Pohádky píše, ale voličům je zásadně nevypráví

Mám před sebou tři půvabné knížky pohádek z Orlických hor, po kterých sáhnu vždycky, když svět kolem mne příliš potemní, a těžký úkol přiblížit čtenářům jejich autora. Josef Lukášek je člověk, který umí lidem naslouchat, a přestože píše kouzelné pohádky, voličům pohádky nikdy nevypráví. Těm říká vždy pravdu, a co slibuje, to také plní. Proto přijal nabídku dvou okresních organizací KSČM kandidovat letos ve volebním obvodu č. 48 v senátních volbách. Jak jinak než v barvách strany, kterou už reprezentuje v obecním i krajském zastupitelstvu. Lidé, kteří umějí naslouchat, jsou v Senátu potřeba.

Finalista soutěže Zlatý Ámos

Josef Lukášek o sobě říká, že je z Orlických hor. Má pravdu. Maminka ho přivedla na svět v porodnici v Rychnově nad Kněžnou, své dětství i klukovské lumpárny si odbýval v  Borohrádku. »Když jsem v sedmé třídě oznámil ve škole, že se chci stát učitelem, tak se kantorský sbor v Borohrádku zděsil, protože jsem měl pověst uličníka. Lumpárny jsme jako kluci dělali, ale naše klukoviny nebyly nikdy zlé a neubližovaly. Jak se později někteří moji učitelé přiznali, spíše jsme je rozesmáli,« vzpomíná Josef. Jeho cesta Orlickými horami a podhůřím pokračovala. Střední školu vystudoval v Holicích, za děvčaty chodil i do Velin a do Chocně. Po studiu v Hradci Králové nakonec dostal umístěnku do Dobrušky. A tam strávil sedmadvacet let, sedmnáct jako učitel a deset let ve funkci tajemníka městského národního výboru. Tady se naučil řešit problémy lidí a pomáhat zvelebovat město.

Kantořina ho ale stále volala. Po tajemníkování v Dobrušce šel na šest let učit do malé horské školy v Dobřanech. »Je to malá útulná školička na kopci, uprostřed okolních hor. Potom mne okres přemístil do Dobrušky a tam jsem dostal nabídku přejít na gymnázium v Rychnově, protože v předchozích letech jsem si doplnil vzdělání na přírodovědecké fakultě v Olomouci, obor fyzika, základy techniky.« V gymnáziu strávil šestnáct let, až do předloňského roku, kdy byl zvolen jako komunista do krajského zastupitelstva a »předloni v listopadu jsem byl vytažen do funkce krajského radního odpovědného za sociální oblast.« Byla to výzva a Josef Lukášek ji zvládá se ctí.

K učitelování ještě dodává. »Učil jsem rád, člověk má kantořinu v sobě a jeden z kantorských úspěchů jistě je, že se ke mně študáci dodnes hlásí a zvou mne na své srazy. V roce 2005 jsme se s třídou probojovali do finále soutěže Zlatý Ámos. Učitelé - finalisté tehdy byli přijati na Pražském hradě paní Klausovou a pan Kadlec, šéf správy Hradu nás provázel reprezentativními prostorami Hradu i místnostmi, kam se běžný návštěvník nepodívá. Druhý den na to nás čekalo finále, kterého se zúčastnili i studenti. To bylo velice zajímavé a ty děti si to tenkrát určitě zasloužily. Dneska už jsou to dospělí, vysokoškolsky vzdělaní lidé, ale pořád se scházíme a je to bezvadná parta.«

Záchranářská nátura se nezapře

Cesta Josefa mezi horské záchranáře byla přímá. Když jako začínající učitel v pětasedmdesátém nastoupil po absolvování vojenské služby do školy, objevil se požadavek najít někoho na lyžařské kurzy, tak si udělal lyžařský instruktorský kurz. »Tam jsem se setkal s kamarádem, který mne vyzval, jestli nechci nastoupit mezi členy horské služby. Mně se to líbilo, protože předtím jsem už fungoval jako dobrovolný hasič, takže tu záchranářskou náturu jsem už v sobě měl.« I potom, co se stal členem horské služby, léta v Dobrušce vyjížděl s cisternou, při prvním zahoukání vybíhal z domu ven, protože bydlel takřka vedle zbrojnice.

Absolvoval dobu čekatelskou, no a potom základní školu horské služby – zimní v Harrachově, letní na Sedmihorkách, kde se chlapi zdokonalí ve všech základních dovednostech. »Odsloužil jsem jako člen horské služby sedmatřicet let. Až tento rok jsem se zařadil mezi horsko služební důchodce ve sdružení Velká Deštná, kdy obsluhujeme malý srub pod Velkou Deštnou. Tady poskytujeme nejen občerstvení, ale i první pomoc u úrazů, protože se o nich kolikrát dozvíme dříve, než kluci dole na základně.«

Zdraví Josefa nečekaně zradilo. Udělalo se mu nevolno při akci horské služby. A díky tomu ho paní doktorka kardioložka poslala na odborné vyšetření srdce. A pak už šlo všechno ráz na ráz. »Před třemi lety mne 19. ledna vzali na koronární jednotku, 20. ledna bylo konzilium a 15. února jsem už ležel na sále, kde mně přemostili tři cévy. A musím to zaklepat, funguju dál.« Josef svými ucpanými srdečními cévami neplatil daň nezřízenému životu, ale dědičné dispozici, která se projevila navzdory jeho zdravému životnímu stylu.

Kačenčin dvorní vypravěč

Díky práci v horské službě se Josef dostal i ke spisovatelské činnosti. Dnes má na svém kontě čtrnáct publikací, všechny zasvěcené milovaným Orlickým horám. Jak to vše začalo? »Jeden vedoucí horské chaty, u něhož jsem pravidelně dělal přednášky o činnosti horské služby, mne vyzval, jestli bych mu neudělal náměty na výlety pro jeho hosty. Připravil jsem první publikaci ‚Vítáme vás na Bedřichovce‘.« Vedoucí se brožurkou pochlubil na okrese a díky tomu Josefa vyzvali, zda by připravil průvodce Orlickými horami. »To byly moje spisovatelské začátky, v nichž jsem zúročil svoji zkušenost z doby, kdy jsem jako mladý kantor vedl pionýrský turistický oddíl mládeže.« Procestoval tenkrát s mladými turisty celou republiku, vyšlápli si i za hranice. Orlické hory už tehdy prošlapané měl, protože je začal objevovat s dědečkem někdy v šesti letech. Zúročil všechny tyto zkušenosti a napsal průvodce, který se loni dočkal aktualizace a dalšího vydání.

Během práce na průvodci Orlickými horami se Josef seznámil s řadou místních pověstí, pohádek, polopohádkových témat, říká jim vyprávěnky, v různých kronikách a sbornících. A pak začal vyprávět pohádky, jejichž hrdinkou byla vládkyně Orlických hor, princezna Kačenka, ale někdy také i obyčejní horalé. »Byli jsme na soustředění gymnastiky a já jsem tam večer holkám vyprávěl pohádky, aby po dvoufázovém tréninku lépe usínaly. Pak přijel na návštěvu jeden tatínek, poslechl si je také a vyzval mne, abych je dal dohromady, že má nějaký kontakt v nakladatelství, že by se to snad dalo i vydat knižně.« Tak vznikl první díl pohádek z Orlických hor.

Josef tehdy připravil rukopis na počítači, kamarád tiskař ho svázal do knížečky a odvezli dílko do Prahy. Popovídali si s paní ředitelkou a paní šéfredaktorkou a jeli domů. Josef si myslel, že si bude dál psát pohádky doma do šuplíku. Paní ředitelka prý přinesla knížečku domů a dala ji synkovi, s tím, že to přinesl jeden pán, aby se na to podíval. Synátor zmizel v pokojíčku, maminka ho po čase sháněla: »Kde jsi?« »No tady, v pokojíčku.«  »A co děláš?« »Čtu si ty pohádky.« Pak ho sháněla k večeři, ale syn si pořád četl pohádky. V noci pak synka nachytala s baterkou pod peřinou. Četl si ty pohádky. Matka mu knížečku sebrala, sama ji přečetla za noc a druhý den prosadila na poradě nakladatelství její vydání. »Třetí den mi volali, že to berou, ať si seženu ilustrátora. Oslovil jsem tři a nakonec zůstala paní Haldová, a byla to šťastná volba, protože pohádky dostaly svůj výraz i díky jejím půvabným obrázkům.« Pak vznikly další dva díly, čtvrtý je v počítači.

Ke čtrnácti publikacím Josefa Lukáška se začátkem října přidá patnáctá, která bude představena na setkání vedení krajů. A já už netrpělivě čekám, až se další díl pohádek vynoří z Josefova počítače a vtělí do další knížky. Už proto, že svět kolem zase nějak temní…

Taťána LANKAŠOVÁ

FOTO – archiv Josefa LUKÁŠKA


Jak hodnotíte tento článek? (1 - nejhorší, 7 - nejlepší)

Hodnocení: 6.3, celkem 10 hlasů.

Taťána LANKAŠOVÁ

Diskuse k článku

Vážení čtenáři, chcete-li se zapojit do diskuse, prosíme vás o dodržování slušného vystupování. Příspěvky, které budou obsahovat sprosté výrazy, smažeme.


Hlasování
Reklama
Reklama

Reklama

Vydává Futura a.s., Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1.
Telefony - ústředna: 222 897 111, sekretariát: 222 897 256.
Email: internet@halonoviny.cz, ISSN 1210-1494.