé KSČM se v obojím možná pravidelně objevují,
přesto nikoli měrou, která by odpovídala volebnímu výsledku KSČM.
Představitelé KDU, TOP 09 a ODS jsou tam daleko častěji navzdory tomu,
že ve volbách skončili všichni až za KSČM. A hlavně jsem tu nepsal
jen o KSČM, ale obecně! ... Co se týče Kuby, tam žádní disidenti
nejsou. To, co se vydává za disidenty (+ sebe sama) jsou placení agenti
Washingtonu a Miami, takže vlastně špioni a podvodníci! R. Janouch
halonoviny
2014-07-22 14:15
Doxanete, v principu je ten problém. V absenci rovných podmínek. A ty
rovné podmínky by měla zajišťovat především veřejnoprávní
masmédia, která si daňoví poplatníci platí! Jinak nemluvím o
znevýhodňování KSČM, ke kterému samozřejmě také dochází, píšu
to obecně! RJ
halonoviny
2014-07-21 20:22
Vanguarde, soudruzi Castrovi mají daleko svobodnější volby než my
tady. Kandidáty vybírají lidi dole (prosadit se mohou i nezávislí) a
všichni zvolení poslanci jsou v průběhu volebního období při
neplnění svých volebních slibů odvolatelní!!! U nás? Sice si
můžeme pofidérně vybrat z několika desítek kandidátek, avšak šance
na zvolení stejně mají reálně jen ti, kteří mají na kampaně víc
peněz a které preferují masmédia. Takže rovné podmínky? Ani omylem!
Kde je tedy ta svoboda a demokracie?! RJ
pkadavy
2014-07-21 09:07
Podle fotek je to docela dobře oblékaná, dobře ošetřovaná a dobře
živená mladá slečna. Doporučil bych ji pouze jedno. Aby ten boj
přiliš nepřeháněla. Kdyby nedej bože vyhrála a na Kubě by proběhlo
něco podobného jako u nás. Musela by si na to všechno vydělat prací.
To by se už po světě moc nepodívala ani ta strava už by nebyla takovou
samozřejmostí. To by my jí bylo líto. Takže děvče dobrá rada. S
tím bojem opatrně a pokud možno nevyhrát.
adam
2014-07-21 01:13
Oběti nácků vadí stejně, měli v komunistech dobré učitele. Jenže
těm HaNo nepatří.
halonoviny
2014-07-18 13:17
Pomineme-li, že to nebyly oběti komunismu, ale zvůle vůdců, kteří si
na komunisty jen hráli a ušlechtilé myšlenky této ideje tak
diskreditovali, že vám, zloději identity, nevadí dobrá bezmála
miliarda obětí otrokářů, feudálů, kléru, kápošů, fašounů a
nácků...?! R. Janouch
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.