Kde je ukrytý poklad Jana Vostrovce?

Rytíř Jan Vostrovec se musel pořádně ohánět. Po svých předchůdcích zdědil s Vlašimí i kupu dluhů. A tak zavedl řádné gruntovní knihy a zaměřil hranice statků. Věřitelům příkladně splácel a postupně se vyšvihl mezi přední pány ve svém kraji.

Po vypuknutí stavovského povstání se stal jedním z třiceti direktorů. Hlasoval pro zvolení Fridricha Falckého za českého krále. To mu bělohorští vítězové ovšem nemohli zapomenout.

Napřed byl odsouzen k trestu smrti. Popravčí sekeře nakonec unikl a trest mu byl změněn na doživotí. Po věznění v Praze a pak na Zbirohu ale už v roce 1623 vyšel na svobodu. Co se však nezměnilo, byla konfiskace jeho statků i jmění. Šlo o úctyhodný majetek v celkové výši přes 150 tisíc kop míšeňských grošů. Jenže existovalo podezření, že to není zdaleka všechno. Jan Vostrovec v předtuše zatčení prý zakopal ve Vlašimi velký poklad.

Dělení pobíhajícího medvěda

Pověsti o ukrytých cennostech navíc posilovala poněkud kuriózní historka o počínání Vostrovcovy manželky těsně po porážce stavů na Bílé hoře. Bála se drancování, a tak v pražském domě zamkla peníze, zlato a drahokamy do tří truhliček.

Ty pak spustila – do záchodu. Jenže někdo ji vyzradil. Až z Vídně přispěchal zvláštní komisař, který měl schované věci najít. Údajně si stěžoval, že při dvoudenním lovení truhliček musel vystát „nemálo smradu“. Ovšem vytrval a za přestálé příkoří se hned na místě odměnil částí nalezeného pokladu.

Ten první tedy čvachtal ve výkalech. Druhý, mnohem větší měl již dříve kamsi schovat sám Jan Vostrovec. Páni z Talmberka, kteří vlašimský konfiskát koupili za hubičku, byli o jeho existenci přesvědčeni. Když panství prodávali, dokonce si ve smlouvě vymínili, že po nalezení pokladu jim má připadnout jeho třetina.

To respektoval i císař Leopold, který se později rovněž podílel na porcování medvěda pobíhajícího po lese. Přikázal, že třetina pokladu patří jemu, druhá tehdejší majitelce panství a třetí podle kupní smlouvy Talmberkům.

Čínský pavilon

Měli dohlížet na vyzvednutí zlata, diamantů, rubínů a dalších drahocenností. Napětím ani nedýchali. Však jeden měšťan donesl zámeckému správci, že mu kdysi povídal jakýsi slepý zedník, jak zazdíval poklad v zámeckém sklepení. Bohužel donašeč neupřesnil, zda jeho zdroj v té době ještě viděl.

* * *

Vykopávání pokladu připomínalo slavnost. Sloužila se mše. Po ní komise doprovázená davem zpívajícím nábožné písně odešla do zámku. Tam na ni čekali zkušení horníci z Kutné Hory.

Vybírali hlínu, bourali zdi. „Máme to!“ zřejmě nadšeně vykřikli, když konečně narazili na místo, které připomínalo skrýš. „To je divné,“ přejel jeden z havířů rukou po vyzdívce. Vápno bylo ještě mokré. Někdo to tu narychlo zazdil těsně před příjezdem císařské komise. A bylo po slávě. Tajná komůrka zela prázdnotou.

Toť se ví, že komise pátrala po domech, jestli si někdo z měšťanů poklad nepřivlastnil. Nenašla nic. Ani později se neproláklo, že by kdokoli z Vlašimi náhle zázračně zbohatl. A tak si dodnes někteří myslí, že poklad Jana Vostrovce stále čeká na svého objevitele.

Zaujaly-li vás tyto TOULKY, můžete si jejich pokračování přečíst od mezititulku »Rozkydávali hnůj i sbírali houby« na straně 9 buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com.

Miroslava MOUČKOVÁ

FOTO - autorka