Hradní budovy z vnitřního nádvoří
TOULKY

Jak arcivévoda Evžen přišel k hradu

Tři mládenci se kdysi vydali hledat dobrou službu. Pokud se o ni chtěli ucházet u pana Búze na Bouzově, jak praví pověst, měl by se tento tajuplný příběh odehrát někdy na počátku 14.století. Búz, první známý majitel panství, tady podle historiků určitě sídlil po roce 1317. Mladíci by zabušili na bránu strážního hradu s dřevěnými hradbami a věží, z níž posádka pozorovala široké okolí. První kamenný palác zde vybudovali až Vildenberkové, kterým hrad daroval král Jan Lucemburský. Ti zřejmě postavili také hospodářské budovy a ubytovnu pro strážní oddíl na předhradí.

Kdyby se sem mladíci zatoulali později, možná by práci sehnali. Ale za pana Búze jim ani neotevřeli. „Máme plný stav,“  tak nějak je odbyli. Co teď? Smrákalo se. Neměli kam složit hlavu. Když vtom zahlédli na nedalekém skalisku světla. „Další hrad?“ podivili se. Když se po cestě vyptávali, nikdo se o druhém sídle nezmínil. „I což,“ rozhodl ten nejodvážnější. „Zkusíme to. Třeba tam pocestné přivítají kouskem chleba. Všude nemohou žít morousi jako na Bouzově.“  A tak se vyškrábali nahoru k neznámému hradu.

 

Málem se oženil s čarodějnicí

„Jen dál, chlapci, jen dál,“ vítal je stařík v krásné hodovní síni. Nedali se dvakrát pobízet. Usedli k plným mísám. Brady se jim leskly omastkem, když navíc pocítili žízeň. „Hned to bude,“ uculoval se děda. Mládencům vypadly ohryzané kosti z rukou. Do místnosti vpluly tři nádherné dívky. A hned jim nalévaly lahodné víno z plných džbánů. „Dal bych si říct s tou hnědookou,“ špital první mládenec. „Ta se zelenýma očima je hezčí,“ namítal druhý. Třetí jen mlčel. Učarovala mu modrooká kráska, že ze sebe ani slovo nemohl vypravit. Netušil, jak blízko je pravdě.

„Tak co? Líbí se vám mé dcerušky?“ zeptal se stařec. Okouzlení hosté jen přikývli. „Rád vám je dám za manželky,“ navrhl hradní pán. To by bylo terno! Už se viděli, jak vyjíždí na bujných vranících na hony a pořádají hostiny pro okolní šlechtice. Pan Búz, který je nepustil ani za bránu, by pukl závistí. Jako první se vzpamatoval ten, co je sem zavedl. Proč by jim, nuzákům, nějaký velmož nabízel své dcery? „No, proč ne,“  ošíval se údajný tatík. „Sem moc rytířů nezavítá a holky už mají věk na vdávání. Lepší něco nežli nic.“ Nebojsovi se to nezdálo. Aby sem otec přilákal ženichy, mohl přece uspořádat turnaj s bohatými cenami. Zlatého nádobí se na stole povaluje víc než dost.

„Tak dobrá,“ připustil děda. „Mé dcerky a všechno bohatství vám bude patřit pod jednou podmínkou. Nikdy neopustíte tento hrad.“  Pak je odvedl na lože, aby si do rána všechno rozmysleli. Toť se ví, že pocestní oka nezamhouřili. Nabídka byla na jedné straně lákavá. Žili by v dostatku a nemuseli bloudit krajem, aby si vydělali na jídlo. „Jenže trčet s jednou ženskou zavřený od rána do večera po zbytek života?“ váhal první. „I sladký med se přejí,“ přisvědčil druhý. Jen třetí snil o modroočce a hnal by se do ženění. Jeho druzi ho ale přesvědčili, že je to celé nějak podezřelé. Marně dívky bušily na dveře ložnice a volaly je něžnými hlásky. Mládenci neotevřeli.

„Auvajs,“ vyjekl první, který se probudil. Místo lože vystlaného kožešinami ležel na holé skále. Hrad byl fuč. Jen opodál zela díra. Nahlédli do jeskyně a strnuli. Seděla v ní stařena s modrýma očima. Z jejího ramene po nich pokukovala zelenýma očima kočka. A u nohou babizny seděl hnědooký pes. „Šmankote,“ zaskuhral ten zamilovaný. „Vždyť jsem si málem vzal čarodějnici!“  Když se otřesení mladíci dopotáceli do nejbližší vesnice, dozvěděli se, že na skalisku nedaleko Bouzova prý taky stával hrad. Jeho majitelé zemřeli, sloužící utekli a zbyla jen babka s kočkou a psem. Ta opuštěné sídlo proklela. Proto se hrad i s tajemnými bytostmi zjevuje jen jednou za čas. Kdo by na něm uvízl, ten by špatně dopadl.

 

Ctižádost nadbytečného arcivévody  

Jádro hradu Bouzova

Beneš z Vildenberka nepotřeboval strašidla, aby se ze skutečného hradu odstěhoval. Dostal se do finanční nouze, a tak Bouzov v roce 1382 prodal moravskému markraběti Joštovi. Kvůli jeho bojům s bratrem Prokopem se sídlo dočkalo pevných kamenných hradeb. V 15.století vlastnili panství páni z Kunštátu. A tak zde průvodci s hrdostí ukazují komnatu, kde se měl narodit slavný český král Jiřík. Má to jen drobnou vadu na kráse. Míst, kde se tak mohlo stát, je hned několik.

Na panství se střídali majitelé. Jedni přistavovali, druzí opravovali. Například v roce 1558 hrad vyhořel a zřítila se i hláska. Ještě jednou do osudů Bouzova výrazně zasáhly dluhy. František Josef Filip z Hodic ho nedokázal udržovat, a tak ho v roce 1696 prodal Řádu německých rytířů. Ten již vlastnil Bruntál, odkud spravoval i bouzovské panství. Nový vzestup řádu na našem území po bitvě na Bílé hoře způsobilo to, že v jeho čele se střídali velmistři z rakouského vládnoucího habsburského rodu.

Prvním velmistrem se stal bratr císaře Rudolfa II., Maxmilián III. Habsburský. Narodil se jako deváté dítě ze šestnácti potomků císaře Maxmiliána II. a španělské infantky Marie. Jen tři jejich synové se dožili dospělosti. A arcivévoda Maxmilián byl ke svému zoufalství tím třetím. Jeho naděje, že by usedl na trůn ve Vídni, byla nulová. Užírala ho ale ctižádost, kterou chtěl Rudolf II. po smrti jejich otce utlumit tím, že mu sežene některý důležitý biskupský úřad. Nepovedlo se, ale v roce 1585 se neuspokojený Maxmilián protlačil na místo koadjutora v Řádu německých rytířů. To mu zaručovalo nástupnictví ve funkci velmistra. Řád, který po drtivé porážce u Grunvaldu v roce 1410, husitském a později protestantském hnutí nezadržitelně upadal, jistě přivítal záštitu Habsburků.

Arcivévoda Maxmilián však zpočátku své postavení v řádu bral spíše jako z nouze ctnost. Jakmile se v roce 1587 uvolnil polský trůn, dychtivě po něm sahal. Doby, kdy řád měl vlastní stát, byly dávno pryč. A třetí dospělý bratr toužil vládnout. Tak moc, že nedbal na to, že většina polských stavů zvolila za krále švédského prince Zikmunda III. Vasu. Maxmilián se spokojil s menšinou, v Olomouci složil královský slib a v roce 1588 vtrhl s armádou do Polska. Byl na hlavu poražen a při ústupu dokonce upadl do zajetí, kde pobyl rok a půl. Jeho touha po světské koruně byla tak silná, že se jí zřekl až v roce 1598. Mezitím se v roce 1590 stal alespoň velmistrem Řádu německých rytířů. Ještě jednou mu svitla naděje, když ho chtěl ruský car Boris Godunov jako ženicha pro svou dceru Xenii. Jenže by musel žít v Rusku a přestoupit na pravoslavnou víru. To pro jeho habsburské příbuzné bylo naprosto nepřijatelné. Zastánce tvrdého postupu proti českému stavovskému povstání zemřel v listopadu roku 1618. Ukázal cestu, co si počít s nadbytečnými arcivévody, kteří chtěli aspoň někde rozkazovat. Řád německých rytířů s oživenými vojenskými tradicemi jim poskytoval tuto možnost.  

 

Nepřál si zavést elektřinu

Posledním Habsburkem v čele řádu byl arcivévoda Evžen, který se narodil v roce 1863 na zámku v Židlochovicích. Z hradu Bouzova, který dvě staletí chátral, se rozhodl udělat letní sídlo velmistrů a muzeum historie řádu. Evžen vystudoval vojenskou akademii a do konce první světové války zastával rovněž řadu armádních funkcí. Ostatně řád německých rytířů rovněž bojoval. Jeho pěší pluk se zúčastnil tohoto krutého válečného konfliktu, jistěže na straně habsburského mocnářství. Arcivévoda Evžen Habsburský se vzdal postavení velmistra v roce 1923, protože se obával, že by jinak řád zanikl. Svobodné státy, které vznikly po rozpadu Rakousko-Uherska, si nepřály oživovat habsburské tradice.

Současná podoba hradu Bouzova vznikla přestavbou v historizujícím gotickém slohu v letech 1896-1910. Ujal se jí architekt Georg Hauberrisser z Mnichova. Uvádí se, že arcivévoda Evžen do zhmotnění romantické představy gotického hradu investoval vlastních 20 milionů zlatých. Lze si snadno představit, jak k takovému bohatství příslušník habsburského domu přišel a z čí práce se tato suma nashromáždila. Současná prohlídková trasa je upravena do podoby, kdy zde arcivévoda pobýval. Tak úplně středověk to nebyl. Hrad byl vybaven vodovodem, splachovacími záchody i teplovzdušným vytápěním. Aby se ale iluze zcela nevytratila, odmítl arcivévoda Evžen zavést do hradu elektřinu. Jenže ji přece jenom k používání některých moderních vymožeností potřeboval. A tak zde ukazují telefony a signalizaci mezi místnostmi napájené akumulátory. Jinak ale v kapitulní síni, kde pod baldachýnem trůnil velmistr a v lavicích seděli účastníci řádových zasedání, se svítilo svíčkami umístěnými na lustru. Národní památkový ústav odmítl vydat hrad řádu zejména z důvodu, že by tím byly prolomeny tzv. Benešovy dekrety.                                                                      

Miroslava MOUČKOVÁ

Foto: autorka  


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.3, celkem 17 hlasů.

Miroslava MOUČKOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.