FOTO - archiv

Jan Cimický: Psaní mi čistí hlavu i dodává síly

Když se řekne Jan Cimický, většina lidí si jeho jméno ihned přiřadí k profesi lékařské, k psychiatrii. Ovšem léčba bolavých duší není jeho jedinou předností. I když jako primář Centra duševní pohody Modrá laguna, které založil, má práce až nad hlavu, stále si najde čas na svůj veliký koníček – psaní. Na svém kontě má desítky knih odborných i oddychových, ale také básnických sbírek a nebo, a to převážně, napínavých detektivek.

I když má být tento rozhovor hlavně o vašem psaní, nemůžu začít jinak, než u vašeho povolání, díky kterému vás zná každý. Co vás vedlo k jeho výběru?

Prapůvodně to byla naivní pubertální představa, že když někdo chce psát, měl by co nejvíc poznat člověka – a jak to je nejlepší? Samozřejmě prostřednictvím medicíny. Bylo to velice naivní, ale medicina nakonec zvítězila vedle všech mých dalších zájmů. Podotýkám však, že nejsem psycholog, ale lékař, to znamená, že jsem vystudoval fakultu všeobecného lékařství a teprve pak se specializoval v konkrétním směru.

FOTO - archiv

Během studia mě lákaly chirurgické obory, protože v nich je dynamika a záchrana života, ale když jsem měl možnost zažít několik čtvrtečních přednášek profesora Vondráčka, přednosty psychiatrické kliniky, bylo rozhodnuto – a nelituji toho. Psychiatrie se , pravda, zabývá lidských trápením, ale to ostatně všechny medicínské obory. A navíc, psychiatrii předurčilo i moje datum narození – narodil jsem se ve stejný den jako pan profesor Vondráček, i když o mnoho let později…

Dříve bylo chození k psychiatrovi tabu, dnes i díky stále stresovějšímu životu jsou lidé k této lékařské vědě čím dál tím otevřenější. Změnily se nějak za poslední desetiletí nejčastější duševní nemoci či poruchy?

Duševní nemoci se v podstatě ve svém obsahu nemění, je však jednoznačně více duševních poruch, samozřejmě, že vlivem nadprahové zátěže, stresu. Objevuje se mnohem více úzkostných stavů, fobií, depresivních reakcí a záchvatů paniky.

Přicházejí lidé s poruchami spánku, kteří »neumějí vypnout«. Lidé se ztrácejí v současné době, neumějí se orientovat v situaci a prostředí, ztrácejí často jistoty. A takoví lidé nakonec přicházejí k nám do ordinace. Často ve stadiu, kdy se jim začíná hroutit jejich osobní život.

Nosíte si práci někdy domů? Myslíte na ni?

Někdy ano. Přiznávám, že ne vždy člověk může odložit myšlenky na věšák s bílou uniformou a s čistou hlavou se vracet domů. Není to tedy práce fyzická, ale psychická určitě ano. Ale to je úděl medicíny. Vím, že moji kolegové, ať se jedná třeba o kardiology nebo chirurgy – jsou na tom stejně. Také je to nutí přemýšlet o jejich pacientech.

Nebo naopak - stává se vám, že vás pacienti naopak rozesmějí? Máte i humorné příběhy z praxe?

Humorné příběhy jsou jen ve filmech, v představách lidí, v nadsázce. Psychiatrie je jinak velmi smutný a vážný obor. Zasměju se filmovým groteskám, třeba doktoru Chocholouškovi… Za celá ta léta jsem zažil moc málo skutečně veselých okamžiků a snažil jsem se je vypsat ve dvou knížkách z mých počátků na psychiatrii: »Pavilon čtyři« a »Zlaté návrší«, což vyšlo před několika lety v nakladatelství Šulc a Švarc.

Jak nejraději po práci relaxujete?

Já to mám vcelku jednoduché, pro mne je relaxací psaní. Je to logické: v práci nemohu změnit reálie – třeba když někomu umře blízká a milá osoba, nevrátím jí život, mohu se jen snažit pomáhat, aby ty nejtěžší okamžiky ten kdo zůstal, dokázal překonat. Ale jako autor mohu všechno, mohu si vymýšlet, měnit a jsem tvůrce, to je veliký rozdíl. Přiznávám, že psaní nebo překládání je pro mne životadárné a že přitom nejen relaxuji, ale i sbírám sílu. Nedovedu si představit, že by tyhle dvě aktivity pro mne neexistovaly. A mimo to od jara do podzimu utíkám do klidu na chalupu, kde se mi dobře píše a kde je blízko les!

Chodíte také odpočívat za kulturou? Máte mezi umělci hodně známých, nebo pacientů? (Například Vráťa Ebr tvrdí, že je vaším prioritním pacientem)

Vráťa Ebr je můj kamarád už ze základní školy, z Hanspaulky, stejně tak to byl třeba Slávek Šimek a spousta dalších. Mým svědkem na svatbě to byla třeba Jarmila Glazarová… To není dáno ovšem psychiatrií, ale spíše tím, že moje generace vstupovala do života víceméně společně a že se mezi sebou mnoho let známe. Psychiatrie je jen jistým odlehčením. Nedávno jsem tvrdil o jednom kamarádovi, že je jediný český básník, který u mne nemá kartu! Vnímal to skoro jako handicap! Tak mi poslal básničku s douškou, že až si ji přečtu, kartu mu udělám. Už ji má…

Jste člověkem a hlavně spisovatelem mnoha témat a tváří, vaší doménou jsou ale detektivky. Kolik jste jich celkem už napsal a kde berete inspiraci?

Napsal jsem víc jak dvacet knižních detektivních příběhu a spoustu povídek s detektivní zápletkou. Baví mě vymýšlet si napínavé příběhy, vymýšlím si je!

A proč právě detektivky?

Detektivka je moderní pohádka pro dospělé, Dobro zvítězí a zlo je poraženo a potrestáno. Tedy zcela jinak než v životě… K životu potřebujeme napětí, nesmí to však být napětí permanentní, musí se střídat s uvolněním. Už jako kluk jsem záviděl A. Christie nebo Simenonovi, že udrží čtenáře v napětí a zvědavosti, takže nemůže knížku odložit. Protože mužský nikdy nedospěje a v duchu věří, že se mu to jednou taky podaří, - zkouším to pořád. Ale detektivka tvoří jen část toho, co píšu.

Jak dlouho trvá napsat knihu, dobrou napínavou detektivku? A mohou se čtenáři těšit na nějakou další?

Jak dlouho trvá napsat dobrou detektivku nevím, zatím se o to stále jen snažím… Ale příběh, ať je to detektivní nebo románový příběh, novela - trvá asi půl roku. Nemám možnost psát každý den, protože někdy jsou i jiné povinnosti, takže si psaní ordinuji jaksi za odměnu! Koncem roku vyšel detektivní příběh v nakladatelství Baronet pod názvem Prchající stín a v těchto dnech vychází po druhé román Srdce a skalpel.. Obě knížky se budou křtít 21.února odpoledne v Luxoru a do života je vyprovodí Josef Zíma, Dr. Zdeněk Mahler, Helena Suková, Taťana Medvecká, Josef Velčovský a Dr. Jiří Vejvoda. Také moji přátelé.

Vedle detektivek jste ale napsal i řadu jiných knih. Například několik básnických sbírek. Co vás k básním inspiruje?

Verše člověk píše nejdřív, já začal asi ve třinácti letech. Napsal jsem sedm básnických sbírek a taky řadu textů k písničkám, když jsme měli v šedesátých letech naše studentské divadlo. Hráli jsme v divadélku v Suterénu v Dejvicích… A občas ještě nějaké verše napíšu.

Objevují se ve vašich literárních dílech příběhy, nebo pocity (z) vašich pacientů?

Ne. Snažím se absolutně odpoutat od toho, co je mou profesí. Ostatně kdybych popisoval to, s čím lidé přicházejí, mnohdy by to čtenář ani nevěřil… Mnohem zábavnější je vymýšlet si, nechal působit fantasii…

Napsal jste také několik publikací pro veřejnost ze své odborné profese.

Napsal jsem několik populárních publikací, z nich asi nejznámější je Sám proti stresu, vím, že je poslední vydání rozebrané a to znamená, že téma stresu je hodně živé. Ostatně na základě té knihy se objevují i pacienti v naší ambulanci, a nebo přicházejí požadavky na přednášky o stresu pro veřejnost.

A na závěr: máte nějaké své osobní heslo, nebo pravidlo, kterým si udržujete optimismus, a zdravý rozum?

Já mám jednu moudrost nad mým pracovním stolem a myslím, že by se těžko našla lepší. Napsal ji Jan Werich: »Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když byl a je, tak má být to, co je nikoliv to, co není, jak tomu v mnoha případech je…«

Helena KOČOVÁ


Zajímají-li vás další články v našem deníku, přečtěte si vše buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 4.6, celkem 11 hlasů.

Helena Kočová

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.