Bělorusko jako kvetoucí zahrada

Běloruská republika není typickou turistickou destinací, kam směřují kroky našich dychtivých turistů. Získáním svrchovanosti v roce 1990 a o rok později nezávislosti nastoupil běloruský lid cestu svého samostatného rozvoje. Soudě podle toho, jak spořádaným státem se Republika Bělarus jeví, jak »v pohodě« jsou její obyvatelé a také kolik je v zemi mládeže, si Bělorusové nežijí nijak špatně – ani v chudobě či nedostatku, ani v útlaku.

Brest

Nejblíže hranicím ČR se nachází město Brest ležící od nich asi 930 km. Cestujeme-li autobusem či automobilem, znamená to přejet kus Polska. Brest je ve všeobecném povědomí znám jako místo, které se jako první střetlo s německými hitlerovskými vojsky poté, co 22. června 1941 napadla Sovětský svaz. Posádka Brestské pevnosti, založené v polovině 19. stol., odolávala náporu wehrmachtu déle, než se očekávalo. Více než měsíc a – nevzdala se, i když přesila byla násobně větší.

Brest je nyní centrem Brestské oblasti a je to moderní město, byť jeho historie sahá do dávnověku. V 11. stol. se v místech pozdější pevnosti rozkládalo starobylé město Berestě. Základy asi třiceti domů tohoto staroslovanského sídliště z 11. až 13. stol. byly archeology odkryty a po zastřešení se staly hlavní atrakcí archeologického muzea Staré Berestě, jež se nachází v areálu pevnosti.

Pevnost samotná je pietně a vkusně upravena (včetně zakonzervovaných a částečně opravených budov, které byly v bojích s Němci zničeny). V areálu se pořád něco vylepšuje. V posledním období byl znovupostaven tamní posádkový pravoslavný chrám sv. Nikolaje, který pamatuje i návštěvy korunovaných hlav. V tamním Bílém paláci (je v rozvalinách) byl 3. března 1918 podepsán Brest-litevský mír.

Brest je významné správní, kulturní a sportovní středisko a dopravní uzel. Mnoho domů z druhé poloviny 19. stol. a unikátní výstavba tzv. polského období města (1919-1939) se zachovaly na ulicích Gogola, Mickiewicze či Karla Marxe. Druhá světová válka však vstoupila do města a poznamenala jej. Přesto je možné i zde obdivovat architekturu 20. a 30. let 20. stol., např. na třídě Levanského. V jedné z tamních budov se nachází Muzeum historie města. Hlavní promenádou města je pěší zóna na ulici Sovětská.

Příklady by měly táhnout

Obecně je třeba vyzdvihnout, jak Bělorusové dbají o úpravnost veřejných prostor. V parcích jsou záplavy květin, mezi tím lavičky, perfektně střižené trávníky (např. v hlavním městě Minsku byli muži se sekačkami stále v akci), a to vše »korunují« fontány, jezírka, sochy. A hlavně – všude je pořádek a čistota. Primátoři a starostové našich měst a obcí, zajeďte se do Běloruska podívat! Mnozí byste se mohli z běloruských zkušeností učit.

Evidentně i obyvatelé sami uchovávají hezký vzhled své země, protože jinak by se i sebelépe uklizené místo neudrželo. Nezaznamenala jsem například pomalované zastávky veřejné dopravy či podchody »ozdobené« graffiti, neviděla jsem poničené lavičky, vytrhané květiny.

Jak jsem se sama přesvědčila na zájezdu se Společností česko-běloruského přátelství, pro mnoho účastníků objevném, Bělorusové po změně společenských poměrů nezlikvidovali žádné ze svých dosavadních památníků a soch. Takže v Brestu, Minsku a bezesporu i jinde zůstaly sochy V. I. Lenina a dalších sovětských historických osobností na svém místě.

Prales

Vedle historie láká turisty také tamní příroda, zejména proslulý Bělověžský prales, nazývaný pušča (z ruštiny prales). Je to pozůstatek původního panenského pralesa, který v minulosti pokrýval klimaticky mírné pásmo evropské pevniny. Prales zasahuje částečně do Polska (cca 100 km2), běloruská část leží na jihozápadě země asi 60 km od Brestu a 340 km od hlavního města a rozkládá se na ploše 1770 km2. Prales nabízí naprosté ticho, čistý vzduch a vodu, pestrost živočichů a rostlin. Nejcennější oblast, zařazená na Seznam světového dědictví UNESCO a biosférická rezervace UNESCO, tvoří v obou státech území o rozloze 876 km2.

Název pralesa pochází od malé vesničky Bělověže, která leží na polském území. Jako lovecký revír byl (pra)les vyhlášen již roku 1541, a to se zvláštním důrazem na ochranu zde žijících zubrů. Jak důležitý byl tento (pra)les i pro dávné obyvatele, dokládá výnos krále Vladislava IV. Vasy z roku 1639 o tom, že místní jsou osvobozeni z poddanství za to, že budou o les pečovat.

Jako lovecký revír byl Bělověžský prales slíben »hlavnímu lovci třetí říše« Hermannu Göringovi. Ten zde plánoval vytvořit pro ukojení své vášně největší světové loviště. Prales se však spíše než místem radovánek nacistických pohlavárů stal v dobách Velké vlastenecké války útočištěm polských a sovětských partyzánů. Partyzánské hnutí v Bělorusku bylo velmi silné.

Druhou světovou válku přežilo stádečko zubrů, jež bylo v roce 1952 posíleno dalšími jedinci vypuštěnými do volné přírody. V roce 1957 se na svobodě narodilo první zubří tele.

V rezervaci roste velké množství chráněných rostlin a starobylých stromů, např. duby, jejichž obvod je větší než 600 cm. Tyto stromy dosahují i výšky 40 m. Nejznámějším je Jagellonský dub, pod kterým prý odpočíval Vladislav Jagellonský před bitvou u Grünwaldu (1410).

Aby Bělorusové přilákali ještě více turistů, včetně rodin s dětmi, postavili v jedné části pralesa Muzeum Nového roku. Představte si to jako dřevěnou roubenou vesničku, v níž bydlí Děda Mráz a všichni jeho pomocníci, především tedy Sněhurka. Kdo si myslí, že tato atrakce zde funguje jen v čase zimy, mýlí se. I v létě vítá Děda Mráz návštěvníky a zve je do svého pohádkového světa...

Nikoli pohádku, nýbrž tvrdou politickou realitu zažila jiná část pralesa, kde vyrostl hotelový komplex Viskuli. Právě zde byla 9. prosince 1991 podepsána hlavami Ruska, Ukrajiny a Běloruska Bělověžská dohoda o vystoupení těchto dosavadních svazových republiky ze Sovětského svazu a vytvoření Společenství nezávislých států.

Minsk

Hlouběji v běloruském vnitrozemí, takřka přesně uprostřed, se na obou březích řeky Svisloč rozkládá hlavní běloruské město. Žijí v něm asi dva miliony obyvatel a je to moderní, rychle se rozvíjející evropská metropole. I zde platí to, co pasuje na Bělorusko jako takové: kdo nevidí, neuvěří. Například hlavní minská třída Nezávislosti se táhne v délce 17 km, a kolem pulsuje velkoměsto, jež má ještě bohaté zázemí pro svůj další rozvoj. Stavební ruch se téměř nezastavuje, což jsem sama mohla pozorovat na jedné rozsáhlé stavbě poblíž hotelu, kde jsme bydleli.

Řádění německých nacistů, kteří Bělorusko okupovali od prvních dnů války, a také líté osvobozovací boje v roce 1944, přinesly následky v podobě prakticky zcela zničeného města (z 83 %). I ztráty na životech byly značné: každý čtvrtý Bělorus padl. Vše, co připomínalo sovětskou éru, Němci ihned zlikvidovali, například bronzovou sochu V. I. Lenina v nadživotní velikosti na současném náměstí Nezávislosti. Socha (největší Leninova socha v celém bývalém SSSR) byla sňata a odvezena do Německa, kde byla roztavena pro potřeby válečného průmyslu. Po válce byla podle původních plánů obnovena a dnes je připomínkou dramatické historie.

Po porážce fašistů nastala rekonstrukce města. Pochopitelně, zásadní byla obnova toho, co bylo nutné pro život obyvatel, a nebylo možné se příliš ohlížet na historické památky. Proto staré domy ustoupily architektuře nové – architektuře 50. let. Minsk však byl díky tomu založen velkoryse. Takže současný Minsk – to jsou široké bulváry a mohutné budovy.

Město se dále rozvíjí, probíhá výstavba moderních objektů, které svou úrovní lze směle zařadit mezi minimálně zajímavé příklady architektury 21. stol. Například futuristická stavba Národní knihovny s vyhlídkovou plošinou v nejvyšším patře, která se večer rozsvěcí a září různými barvami, nebo řada paláců (např. Palác republiky se čtyřmi koncertními sály) a sportovních komplexů, mj. univerzální Minsk aréna pro 15 000 diváků, již znají i naši hokejoví fanoušci z květnového mistrovství světa. Jedinou velkou budovou, která jako zázrakem přežila bez větší úhony válku, je Národní akademické divadlo opery a baletu, slavnostně otevřené v roce 1939. Zdejší soubor se řadí k předním evropským.

V posledních letech se přistoupilo k rekonstrukci, resp. výstavbě těch nejstarších budov, které podlehly požárům (Minsk shořel 18krát) či válce (např. kostel Všech svatých, radnice ad.).

V Minsku byl současně zachován průmysl (přes 250 podniků), jenž dává lidem pracovní příležitosti. A ti musejí někde bydlet, tak se stavějí na okrajích města nová sídliště. Mohu potvrdit, že v symbióze s přírodou. Opět jsou tu parky, vodní plochy, fontány, kterých je v Minsku více než sto.

Minskem jezdí autobusy, trolejbusy, tramvaje a od roku 1984 také dvě linie metra, které je počtem stanic menší než metro pražské (byť je Minsk co do počtu obyvatel větší než Praha), na rozdíl od české metropole si však zachovalo původní názvy stanic. Nic se nepřejmenovalo.

Ačkoli je vstup na běloruské území podmíněn vízovou povinností pro Čechy (reciproční opatření za vízovou povinnost Bělorusů pro vstup do zemí EU), nabízí tato rovinatá, upravená a slovansky pohostinná země mnoho pozoruhodností, které stojí za poznání. Každý, kdo do Běloruska zavítá, bude příjemně překvapen a změní názor, jenž je často více, než je zdrávo, formován neobjektivními tvrzeními některých médií.

Monika HOŘENÍ

(Pokračování ve středu 20. 8.)

FOTO – Vojtěch MICHAL a archiv