Brestská pevnost se nikdy nevzdala

Dvaadvacátého června tomu bylo 73 let, kdy německá vojska v rozporu se sovětsko-německou smlouvou o neútočení napadla Sovětský svaz. Prvními, na koho byl soustředěn mohutný tlak, byli obránci Brestské pevnosti.

Ti mnohem silnějším německým silám odolávali - ve své drtivé většině - neuvěřitelně dlouhou dobu, a to navzdory nedostatku vody i potravin, navzdory strategické nevýhodě i propagandistické činnosti Němců. Zůstali po několik týdnů malým ostrůvkem v již okupovaném území sovětského státu. Vždyť ve dnech, kdy padli nebo byli přemoženi poslední obránci pevnosti, se fronta nacházela o 300 kilometrů dále na východ.

V září roku 1971 byl na půdě Brestské pevnosti (založené roku 1842 k ochraně západních hranic Ruska) zbudován rozsáhlý pietní areál, který citlivě propojil zakonzervované pozůstatky válkou poničené pevnosti s novodobými monumenty oslavujícími hrdinství brestských bojovníků – vojáků i jejich rodin. Na území areálu byly vyzvednuty opravdu nepřehlédnutelné objekty: obelisk, socha nepokořeného bojovníka vrostlého do pevnosti, i socha vojáka trpícího žízní.

Nerovný boj

Proti pevnosti, jež v roce 1941 stála na hranici Sovětského svazu, fašistické velení soustředilo svůj 12. armádní sbor v sestavě 45., 34. a 31. pěchotní divize. Tyto divize podporovaly tankové, letecké a další jednotky německé 4. armády. Síly hitlerovců byly ve srovnání se silami sovětské posádky nezměrné. V pevnosti v okamžiku přepadení – ve 3.15 ráno ze soboty na neděli - nebylo ani všech 8000 vojáků posádky, z nichž valná část byla na cvičení mimo pevnost. Zůstalo v ní na 3500 bojovníků, a k tomu rodinní příslušníci. Nepřítel doufal, že rychle překoná tuto pevnostní bariéru a uskuteční svou »bleskovou válku« na Východě. Německé velení muselo připustit, jak vyplývá z jeho zprávy, jíž se v roce 1942 zmocnili sovětští vojáci, že »obránci v Brestu bojovali výjimečně úporně a vykazovali vynikající vůli k vítězství« (podle publikace Brestsko).

Útok byl veden ze západu. Němcům se podařilo odstranit nálože pod mostem vedoucím přes hraniční řeku Bug, a jejich vojáci se dostali téměř k úpatí pevnosti. Po prvotním chaosu v řadách obránců se podařilo zkonsolidovat posádku, jež se postavila na odpor a provedla úspěšný protiútok. Němci se proto uchýlili k obléhání. Zlikvidovali vodárenskou věž, čímž odřízli obráncům přístup k vodě. Obránce chtěli zlomit i propagandistickými vozy s tlampači.

Třetí den bojů se sovětští velitelé citadely (centrální části pevnosti, jež měla, podobně jako terezínská či josefovská pevnost, hvězdicovitý půdorys) rozhodli stáhnout vojáky, dosud rozptýlené do většího počtu skupin, upřesnili klíčová místa obrany a vydali rozkaz k boji s nepřítelem do posledního náboje.

Společně s vojáky byly útoku fašistů vystaveny i ženy a děti. Zbraní se chopili i mladiství, a jsou známa jména těch, kteří při obraně padli: Péťa Vasiljev, Kolja Novikov, Péťa Kotělnikov, Valja Zenkinová...

Varování bylo

Obrovské nasazení obránců pevnosti nemohli Němci překonat ani v průběhu několika týdnů. Odpor byl patrný ještě na konci července 1941. Obránci však neměli spojení s dalšími složkami Rudé armády, která se nacházela pod značným německým tlakem na ústupu. Nemohl jim tedy nikdo přijít na pomoc.

Často se diskutuje o momentu překvapení Brestských, který hrál Němcům do karet. Je však znám případ vojáka wehrmachtu, antifašisty, který těsně před 22. červnem zběhl od své jednotky, přeplaval hraniční řeku, pronikl do pevnosti a varoval sovětské velení, že je možno očekávat v příštích dnech útok. Uvěřili mu?

Pevnost-hrdina

Němci nasadili do boje vše: tanky, slzný plyn, plamenomety, bombardéry, těžké dělostřelectvo, dokonce světlomety, které oslňovaly ty sovětské vojáky, kteří pronikali k řece pro vodu. Statečnost těch, jež se s nasazením života snažili přinést do pevnosti aspoň pár decilitrů životadárné tekutiny, symbolizuje socha Žízeň.

V Muzeu obrany Brestské pevnosti v areálu, a také v novém Muzeu Velké vlastenecké války v hlavním městě Běloruska Minsku (otevřeno bylo 2. července), je možné si číst autentické nápisy, které vyrývali obránci do vnitřních zdí pevnosti: »Umírám, ale nevzdávám se. Sbohem, vlasti.« Tento vzkaz je datován 20. července 1941.

Jestliže 45. pěší německá divize ztratila v roce 1940 v celém francouzském tažení 462 svých mužů, pak při dobývání Brestské pevnosti jich za pouhý týden padlo 482, dalších třicet důstojníků a tisíc mužů bylo raněno (Wikipedia). I tato čísla hovoří o tom, jak líté boje se vedly o pevnost.

Brestské pevnosti a jejím chrabrým obráncům se po letech, kdy prý byli přehlíženi, vrátila čest. (Uvádí se, že u Stalina měla pověst brestských bojovníků velkou kaňku; kvůli tomu, že se někteří obránci vzdali, byli považováni za zbabělce a zrádce.) V roce 1965 prezidium Nejvyššího sovětu Sovětského svazu udělilo pevnosti titul Pevnost-hrdina.

Partyzáni symbolem osvobození

Proti nepříteli se bojovalo nejen ve zdech pevnosti. Byly i další fronty Velké vlastenecké války. Hned na začátku německé okupace, která měla (nejen) na běloruském území charakter uskutečňování spálené země, vznikaly spontánně partyzánské oddíly a ilegální stranické skupiny. Procházíte-li současným městem Brest, nalézáte řadu pamětních desek upomínajících o hrdinech, kteří tam či onde žili, ilegálně pracovali, a zaplatili za to životem. Již třetí den války vznikl v běloruském městě Pinsk první partyzánský oddíl. Takových oddílů se poté zformovalo tolik, že se i partyzánské hnutí stalo symbolem osvobození Běloruska.

Právě na den přesně tři roky poté, co wehrmacht napadl SSSR, 22. června 1944, byla zahájena sovětská letní ofenziva nesoucí název Operace Bagration. To se již karty obrátily. Výsledkem tuhých bojů Rudé armády, jež do střetu s Němci šla s impozantní silou 2,5 milionu mužů, bylo osvobození Běloruska od fašismu. Hlavní město Minsk se svobodně nadechlo 3. července 1944 a tento den je považován nejen za běloruský Den osvobození, ale též za Den nezávislosti. Letos Bělorusové slaví již 70 let života v míru.

***

Němci se v Bělorusku chovali tím nejhorším možným způsobem. Nejen že loupili, rabovali, zlikvidovali továrny i kolchozy, ale také zničili a vyhladili tisíce vesnic a osad, z toho 186 spálili i s jejími obyvateli zaživa! V celém Bělorusku zabili čtvrtinu obyvatelstva – což je číslo pro nás neuvěřitelné: 2 230 000 mužů, žen a dětí. Symbolem opravdu nelidského utrpení civilních obyvatel se stala osada Chatyň. Ale to je už jiné vyprávění.

Monika HOŘENÍ

FOTO – Vojtěch MICHAL