Jednou vidět je lepší, než stokrát slyšet

Kdy vznikla Společnost česko-běloruského přátelství?

Bylo to v roce 2010, kdy jsem si na slavnostní recepci konané u příležitosti výročí osvobození Běloruska od německého nacismu uvědomila, a podpořil mě v tom tehdejší první tajemník Velvyslanectví Republiky Bělarus Valentin Špak, že by mohla vzniknout vedle dalších společností přátel také organizace, jež by pěstovala přátelství mezi lidmi v České republice a lidmi v Bělorusku. Takže jsme tehdy já, můj manžel a má vnučka založili Společnost česko-běloruského přátelství. Patnáctého prosince 2010 byla organizace registrována.

Tehdy zrovna proběhly v Bělorusku prezidentské volby, které vyhrál Alexandr Grigorjevič Lukašenko. Já jsem mu už coby představitelka společnosti poslala blahopřejný dopis, na který jsem v lednu dostala odpověď. To nás pochopitelně překvapilo i potěšilo.

Ve skupině zakládajících členů bylo asi dvacet lidí z různých koutů České republiky. Mladí se však báli, neboť již pocítili určité signály, že kdyby se stali členy této společnosti přátelství, mohli by mít na svém pracovišti problémy. Proto jsme také zvolili určitou volnější možnost, jak udržet tyto příznivce česko-běloruské spolupráce - zavedli jsme institut přátel. Takže nemáme jen členy.

Ty prvotní tlaky na některé naše příznivce byly tak značné, že jsme zcela zlikvidovali jejich přihlášky pro vstup do společnosti. Když se někdo veřejně hlásí ke spolupráci s Běloruskou republikou, takto to v České republice dopadá...

Kde máte pobočky?

V Praze, západních Čechách, Olomouckém, Pardubickém a Královéhradeckém kraji. Členy jsou i čtyři občané Běloruska. Dohodli jsme se, že dříve, než se kdokoli stane naším členem, má – jak už jsem uvedla - rok statut přítele. Možná se ptáte, proč volíme tuto cestu. Dostala jsem se totiž mnohokrát do situace, kdy se někteří, co již byli registrováni jako členové naší společnosti, zachovali tak, že jsem opravdu byla překvapena. Jasně dali najevo, že jim o Bělorusko a přátelství s ním vůbec nejde, naopak, že jim jde o úplně něco jiného – o rozložení této organizace! Vyhodnotili jsme to jako provokaci a s takovými lidmi jsme se pochopitelně rozešli. A takových okamžiků bylo již několik.

Jak si to vysvětlujete?

Někdo má velký zájem na tom, aby se nepodporovala spolupráce a přátelství s Běloruskem. Podívejte se na většinová média v naší zemi – pokud něco napíšou o Bělorusku, tak je to kritika všeho možného, především tamního prezidenta, kterému se dostává různých nelichotivých přívlastků. Jsem ráda, že jsem před časem mohla vyslechnout v rozhlase jednoho českého cestovatele a publicistu, který po současném Bělorusku cestoval a odmítl, že by tam vládla diktatura či něco podobného.

Co spojuje český a běloruský lid?

Spojuje nás slovanský původ, slovanská řeč, stejný životní styl, ale i mnoho momentů společné či podobné historie. Bělorusové velmi trpěli ve druhé světové válce, tedy Velké vlastenecké válce, neboť byli součástí Sovětského svazu. Bylo jich umučeno, ubito, zastřeleno, padlo na frontě či brutálně upáleno na 2 230 000! To je v desetimilionovém národě neuvěřitelné číslo, které si my, příslušníci také desetimilionového národa, ani neumíme představit. Každý čtvrtý obyvatel Běloruska zemřel, zahynul či padl. Ostatně v areálu vypálené běloruské obce Chatyň je takové pozoruhodné místo-památník: Vedle sebe tři rostoucí, zelené břízky a na místě čtvrtém tento živoucí organismus chybí. Je to symbolika: čtvrtina národa totiž byla Němci a jejich pomahači vyhlazena.

Často říkám, že nás a Bělorusy spojují hroby – hroby Bělorusů bojujících v řadách Rudé armády, kteří padli na našem území při osvobozování, a hroby československých občanů povražděných nacisty na běloruském území, například v Baranovičích a Minsku. Spojují nás také vypálené vesnice – u nás Lidice, Ležáky, Javoříčko, Ploština, Prlov a další. U nich bylo těchto vesnic zničeno několik tisíc, a 186 jich bylo vypáleno i s jejich obyvateli. Ti prostě byli nahnáni do stodol a zaživa upáleni! A symbolem těchto nelidských útrap je právě vesnička Chatyň.

Jsou to také, žel, tyto hrůzné historické okamžiky za fašistické okupace, které spojují běloruský a český lid.

Jaká je náplň vaší činnosti?

Obecně upevňování přátelství mezi Čechy a Bělorusy. Zúčastňujeme se společného kladení věnců u památníků bojovníků proti fašismu, ale například také každoročně ve spolupráci s běloruskou ambasádou klademe květiny u pražské sochy všestranného, vpravdě renesančního běloruského vzdělance Franciska Skaryny (1486 či 1490 až 1539 či 1552), který žil a pracoval také v Praze. Zdalipak víte, kde se jeho socha nachází? Je to na Brusnici.

V rámci naší činnosti jsme navštívili divadelní představení běloruských souborů, varhanní koncert, promítání běloruských filmů – například filmu z roku 2010 Brestská pevnost. Na tyto akce zveme i veřejnost.

Spolupracujeme se Slovanským výborem ČR, Česko-ruskou společností, také s válečnými veterány – jak se Společností Ludvíka Svobody, tak Klubem veteránů. Pořádáme také besedy o Bělorusku, a nyní jsme na přelomu června a července uspořádali šestidenní zájezd do Běloruska.

Co jste na této cestě viděli a zažili?

Bylo to velmi zajímavé. V Brestu jsme obdivovali hrdinství obránců Brestské pevnosti, kteří více než měsíc (od 22. června do konce července 1941) odolávali mnohonásobně vyššímu náporu německých fašistických vojsk, která napadla Sovětský svaz. Prohlédli jsme si město Brest, jež je městem krajským. Byli jsme překvapeni, kolik mladých lidí, supermoderně a vkusně oblečených, jsme viděli na brestské hlavní třídě. Brest se stále rozrůstá a již pohltil ve svých hranicích pietní areál pevnosti, která kdysi stávala za městem.

V Minsku, což byla cílová stanice našeho zájezdu, jsme obdivovali moderní výstavbu. Vedle poválečné sovětské výstavby – Minsk byl prakticky srovnán se zemí, ale poté byl velkoryse založen – je tam velké množství staveb 21. století. Například velkolepá Národní knihovna ve tvaru diamantu, Minsk aréna, kterou znají fanoušci hokeje, neboť zde v květnu probíhaly zápasy mistrovství světa v hokeji, mnoho paláců kultury, sportu, ale i obytné čtvrti, hotely, školy a administrativní objekty. Uvažte, že hlavní minská třída je dlouhá 17 kilometrů.

Zcela originální architekturu má nově otevřené Muzeum Velké vlastenecké války, které společně s prezidentem Lukašenkem otevíral také ruský prezident Vladimir Putin. Byla jsem v hlavním běloruském městě již potřetí a vidím ten rozdíl ve výstavbě. Prostě Minsk stále roste a Bělorusko, jak jsme mohli pozorovat na naší cestě, působí jako velmi pěkná země. Každý, kdo přijede, to vidí. Absolutní čistota, úpravnost a vkus veřejných prostranství, dobře zásobené obchody. Na ulicích jsme neviděli žebráky či bezdomovce, neexistuje totiž, aby lidé neměli kde bydlet a neměli práci. Kdo si myslí, že Bělorusko je snad zaostalá země, se hrubě mýlí! Zdravotnictví i školství je bezplatné. Je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet!

Účastnili jste se i oslav 70. výročí osvobození Běloruska od německého nacismu, které připadlo na 3. červenec?

Ano, delegace společnosti byla mezi diváky-veterány na koncertě v Paláci republiky, jenž byl poctou bojovníkům Velké vlastenecké války. Hlavní projev v úvodu měl prezident, mezi účinkujícími vystoupili také Alexandrovci. Naše zážitky byly opravdu velké.

Součástí oslav byla i vojenská přehlídka konaná právě onoho 3. července, po jejímž skončení následoval průvod občanů, který mohu připodobnit prvomájovému veselí. V průvodu pochodovali zástupci všech běloruských krajů, krojované soubory, sportovci, mládež, ale jely v něm také běloruské traktory a jiná technika. Mělo to symbolizovat sepětí běloruské armády s lidem. Seděli jsme na čestné tribuně mezi veterány a bylo to velkolepé. Velmi na nás také zapůsobilo, že na závěr této přehlídky tisíce lidí zpívaly běloruskou hymnu. Bělorusové jsou tedy velcí vlastenci.

Tyto oficiality doplnila i nádherná lidská setkávání – třeba když jsme si mohli podat ruku s veterány, kteří osvobozovali nejen Bělorusko, ale i Polsko, dobývali Berlín a došli až do Prahy. Bylo úžasné hovořit s mladými obyvateli Minsku, kteří si velmi vážili toho, že jsme jako česká delegace přijeli k nim na oslavy. Bylo to fantastické, a právě proto předpokládám, že česká média hlavního proudu o tom nepřinesla ani řádku...

Zmínila jste město Baranoviči. Co se tam za války stalo?

Poblíž železničních kolejí u Baranovičů bylo v červnu 1942 postříleno tisíc československých občanů židovského původu. Tito lidé jeli v transportu do Minska, do tamních vyhlazovacích koncentráků. Pod záminkou údajného oběda byli tito lidé vyhnáni z vlaku, a v lese hromadně postříleni. Byli to lékaři, zdravotní sestry a další vzdělaní odborníci, kteří zde, daleko od domova, našli smrt.

Zároveň byly z tohoto transportu další dvě tisícovky československých občanů povražděny v plynových autech. Stejným způsobem jako lidické děti. Někteří byli mrtví hned, jiní ne, a přesto pak byli vhazováni do vykopaných jam. Jsou to opravdu hrůzné okamžiky historie, kterou nesmíme zapomenout.

Naše skupina čítající asi třicet cestovatelů toto místo v Baranovičích, kde se dnes nachází památník, navštívila. Tímto jsme se našim občanům poklonili.

Jak toto místo nyní vypadá?

Je tam zbudován důstojný památník, s českým a běloruským nápisem. V místě je podle terénních dispozic patrné, že se zde nachází hromadný hrob. Detaily neznám, ale leží tam vskutku ostatky našich občanů. Nechali jsme tam symbolicky českou trikoloru, a protože to byli Židé, položili jsme poblíž památníku kamínky z Vltavy. Baranovičtí občané a město spolu se židovskou obcí o toto památné místo pečují, u památníku byly velké věnce. A také jsem se dozvěděla, že když je výročí, přijíždí se sem poklonit i běloruský prezident.

Víte, do Baranovičů jsme jeli záměrně. Získala jsem totiž před časem z běloruského velvyslanectví jmenovitý seznam těchto našich zavražděných občanů a záznamy výpovědí jejich německých vrahů. A tuto dokumentaci jsem v kopii chtěla předat naší židovské obci. Velmi mě překvapilo, že lidé z obce, s nimiž jsem se spojila, neprojevili zájem. Vždyť žijí pozůstalí, příbuzní... Ale jakmile jsem řekla Bělorusko, byl oheň na střeše. Vyslechla jsem i dosti nemístné reakce typu »A co my s tím?«.

Až přes židovské válečné veterány jsem našla cestičku a budu tak moci seznamy předat – i s fotodokumentací naší aktuální návštěvy. Zrovna jeden veterán, kterému jsem dokumentaci ukázala, se přede mnou takřka rozplakal. Ve zmiňovaném transportu jela totiž jeho teta a babička, které zahynuly. Věřím, že se dokumentace dostane i do rukou historiků.

Kam se mohou obracet zájemci o vstup do Společnosti česko-běloruského přátelství? Čtěte ve středečních tištěných Haló novinách.

Monika HOŘENÍ